4. Jak se Ferda ztratil

4. Jak se Ferda ztratil

Celý les byl zachumlaný do sněhových závějí. Zvířátka se poschovávala do křoví, koroptvičky se zahrabaly přímo do závěje. Byla noc, všichni spali a v pelíšcích jim bylo teploučko. Jen u krmelce něco praskalo. To tam přešlapoval velký kanec Bořivoj. Bál se, že usne a někdo mu přijde sníst všechny žaludy a kaštany, co tam přes den navozil pan hajný.
Ale zrovna, když se rozhodl, že půjde taky spát, se ozvala velikánská rána. A hned za ní další. A pak se po nebi rozsypaly barevné hvězdičky.
Srneček Tonda ve svém pelíšku poskočil, Majdalénka se schovala pod peřinku, Borýsek se honem běžel podívat z okna. Co se to děje, potřebuje někdo pomoc? Ale kdepak. To jen končí starý rok. Ve vesnici pod lesem lidé oslavují, hází petardy, místo tichých hvězdiček na obloze s rachotem vybuchují jiskry ohňostroje. Všude je najednou plno rámusu, praskání, výskotu a blikavého barevného světla.
Všechna zvířátka byla vyděšená. Koroptvičky se přitiskly ještě více do závějí, kanec Bořivoj přestal hlídat kaštany a utíkal se ukrýt hlouběji do lesa. Malý zajíček tloukl Borýskovi na dveře:
„Borýsku, bojím se, bojím.“
Skřítek mu honem otevřel a hup, zajíček byl schovaný pod postýlkou. I pejskové se báli. Ferda se přikrčil dědečkovi u kolen.
„Neboj se, Ferdo, to je jenom bouchání, to ti neublíží,“ uklidňoval vystrašeného pejska dědeček a hladil ho po zádech.
Konečně rámus přestal. Nebe bylo opět obsypané hvězdičkami a měsíček vykoukl z pod mraků, jestli už bude klid. Zvířátka v lese se uklidnila a pomalu se znovu ukládala ke spánku. Pejsek Ferda se rozhodl, že dnes na dvorečku hlídat nebude.
„Ty strašpytle,“ smál se mu dědeček.
„Haf, haf,“ odpověděl Ferda. Otočil se třikrát okolo ocásku a spokojeně se uvelebil v měkkém a teplém pelíšku.
Ale ráno, jen co otevřel oči, pelášil na dvoreček. Oběhl kolem celého domku, aby se ujistil, jestli je všechno v pořádku, a pak zaštěkal:
„Bertíku, Bertíku, haf haf, pojď se proběhnout!“
A od sousedů přiběhl Ferdův kamarád Bertík. Taky se v noci při tom velkém bouchání schoval, pejskové prostě takový rámus nemají rádi. A když teď uviděl Ferdu, roztáhl tlamičku od ucha k uchu, radostně zaštěkal na pozdrav a první se rozběhl podle plotu. Ferda utíkal za ním. Kdo bude nahoře první?
V tom bum. A po druhé. Z křoví se vyděšeně vznesli vrabčáci, srneček Tonda vyběhl na palouček a pejsek Bertík pádil zpět domů. Co to zase bouchá?
To kluci uličníci. Házeli do sněhu zbytek rachejtlí, co jim zbyly od noci. Kluci výskali a vůbec si nevšímali, že se zvířátka zase bojí.
Když byl zase klid, Bertík opatrně vyběhl na zahradu a rozhlížel se. Pak zkusil zaštěkat:
„Haf, haf, Ferdo!“
Nikdo se mu neozval, tak zaštěkal znovu:
„Ferdo, už je klid, pojď si znovu hrát!“
Ale nikdo mu neodpověděl. Jen v krmítku štěbetaly hladové sýkorky a vybíraly si nejlepší semínka. Sluníčko se schovalo za mraky, nebe bylo celé šedivé a pomalu začínalo sněžit.
Bertík přiběhl k plotu a znovu zaštěkal. A ještě jednou. Ferda nikde. Dědeček vykoukl ze dveří a povídá:
„Copak, Bertíku, copak tak štěkáš? Proč si s Ferdou nehrajete u plotu? Kdepak ho vůbec máš?“
A už se dědeček rozhlížel a volal:
„Ferdo, Ferdo! Kdepak jsi?“
Ale nikdo se neukázal, nikdo vesele nezaštěkal, nechtěl se s dědečkem pomazlit. Dvorek byl prázdný. Pejsek tu není.
Ferda byl daleko, v hlubokém lese. Když se ozvaly nečekané hlučné rány, moc se vyděsil, nevěděl, co se to děje. Chtěl před tím rámusem utéct a tak mu nožičky jen kmitaly, jak mířil od toho rámusu co nejdále. Proběhl dírou v plotě, pelášil, co mu síly stačily, propadal do závějí a nedíval se, kam to běží. Jen pryč, pryč odtud.
Konečně se Ferda zastavil. Srdíčko mu ještě bouchalo, jak utíkal, tlamičku měl otevřenou a jazýček vyplazený. Rozhlížel se kolem se sebe. Kde to je? Kam se to dostal? Všude kolem jen vysoké stromy a hluboký sníh.
