Někdy člověk potřebuje změnu, poznat něco nového, utéci na chvíli problémům a utřídit myšlenky. Mne tohle nutkání vypadnout ze zajetých kolejí přepadlo letos uprostřed léta. Což o to, věděla jsem, že za pár dní pojedu do Vysokých Tater, ale chtěla jsem ještě něco víc. Samotné se mi ale moc nechtělo – tak s kým? Sestra už nemá čas, přátelé mají dávno zařízené pobyty jinde. Sedla jsem tedy k notebooku a jala se vyhledávat. Najdu duši, která v tomto směru rovněž strádá?
Podařilo se, objevila jsem ji hned na první pokus. Jmenuje se Zdena, potkaly jsme se, vysvětlily si své představy a očekávání a začaly vyhledávat zájezdy last minut. Totiž, správně řečeno, vyhledávala, porovnávala a nakonec objevila ten pravý Zdena. Já, zaskočena jednou náhlou událostí, jsem se na ni plně spolehla a ponechala jí více méně volnou ruku.
Nakonec se nám oběma nejvíce líbil právě jen jeden – pobytový zájezd do jižní Albánie,  Saranda, hotel v městečku Ksamil.
„Do Albánie? Vždyť tam je to samý mafián!“ děsili se někteří známí.
„Už ne,“ uklidňovala jsem je s převahou, „ti už jsou všichni v Praze!“
Uklidňování se setkalo s úspěchem. Dotyční – a nebyl to jen jeden člověk – se pokaždé rozesmáli a vyslovili stejnou prosbu.
„Tak ať se ti tam nic nestane, a až se vrátíš, musíš mi o tom povyprávět. Třeba tam příště pojedu také.“
Plním slib a začínám povídat.
Dobrodružné cestování začalo už tady v Česku, při jízdě vlakem do Ostravy na letiště. Některé vlaky jedoucí našim směrem měly obrovské zpoždění (náš naštěstí ne), a také někde na trase vypadl elektrický proud – a trať je elektrifikovaná. No nazdar, kdybychom se nejistily a nejely schválně raději dřív, tak jsme možná letadlo honily taxíkem?

Takhle jsme v klídku seděly v letištní hale, obhlížely, co se kde děje a čekaly. A čekaly, a čekaly…
Hurá, už nás vyzývají k nástupu, letadlo je připravené, my se dočkaly!
Za hodinu a půl jsme byly na Korfu (v Albánii je jen jedno letiště u Tirany, odtud je do Sarandy moc daleko), z Korfu lodí a v přístavu nás opět čekal autobus. Průvodce Petr naštěstí čekal na letišti, jinak by to bylo asi docela složité se dostat do našeho hotelu. Ten se jmenuje se Heksamil.
Uf, to byl ale cestovatelský záhul. Shrnutí – vlak, letadlo, autobus, loď, autobus.
Hotel, sprcha, postel, tma.
V noci mne chytla křeč do nohy. Občas na to trpím a tak mívám na nočním stolku nachystánu nějakou mast nebo gel na bolest. I do Albánie jsem si ji vzala sebou. Po tmě jsem hmatala po stolku u postele, kam jsem odložila nevybalenou taštičku s různými potřebami. Našla, vytáhla tubu, namazala bolavý sval. Zabralo to okamžitě – naštěstí ta bolest nebyla tak silná – a já opět upadla do hlubokého spánku.
Ráno jsem jen zírala. Tuba s gelem stále v taštičce, na stolku je jen špatně zavřený šampon na vlasy – rovněž v tubě. Čím jsem si proboha tu nohu namazala? Jaké mají vlastně kvalitní šampony složení, že jsou víceúčelové? No co, ať to bylo co to bylo, hlavně že to zabralo.
A ještě něco pro zasmání. Někteří, totiž, pardon, některé dámy (bydlely v hotelu přímo v městečku Saranda) si ji přejmenovaly na Srandu a místo Ksamil…, no.., no.., to písmenko K vyslovovaly jako Ch. Prý to vzniklo omylem, že se dotyčná napoprvé jen přeřekla.

Náhledové foto autorka: Letiště Ostrava Mošnov