Tentokrát jsme žádnou pohádku nevymysleli, měli jsme moc práce.

Napřed jsme byli s jeho maminkou ve Vyškově – v Dinoparku a pak v Zoo.
Pak jsme spolu s Nikim hledali na zahradě jahůdky a místo toho našli pod modřínem (kousek od něho je malý smrček) hřiba kováře, trhali a baštili hrášek, angrešt, sbírali okurky, venčili Ferdu, hráli karty, povalovali se na lehátku na terase,mlsali zmrzlinu, byli na dětském hřišti – a na závěr se čirou náhodou přimotali k hasičskému cvičení, které se navíc konalo v naší ulici.

To jsme se právě s Ferdou vraceli z venčení a u hasičárny bylo živo. Ptala jsem se u jedné skupinky, co se děje, a bylo mi řečeno, že hasiči budou mít cvičení, ale kde, dotyčná informátorka nevěděla. Takže jsme se pomalu ploužili (tedy já ploužila, Niki s Ferdou na vodítku pobíhali kolem mne a Niki při tom nezavřel pusu) do kopce k domu. V tom hasiči spustili sirénu a projeli kolem nás právě do toho kopce.

Páni. Niki zapomněl mluvit, Ferda štěkat, a já jen křikla, “Zavři Ferdu za branku a utíkej na kopec!”.

Niki to zvládl v mžiku, zaprášilo se mu za patami, a já funěla v horku vzhůru. Cestou jsem vybrblala jednomu v té černé uniformě, ať příště ve vedru dělají cvičení pod kopcem. Jen se mi smál. No já taky, samozřejmě jsem to nemyslela vážně.

Niki  si nahoře našel místečko v první řadě diváků, už mne vyhlížel a při tom nadšeně poskakoval.

Byla to paráda. Přijely celkem tři cisterny, hasiči je navzájem postupně pospojovali hadicemi, tu poslední ponořili do potoka, a ta první “hasila” suchou trávu na louce. Kluci byli dobří, tráva se nevzňala a možná tam teď porostou žampiony. Tak důkladně ji prolili. Stříkali ji dvěma proudy, měnili sílu proudu, délku, šířku, stříkání do dálky jedním silným proudem i takové to mlžení, jestli si ten název dobře pamatuji. Pro nás diváky to byla podívaná, zvláště při tom nejsilnějším proudu. To jeden hasič prostě hadici neudrží, a tak ta s ním na louce pěkně mává. Opravdu nahoru, dolů, doleva i doprava, ovíjela se kolem něho jako anakonda.

Bylo to zajímavé. A Niki měl o čem mamince povídat.

Ještě jsme se na závěr koukli z balkonu a vyfotila jsem si je, když odjížděli. Já totiž na té louce neměla foťák, tak jsem nic zvěčnit nemohla.

Jo jo, tak to dopadá, když jedna neposlouchá místní rozhlas. Pak je život jedno velké překvapení.

Tak, a teď musím honem dopsat tu pohádku pro Bobalku a Martinku.