18. Jak lišáček Eliáš potkal housenku Otylku

18. Jak lišáček Eliáš potkal housenku Otylku

V hlubokém úvalu, pod kořeny velkého smrku, má svou noru liška Sára. Bydlí tam i se svými dvěma liščaty, neposedným Eliášem a klidnější Dorinkou. Liščata si pořád spolu hrají, vyvádějí a zkoumají okolí doupěte. Jako úplně maličký se Eliáš vydal do světa a málem se utopil v rybníčku, když si spletl měsíček s míčem. Ještě že maminka Sára byla tehdy nedaleko a zachránila ho. Teď už obě liščata povyrostla a malými uličníky se stala obě. Vždyť na světě je tolik zajímavostí a krás. Sára má co dělat, aby své děti uhlídala.
Ráno Eliáš vyběhl z nory a rozhlédl se. Co dnes budou s Dorinkou dělat? Na co si budou hrát?
„Už to mám, já se jí schovám, ať mne hledá,“ napadlo Eliáška a hup, skočil za velký strom. Přikrčil se, aby byl co nejmenší a Dorinka ho hned neuviděla. A sestřička už opravdu vyběhla a kouká, kam se jí Eliáš schoval. Napřed ho hledala za velkým balvanem vedle nory, pak se podívala za křoví, ale bratříček nikde.
„Že by byl za stromem?“ pomyslela si Dorinka. Opatrně se plížila ke stromu a hop, Eliášek nečekal, až ho objeví. Vyskočil a už se obě liščata v klubíčku kutálí po prudkém svahu. To bylo křiku a smíchu. Liščí klubíčko se vykutálelo z úvalu a zastavilo se až na začátku lesní loučky o velký trs rostlin.
„Au, dávejte přece pozor,“ vypísklo něco pod zeleným listem. Liščata se rozhlédla, kdopak to na ně volá? Ale nikde nikdo.
„Kdo to tu volá?“ zeptala se Dorinka udiveně.
„Přece já, Otylka, copak mne nevidíš?“ ozval se uraženě hlásek, „tady jsem, na listu.“
Obě liščata vystrčila nosíky udaným směrem, ale pořád nic neviděla.
„Tak já se trošku postavím,“ ozval se znovu hlásek, „abyste mne líp viděli.“
A na zeleném listu se vztyčila malá housenka.
„Jé,“ vykřikli najednou Eliášek i Dorinka, „ty jsi maličká!“
„Já vyrostu,“ urazila se opět housenka, „jen počkejte několik dní.“
„Nezlob se na nás, Otylko,“ konejšila ji Dorinka, „jsi sice maličká, ale moc hezká.“
Opravdu, housenka byla celá černá, s oranžovými tečkami a malými čárkami. Když jí Dorinka takhle pochválila oblečení, uklidnila se, trošku uklonila a řekla:
„Moc ráda jsem se s vámi seznámila, ale, prosím, teď už jděte pryč. Musím s pořádně najíst, abych rychle vyrostla.“
Eliášek a Dorinka se proto honem otočili a utíkali domů.
Uplynulo několik dní, než si Eliášek na malou housenku zase vzpomněl. To si zrovna hrál s Dorinkou před doupětem a kolem běžel malý červený brouček s černými puntíky, Beruška. To bylo něco pro malého lišáka. Honem se k broučkovi přitočil a posunul ho tlapkou dopředu.
„Necháš toho, Eliáši,“ vykřikla Beruška.
„Já ti jenom šetřím nožičky,“ smál se malý dareba, „abys nemusela tak moc utíkat,“ a znovu broučka popostrčil. Beruška nestačila rychlosti Eliášova popostrčení a překulila se na záda.
„Eliáši, nezlob mne,“ vykřikla znovu. Zamávala nožičkami ve vzduchu, otočila se a frr, zvedla puntíkaté krovky, roztáhla blanitá křídla a byla pryč.
„Počkej, Beruško,“ volal za ní lišáček, „chtěl jsem si s tebou jen hrát!“
Ale kdepak už byla rozzlobená Beruška.
„Ty pořád někoho škádlíš, Eliáši, a pak se divíš, že před tebou všichni utíkají,“ řekla malá Dorinka. „Včera jsi zase zlobil brouka roháče, taky jsi ho převracel na záda. A po mně jsi ráno házel kamínky,“ vyčítala bratříčkovi.
„Já jsem se chtěl s vámi všemi jenom hrát,“ hájil se nezbeda, „nikomu jsem přece neublížil!“
Pak si na něco vzpomněl:
„A víš co? Já se jdu podívat na tu malou černou housenku, na Otylku. Té jsem přece nic neudělal, třeba si bude se mnou aspoň povídat,“ a rozběhl se k louce.
„Počkej na mne, Eliáši,“ volala za ním Dorinka, ale kde tomu byl konec. Už vyběhl z úvalu a zastavil se až na kraji louky, u velkého trsu nějakých rostlinek. Byly vysoké, měly takové střapaté listy a velká květenství složená ze spousty malých bílých kvítků. Lišáček se u nich zastavil a pořádně si je prohlédl. Ale malou černou housenku nikde neviděl.
„Otylko, haló, housenko Otylko, jsi tu?“
„Chichichi,“ ozvalo se mu přímo před ním, „máš mne přímo u nosu!“
„Já tě nikde nevidím,“ divil se Eliáš. A najednou si úžasem sedl na zadeček. Přímo před čumáčkem se na jednom okousaném lístku vztyčila zelená housenka s červenými skvrnkami a černými čárkami.
„Už mne vidíš?“zeptala se potutelně Otylka.
„Jé, ty jsi úplně jiná, a o moc větší,“ divil se Eliášek.
„Změnila jsem šatičky, aby mne tady nebylo tak vidět,“ vysvětlovala housenka, „aby mne nesezobl nějaký ptáček, víš?“
„Tobě to sluší, Otylko,“ pochválil ji lišáček.
Housence se pochvala líbila, pyšně se nakrucovala na listu a obhlížela se ze všech stran.
„A počkej ještě pár dnů, to teprve uvidíš, to budu teprve krásná. Ale teď musím hodně jíst, tyhle lístečky jsou moc dobré,“ a Otylka se znovu pustila do jídla.
Eliášek na ni ještě chvilku koukal a pak se mrzutě obrátil k domovu. Ani Otylka si s ním nechce povídat. Ze samé nevrlosti ocáskem schválně klepl do listu, na kterém se housenka živila. Škodolibě se otočil, jestli se aspoň trošku lekla. Ale Otylka na listu nebyla.
„Kde je? Kam se poděla?“ koukal udiveně lišáček a chvilku upřeně stonek s lístky a květenstvím pozoroval.
„Asi se zase schovala, je teď zelená jako travička,“ pomyslel si Eliášek a utíkal zpět domů.
Jenže ani doma to nebylo lepší, Dorinka se na něho mračila a trucovala, že jí Eliášek utekl. Ale nštěstí jí to dlouho nevydrželo. Za chviličku se obě liščata už spolu zase hrála a pošťuchovala. Ani si nevšimla, že je někdo pozoruje. To se na velkém balvanu těsně pod liščím doupětem vyhřívala ještěrka Terka. a tiše se smála liščím nezbednostem.
Hop, skočila Dorinka a plácla bratříčka ocáskem. Hop, skočil Eliášek a chtěl to Dorince vrátit. Jenže ouha. Uklouzl a z příkrého svahu spadl přímo na ještěrku, spokojeně ležící na sluníčku.
„Dávej přece pozor,“ vykřikla Terka rozzlobeně, „podívej se, ulomil jsi mi ocásek!“
Opravdu, vedle ještěrky něco leželo a samo se to kroutilo. Terka se na Eliáše ještě vyčítavě podívala a pak se raději odběhla někam schovat. Ocásek zůstal ulomený ležet na kameni.
„Maminko, maminko,“ rozplakal se Eliášek a rozběhl se domů. „Maminko, já jsem ublížil ještěrce Terce, Terka má bolístku, já jsem nechtěl, maminko.“
A všechno mamince povyprávěl.
„Neplakej, Eliášku,“ konejšila maminka synka, „ještěrky to mají tak zařízené. Občas se jim prostě ocásek ulomí, když se něčeho polekají. Neboj se, Terku to nebolí a ocásek jí zase doroste.“
Eliášek přestal plakat a utřel si očka.
„Maminko, i housenkám doroste ocásek?“ zeptal se, „já jsem se skamarádil s Otylkou, ale ona se ztratila, když jí plácl ocáskem do kytičky.“
„Ach, ty můj malý nezbedný kloučku,“ smála se maminka Sára, „neboj se, ona se zase ukáže. A teď honem do postýlek, sluníčko se už taky brzy schová za kopečky.“
Jen co ráno otevřel oči, běžel Eliášek ven. Musí se přesvědčit, že se Terka na něho už nezlobí. Ale ještěrka venku nebyla. Ukázala se znovu až za několik dní. Ležela opět na balvanu a vyhřívala se na sluníčku. Eliášek se k ní honem hrnul a ujišťoval se:
„Nebolí tě to, Terezko, ten ulomený ocásek?“
„Nebolí,“ zasmála se ještěrka, „podívej, už mi roste nový!“
Uf, to si lišáček oddechl. Posadil se na zadeček a rozhlédl se kolem. Na modrém nebi svítilo sluníčko a plulo pár bílých obláčků. Kolem na svahu rostly různé kytičky a třepotalo se pár žlutých motýlků. Eliášek je pozoroval a moc se mu líbili. Najednou ale přiletěl nový veliký motýl. Byl celý bílý s barevnými skvrnkami a na křídlech měl dlouhé ostruhy.
„Jé, ty jsi krásný,“ vydechl okouzleně Eliášek. Motýl se přitřepotal až k němu, posadil se vedle něho na květ kopretiny a zvonivě se rozesmál:
„Eliášku, ty popleto, ty jsi mne zase nepoznal. Já jsem přece Otakárek.“
„Neznám žádného Otakárka,“ kroutil hlavou lišáček.
„A na housenku Otylku si vzpomínáš?“ zasmál se zase motýl, „to jsem přece zase já, jenom jsem znovu vyměnil šatičky. Už nejsem žádné housenčí mimino, jsem motýl. Jen jsem se ti přiletěl ukázat, přijď si za mnou popovídat na louku. Ahoj, Eliášku,“ a motýl roztáhl křídla a ladně se vznesl do vzduchu.
To byl Eliášek rád, že se housence Otylce nic nestalo a že má najednou nového kamaráda Otakárka. Už teď se těšil, jak si spolu budou hrát. Ale tentokrát určitě Dorince neuteče. Vezme ji sebou a budou na louce dovádět všichni tři.

One thought on “18. Jak lišáček Eliáš potkal housenku Otylku

  1. Hezké vyprávění – také k nám v létě zalétnou občas motýli a Otakárek mezi nimi, třeba to bude zrovna “ta housenka Otylka” :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *