7. Proč Majdalénka plakala

7. Proč Majdalénka plakala

Bylo jarní ráno, ptáci zpívali, na břehu rybníčku kvetly blatouchy a v lese bylo v trávě plno bílých sasanek. Víla Majdalénka otevřela okýnko své chaloupky a pustila do světničky voňavý čerstvý vzduch a sluníčko. Pak vyšla z chaloupky ven, na zelený trávník, a rozhlédla se.
“To je krásně,” radovala se,” dnes v noci bude úplněk, budeme mít první jarní ples!” a samou radostí se zatočila do kolečka. Pak honem zase vběhla do chaloupky. Má dnes moc práce. Musí si nachystat nové šaty s dlouhou sukýnkou, uplést květinový věneček, připravit si krásný blýskavý pásek k šatům. Ten lesklý pásek mají všechny víly, nosí ho jen na první jarní taneček. Která ho ztratí nebo poškodí, nesmí se tance zúčastnit. Takové víly potom smutně sedí na okraji paloučku a trošku závistivě koukají na taneční rej svých kamarádek. Proto i Majdalénka svůj pásek hlídá jako oko v hlavě.
Zatím, co Majdalénka hospodaří v chaloupce a chystá se na tanec, malý zajíček poskakuje na louce a vybírá si nejkřehčí a nejsladší lístečky a stébla trávy. Ukousne a poskočí, a zase ukousne a poskočí. Pak se na chvilku zastavil a zvedl hlavičku s dlouhými oušky. A najednou údivem otevřel čumáček. Na okraji palouku stálo divné zvířátko. Stálo na dlouhých zadních nožkách, přední nožky krátké, protáhlou hlavičku, větší uši a mělo takový dlouhý silný ocásek.
“Co to je, co to vidí? To je nějaký divný pejsek,” pomyslel si, “nebo je to takový zvláštní zajíček?”
Podivné zvířátko tam jen tak stálo a koukalo na něj. Zajíček měl trochu strach, proto opatrně přihopkal blíž.
“Ahoj,” pozdravil zvířátko, “kdopak jsi? Ty bydlíš taky v našem lese?”
“Já jsem Deniska, jsem klokaní holčička,” představilo se zvířátko, “a nebydlím tady. Zatím jsem žila v zoologické zahradě. Je tam pěkně a žije tam moc různých zvířátek. I maminka s tatínkem a dědeček. A mám tam moc kamarádů,” vysvětlovala Deniska.
“Tak co děláš tady u nás, v lese?” podivil se zajíček.
“No, víš, to je tak. Dědeček se narodil daleko odsud, v Austrálii. A pořád mi o ní povídá pohádky, jak je tam krásně a jaká úplně jiná zvířátka tam žijí. O ptakopyskovi a medvídkovi koala, a jaké tam rostou stromy, já bych chtělal moc do Austrálie, víš? Podívat se na všechno, o čem mi dědeček vyprávěl. Tak jsem utekla ze zahrady a  teď jsem se trošku ztratila,” řekla klokaní holčička rozpačitě.
“Nevíš, kudy se chodí do Austrálie?”
“To tedy nevím,” přiznal zajíček, “nikdy jsem o ní neslyšel. Já bydlím pořád jenom v našem lese. Pojď, támhle bydlí víla Majdalénka, třeba o ní něco slyšela.”
A už se rozběhl k Majdalénčině domečku. Deniska skákala mohutnými skoky za ním. Majdalénka sedí doma pod otevřeným okýnkem u stolu. Před sebou má svůj pásek k jarním šatům a usilovně ho leští první ranní rosou a tou nejjemnější pavučinkou, co mohla najít. Chce, aby se pásek večer co nejvíce blýskal, protože víla s nejhezčím a nejblýskavějším páskem byla na prvním plese vždy volena za královnu jara. A tou by byla Majdalénka moc ráda. A tak leští a blýská, dokud ji z práce nevyrušilo zaklepání na dveře.
Majdalénka položila třpytivý pásek na stoleček a otevřela. Za dveřmi stojí malý zajíček a s ním jakési podivné zvířátko.
“Dobré ráno, Majdalénko,” pozdravil zajíček. Majdalénka úžasem zapomněla odpovědět, jen se koukala na zvířátko. Deniska se uklonila a zdvořile řekla:
“Dobrý den, vílo Majdalénko, dovolte, abych se vám představila. Jsem klokaní holčička a jmenuji se Denisa. Ale říkají mi Deni nebo Denisko.”
“Deniska se chce podívat do Austrálie, nevíš, kudy se tam jde, Majadalénko?” zeptal se zajíček.
“Austrálie? Co to je?” podivila se Majdalénka. A tak jí Deniska vyprávěla všechno, co slyšel od dědečka. Majdalénka poslouchala, ani nedutala a pak nešetřila chválou:
“Umíš moc zajímavě vyprávět, Denisko. Ale o Austrálii jsem opravdu ještě neslyšela, musí to  být moc daleko. Možná by ti poradili ptáci, co na zimu odlétají do teplých krajů. Třeba čápi na rybníce. Ale ještě jsem je tu neviděla, ještě asi nejsou doma.”
Denisce to bylo trošku líto, ale malý zajíček ji utěšoval:
“Deni, počkáš zatím tady u nás v lese, je tu hezky a taky tu budeme mít kamarády. Čápi se už brzy vrátí, pojď, půjdeme se proběhnout. kdo bude první na mezi u šípků?”