Pejsek se znovu polekal. Jak se dostane domů? Kde je Bertík? A dědeček s babičkou? Ferda seděl, rozhlížel se a pak vyskočil a začal hledat cestičku. Jenže kudy přiběhl? Tam od toho křoví? Nebo přiběhl z druhé strany, od té skupiny vysokých borovic? Padá sníh a všechny stopy tlapek pomalu mizí. Ferda nešťastně pobíhá, hledá, štěká.. Ale nikdo ho neslyší, nikdo mu nepřichází na pomoc. Ferda je v tom vysokém tmavém lese sám.
Dědeček a babička doma zatím Ferdu hledali. Volali, pískali, dědeček se vydal hledat do lesa. Avšak po pejskovi nikde ani stopy.Dědeček se otočil a už se vracel, když v tom něco za ním zapraskalo. Honem se ohlédl, že by to byl Ferda? Kdepak, to jen v křoví stojí srneček. Dědeček se na něho zadíval a pak smutně povídal:
„Aha, srneček. Tebe to bouchání nevyplašilo? Nám se ztratil Ferda. Škoda, že srnečkové pejsky hledat neumí.“
A zase pomalu kráčel domů.
Srneček Tonda za ním chvilku koukal a pak se rozběhl za vílou Majdalénkou:
„Majdalénko. Majdalénko, pomoc, pomoc, Ferda se ztratil!“
Majdalénka vyhlédla z okýnka a spráskla ruce:
„Ferda není doma? To se určitě polekal, jak ti uličníci pouštěli rachejtle. Toníku, honem utíkej za skřítkem Borýskem. My víly v zimě nesmíme do lesa, umrzly bychom.“
Tonda na nic nečekal. Utíká, až se za ním sníh práší a už tluče Borýskovi na dveře.
„Borýsku, pomoc, Ferda se ztratil, polekal se rachejtlí.“
Skřítek taky spráskl ruce:
„Zatrápení uličníci. Toníku, běž, spěchej, zavolej vrabčáky a ostatní ptáčky. Musíme pomoc dědečkovi a babičce Ferdu najít. Určitě zabloudil v lese!“
A už to v lese hučí, cvrliká, pípá a čimčará. Všichni ptáčkové, co jich v lese bylo, poletují ze stromu na strom, hledají a volají. Kde jen ten Ferda je? Kam se poděl?
„Tady, tady je,“ volala na celý les ukřičená sojka.
„Já jsem ho našla, já, já, já,“ chlubí se.
Opravdu. Ferda seděl celý nešťastný pod smrčkem, když tu najednou kolem něho celý les ožil. Na dubu seděla sojka a křičela, kolem se objevila hejna různých ptáčků. Přiběhl srneček, kterému na zádech seděl lesní skřítek a jako poslední přihopkal malý zajíček. Pejsek údivem otevřel tlamičku, když viděl to veškeré hemžení.
Skřítek Borýsek sklouzl Toníkovi ze zad na zem:
„Ferdo, pojď domů, dědeček a babička tě hledají!“
„Já jsem zabloudil, ztratil jsem cestu,“ smutně zaštěkal pejsek.
„My ti ji ukážeme, my ti ji ukážeme,“ zaštěbetal najednou celý les. To se ozvali ptáčkové. Všichni znají cestu k domečku, létají tam přece do krmítka na semínka. Zatřepetali křídly, vznesli se jako jedno hejno a frr k domku dědečka a babičky. Napřed letí ptáčkové, pak poskakuje srneček Tonda a na zádech mu sedí Borýsek, za ním běží rozradostněný Ferda a jako poslední hopsá zajíček. Na kraji lesa si ptáčkové posedali na větvičky, srneček s Borýskem i zajíček zůstali pod stromy. Ferda už už vidí domek, už moc se těší domů. Ale na kraji lesa se také zastavil. Na všechny se podíval a pěkně poděkoval:
„Ha, haf, děkuji vám, moc vám děkuji, že jste mne dovedli domů. Haf, haf, jste moji kamarádi.“
A pak se otočil a utíkal přes zasněženou loučku k plotu, proklouzl dírou, přeběhl zahradu a už štěká u dveří:
„Haf, haf, dědečku, babičko, já jsem už doma, haf, haf, haf.“
Babička s dědečkem měli převelikou radost, že se jim Ferda vrátil. A pejsek byl taky moc rád, že je doma. A taky byl rád, že má v lese tak moc dobrých kamarádů.

2 thoughts on “4. Jak se Ferda ztratil

  1. Ferda to je teda strašpitel, nebýt Borýska tak by se asi nevrátil ten ho uklidnil, aby se nebál a pak se vrátili k dědovi, tak pejsci mají citlivá ouška a ten rámus a petardy je i na lidi někdy moc natož na psy.

  2. Jak je vidět, tak dobří kamarádi ještě nevymřeli, a je dobré se zamyslet nad tím, jaké kamarády má člověk ….taky jsem měla 50 let kamarádku, ale už nemám, změnila se a zachovala se tak, že je to neomluvitelné… bohužel – mrzí to i po tolika letech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *