Dnes jedem do Gjirokastry.
Delegát Petr pro nás přijel osobním autem hned po snídani. Mně v úvodu vysvětlil, že to potápění nedopadlo. Kupodivu prý nejvíce vadilo, že neumím anglicky a tak by nám dělalo problémy se na něčem domluvit. No, nevím, myslím, že byl jen taktní a neřekl, že to nejde kvůli věku. Nejsem zklamaná, já s tím počítala. Ale aspoň jsem to zkusila.
Byly jsme čtyři turistky a řidič Petr. Bylo nás málo, a tak to byl takový přátelský, až skoro rodinný výlet.
Městečko Gjirokastra je rozloženo na svazích v údolí řeky Drini, pod pohořím Mali. Já tu opět nebudu vyprávět historii, jen se jí sem tam se dotknu, pokud to bude nutné k objasnění děje.
V cíli jsme zaparkovali pod citadelou tyčící na skále nad městečkem. Nějaký čas jsme se věnovali prohlížení města z výšky a pojmenovávání některých střech. Tam je škola, kostel, stadion, mešitu jsem poznala i já. Domy mají převážně střechy z břidlice, a ozářené sluncem svítily bíle a stříbrně. Město i citadela jsou rovněž chráněny organizací UNESCO, jsou považovány za kulturní dědictví národa.
Když jsme se pokochali, vydali jsme se po cestě vzhůru. Prošli jsme Uličkou suvenýrů (nevím, jak se

jmenovala doopravdy, ale byl v ní jeden obchůdek vedle druhého) a pěšinou dlážděnou vícebarevnými kameny vyšlapávali kopec. Ty barvy kamenů jsou docela důležité. Cestička je opravdu hodně strmá a po dešti se kameny mění na kluziště – tedy jede se po nich jen jedním směrem – dolů a k zemi. Proto jsou klouzavé pásy z kamenů bílých a červených pravidelně přerušeny pásy kamenů modrých. Ty  prý za mokra kluzké nejsou.
Podél pěšiny seděli další prodejci, teď už jen s různými čaji, ovocem či vyšívanými nebo háčkovanými ubrusy a podložkami. Na konci v zatáčce za stolem sbitým z prken seděl dědula. Zůstali jsme u něho chvíli stát, potřebovali jsme se vydýchat. Petr nás už předtím informoval, že se tu hodně prodává čaj z bylinek sbíraných v pohoří Mali, tedy čaj Mali. Prý je velmi účinný při nachlazení a chřipkách.
Starý pán byl celý natěšený, že jsme se u něj zastavili a také kupovali.
„Oni jsou tu tak chudí, že mu dám aspoň vydělat,“ zazněl soucitný hlas za mými zády a dotyčná si koupila dva sáčky. Také jsem si jeden vybrala a se zájmem si prohlížela, co tam ještě má. Pán mi začal něco povídat a nabízet takové divné cosi – ovoce? bobulky? Nebo nějaký druh oříšků? Petr i já jsme si jedno vzali a opatrně ochutnávali. No, noc moc, ale usmála jsem se na něho.

“Fenkjů”
(Pak jsem se dozvěděla, že to snad byly albánské datle, že to tam zkoušejí pěstovat.)
Už jsem se otočila a chtěla odejít, když na mne pán zavolal. Něco mi povídal a podával mi větvičku čerstvě utrženého voňavého vavřínu. Byl tak milý, že jsem opět poděkovala a vzala si ji. Ještě mám pár lístků schovaných mezi suvenýry.
K citadele to pak už bylo jen kousek. Původní nedokonalá stavba  je prastará, až začátkem 19. století ji dostavěl Ali Paša. To je krásné jméno, že? Jako z pohádek Tisíc a jedna noc. Vydechli jsme si v chládku silných kamenných zdí a opět vyšli na sluce na nádvoří. Prošli jsme okolo havarovaného letadla (bylo sem jen převezeno a s historií citadely nemá nic společného), opět se kochali výhledem z výšky, prošli kolem věže s hodinami (také ji dal postavit Ali Paša) šlapali dál a prohlíželi, co se dalo. Je tam i divadelní jeviště (nejspíše novodobé), pořádají tam festivaly, ale už jsem zapomněla jaké. Dříve prý byly čtyřikrát do roka, v současnosti jednou za roky čtyři. Jeviště v době naší návštěvy používali děti turistů jako výběh. Zrovna tam běhala taková mrňavá holčička, dozor nad ní měl tatínek a maminka opatrovala něco ještě mrňavějšího. My se byli zatím podívat k hradní zdi, ke které se váže báje. Kdysi dávno byl hrad dobyt Turky, a ti začali vyvražďovat jeho obyvatele. Princezna Argjiro zachránila jedno malé děvčátko tak, že je schovala v náručí a skočila s ním z hradeb. Ona sama při tom zahynula. Tedy, když jsem se z těch hradeb dívala do srázu pod ním, sama za sebe si myslím, že je to opravdu báje. Skok dolů nemohl přežít nikdo, kdo nemá křídla.
Vraceli jsme zpět stejnou cestou. Po jevišti pořád pobíhala ta mrňavka s tatínkem v závěsu. My se tomu smáli, ona se zastavila, podívala se nás nás z výšky a zamávala ručičkou.
„Čau!“
Mezinárodní slovíčko. Tomu rozumím i já.
Dole pod kopcem nás Petr naložil do auta a jelo se zpět. S příslibem, že cestou se zastavíme ještě v cukrárně s vyhlášenou dobrou zmrzlinou.
No, řeknu vám, exteriér nic moc,  mně ta budova připadala jako česká ubytovna z minulého století. Taková ta s modrými plastovými pásy pod okny, vzpomínáte?
Interiér cukrárny je ale úplně jiný, vzdušný a moderní. Někdo si dal zmrzlinu, já zákusek (zmrzlinu moc nemusím), skoro všichni kávu. Dobré bylo všechno a ten můj zákusek – ňam! Škoda, že nevím co to bylo. Základnu tomu tvořily takové křupavé strouhané (a moc dobré) nitě z mně neznámého ovoce (aspoň doufám, že to bylo ovoce), vrstvička těsta, krém a nějaká oranžová bobulka.
Smlsli jsme si a jeli dál.
Odpoledne pak ještě pláž, procházka, večeře, posezení a vínečko. Už jsem si ho uměla objednat slovy, nikoliv gesty.
“Ni vino white.”
Že je každé slovo z jiného jazyka? No a? Nám to nevadilo, hlavně že jsme se domluvili. A navíc bylo to vínečko dobré.
A  zítra mne čeká poslední výlet. Když už jsem věděla, že se potápět nebudu, stihla jsem se přihlásit. Jedeme na “Safari”.