A nečekal a už utíkal k šípkovému keři. Deniska za ním. Oba skákali a hopkali a najednou plác. Deniska moc nekoukala na cestu a skočila rovnou do veliké louže, co pod keřem zůstala po jarním tání.
“Co to děláte, proč nekoukáte na cestu,” hubovala zelená žabka.
“Poplašíte mi všechny děti, zrovna se budou líhnout z vajíček.”
Deniska vyskočila z louže a zajíček se vrátil od keře.
“Promiň, zelená žabko, jen jsme se honili,” omlouval se. “Deniska to tu nezná, nevěděla o tvém domečku v louži, čeká na čápy. Možná jí poradí, kde je Austrálie.”
Zelená žabka si až teď všimla, že klokaní holčička vypadá úplně jinak, než ostatní zvířátka v lese. Už už otvírala pusu, aby se něco zeptala, když v tom všichni uslyšeli vzlykání a pláč.
Co to? Kdo potřebuje pomoc?
“To pláče Majdalénka,” vyhrknul udiveně zajíček a už hopká zpět.
“Majdalénko, Majdalénko, copak se stalo? Pročpak pláčeš?” vyptával se hned starostlivě.
Majdalénka ukázala zajíčkovi na prázdný stoleček:
“Krásně jsem si vyleštila svůj pásek na jarní ples. Byl tak hezký, blýskavý. Tady jsem si ho položila a zatím, co jsme spolu povídali, tak mi zmizel. Někdo mi ho vzal. Nemůžu večer tancovat s ostatními vílami.”
A už zase pláče, slzičky se jí koulejí po tvářích a kapají na stolek. Deniska se zajíčkem na sebe koukají a cítí se provinile. To oni zabavili Majdalénku a někdo toho využil a ukradl pásek. Co teď? Jak Majdalénce pomoci?
Kolem běžel srneček Tonda, liška Sára, pláč víly slyšeli i ptáčci. Za chvíli věděl celý les, co se Majdalénce přihodilo. Ale nikdo nevěděl, jak pomoci.
Veverka Rézinka seděla na větvičce a pozorovala ruch dole. Majdalénka jí vždycky pomáhala. Dávala jí mastičku, když ji bolely zoubky od louskání oříšků, ovázala jí packu, kterou si poranila, když při skákání z větve na větvičku narazila na ostrý suk. Rézinka by chtěla Majdalénce pomoc, ale neví, jak.
Pak ji něco napadlo. Sice neví, kdo vzal Majdalénce pásek, ale snad ji aspoň potěší. Donese jí na mls oříšky, které má schované v lese na zlé časy. Honem, kam je dala? Do které pak škvíry či praskliny ve stromě si je schovala?  Rézinka poskakuje se stromu na strom, z větvičky na větev a usilovně hledá. Ale všechny schovávačky jsou už prázdné, všechny oříšky už veverka v zimě rozlouskala. Už brzy bude zapadat sluníčko a Rézinka dosud nic nenašla.
“Ještě zbývá poslední úkryt, kde by oříšky mohly být,” vzpomněla si Rézinka. Až na druhém konci lesa, ve velikém dubu. Hop hop, skáče veverka za stromu na strom, hop a hop. Ale co to? Co to najednou blýsklo? Rézinka se zastavila. Támhle na tom velikém dubu, tam se něco leskne jako zrcadlo, až to oslňuje. Veverka změnila směr, opatrně po malých skocích se přibližuje.
Na dubu má hnízdo straka. Teď zrovna není doma, asi zase někde rejdí. A v hnízdě, ukrytý pod ulámanými větvičkami, leží Majdalénčin pásek. Ještě že straka tak spěchala. Nevšimla si, že konec pásku vykoukl z pod větviček a zableskl se v posledním slunečním paprsku.
……………………………………………
Majdalénka doma zatím pořád pláče. Za chvíli bude večer, celý den ji zvířátka a ptáci utěšovali. Ale pásek ještě nikdo nenašel. A bez pásku se na plese tančit nesmí.
Sluníčko na obzoru klesá níž a níž. Už brzy se setmí a ukáží se první hvězdy. Až vyjde i měsíc, začnou víly tancovat.
“Půjdu se aspoň podívat, jak to kamarádkám vílám sluší,” rozhodla se nakonec Majdalénka. Napřed všem zvířátkům poděkovala, že ji utěšovali a pomáhali pásek hledat. Pak si umyla uplakané oči, oblékla nové plesové šaty, na učesané vlasy si položila pomněnkový věneček. Ještě se na sebe podívala do velikého zrcadla, jak jí to sluší a už se vydala na vílí palouček.
Venku se zatím úplně setmělo, na nebi svítí hvězdy. Na paloučku se scházejí víly a netrpělivě čekají na východ měsíce. Všechny mají na hlavě květinový věneček, na šatech se jim třpytí pásky, jen Majdalence ne. Smutně se usadila na okraj a trošku závistivě se rozhlédla po kamarádkách.
V tom bum. Něco jí spadlo do klína. Pásek! Její ztracený, oplakávaný pásek. Majdalénka vyskočila, omotala si ho kolem pasu a honem se koukala do větví. Tam sedí veverka Rézinka a pobízí ji:
“Majdalénko, honem, pospěš si, víly se už řadí!”
Majdalénka vběhla na palouček, kamarádky ji vzaly k sobě do řady a jarní taneček mohl začít.
A Majdalénce to tak slušelo, tak moc byla šťastná a tak krásně tancovala, že ji ráno všechny víly společně zvolily za královnu plesu.
A straka? Ta se tak styděla, že hodné Majdalénce ukradla pásek, že se nakonec odstěhovala z lesa pryč.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *