Adélka a víla Trvalinka

Adélka a víla Trvalinka

Na modré obloze svítilo veselé sluníčko a hrálo si s obláčky na schovávanou. Vlaštovky létaly vysoko nad zemí a na záhonech kvetly barevné květiny.
Na pískovišti mezi vysokými paneláky si hrály dvě malé děti. Plácaly bábovičky, stavěly hrady a tunely. Občas si popletly, komu patří zrovna ta hezká lopatička nebo malovaný kyblíček. Začaly se o hračku tahat, křičet, a jejich maminky okamžitě přispěchaly a hádku srovnaly. Za chviličku si už zase obě děti pomáhaly s výstavbou velikého hradu. Na pískovišti opět zavládla pohoda krásného jarního dne.
V pátém patře paneláku bylo otevřené okno. Sluníčko zvědavě nahlédlo mezi roztažené záclony, ale hned se polekaně schovalo za bílý obláček.
Pod oknem na koberci seděla holčička a plakala.
“Nechci, já nechci,” vzlykala Adélka. “Maminko, já tam nechci!”
“Adélko,” vzdychla nešťastně maminka, “už jsem ti to vysvětlovala tolikrát. Jinak to přece nejde. Ty sama chceš bratříčka nebo sestřičku a tenhle byt je moc malý. S malým miminkem se ale už do tohoto bytu nevejdeme!”
“Dám miminku svoji postýlku,” ochotně nabízela uplakaná Adélka. “A já budu spinkat s tebou, maminko. A nebudu se vůbec vrtět ani kopat.”
“Ne, Adélko,” zavrtěla maminka rozhodně hlavou. “Zkrátka za tři dny se přestěhujeme do domu se zahrádkou. A už si dál nevymýšlej, všechno jsme to spolu probrali! A teď se běž obout, půjdeme ještě nakoupit.”
Adélka se obouvala jen velmi neochotně. Maminka ji musela několikrát napomínat, než konečně vyrazily z domu. Holčička trucovala, neusmířilo ji ani, když jí maminka koupila zmrzlinu, ani to, že se na zpáteční cestě stavily na dětském hřišti.
Samozřejmě věděla, že maminka s tatínkem stěhování plánují. Líbil se jí pokojíček v novém domě, i to, že v něm bude mít spoustu místa na hračky. Zatím je měla uložené jen ve dvou krabicích vedle maminčina psacího stolu, a když potřebovala najít nějakou hračku, musela všechno vysypat a večer pak zase do krabice uklidit. A bratříčka nebo sestřičku by opravdu moc chtěla. Záviděla Viktorce, kamarádce ze školky, že mají doma úplně malé miminko, chlapečka Jakoubka. Když si pro Viktorku její maminka do školky přišla, Adélka pokaždé toužebně nahlížela do kočárku a představovala si, že to je její bratříček.
Ale stěhovat se nechtěla. Když se jí babička ptala, jak se těší, upřímně odpověděla, že ona se stěhovat nebude.
Nechce chodit do jiné školky, nechce nové kamarádky. Nechce si zvykat, že bude spát v pokoji sama. Chce, aby zůstalo všechno tak, jak je zvyklá. Vysvětlování maminky, tatínka i babičky prostě odmítala poslouchat.
Adélka se na maminku i babičku, která přišla pomoci s balením nádobí, mračila celý den. Ona se stěhovat nechce a basta. Nemá ráda změny.
Večer se obrátila se zády k tatínkovi, když jí chtěl před usnutím přečíst pohádku na dobrou noc. Tatínek ji nechal být, jen ji pohladil po vlasech a popřál jí hezké sny. Když odešel z ložnice, Adélka se rozplakala. Bylo jí líto, že ji tatínek nijak neutěšoval. Vzlykala do polštáře, až z toho nešťastného pláče začala pomalu upadat do spánku.
Náhle ji z usínání něco probralo. Adélka se posadila na posteli. Zdálo se jí to, nebo na ni někdo opravdu volá? Ale ne, v ložnici je ticho, tma, jen pod dveřmi do obývacího pokoje prosvítá proužek světla a je slyšet tichý hovor. To si tam něco povídá maminka s tatínkem. Holčička opět položila hlavu na polštář, když v tom to zaslechla zase.
“Adélko, Adélko!”
“Je tu někdo?” zeptala se udivená Adélka.
“Tady jsem, podívej se pořádně!” zachichotal se tenký hlásek. V ložnici se začalo pomalu rozlévat tlumené světlo, a v jeho záři Adélka uviděla malou postavičku.
“Kdo jsi?” vydechla překvapeně holčička.
“Víla Trvalinka,” odpověděla postavička. “Z Neměnné země.”
“Co to je? Nikdy jsem o tom neslyšela,” podivila se Adélka.
“Proto jsem tady,” usmála se víla. “Přišla jsem tě pozvat k nám na návštěvu! A když se ti u nás bude líbit, můžeš u nás už zůstat!” Pak uchopila Adélku za ruku, a obě se lehce vznesly do vzduchu.
————————-
Adélce se v Neměnné zemi zalíbilo. Nic se zde neměnilo, vše bylo pořád stejné. Každé ráno svítilo sluníčko, na bříze pod oknem jejího pokoje seděl kos a zpíval svou písničku. Ke snídani dostala pokaždé kakao a koláček, a pak si šla s vílou Trvalinkou hrát. Na pískovišti byla sama, protože nechtěla, aby jí nějaké neznámé děti bořily pracně postavený hrad. Chodily se koupat do mělkého bazénu, na zmrzlinu, jedla jen své oblíbené jídlo a zmrzlinu.
Tak to stále stejně  šlo několik dní.
Jednou ráno víla česala Adélce vlasy, pěkně jí je rovnala za uši, a dávala pozor, aby ji hřebenem nezatahala za pocuchaný pramínek.
“Až budu mít dlouhé vlásky, maminka mi bude česat copánky, slíbila mi to,” pochlubila se Adélka.
Víla na ni udiveně pohlédla. “Ale, Adélko, u nás ti přece vlasy neporostou, tady se přece nic nemění!”
Adélka se trochu zarazila. Ale pak pohodila hlavou, a zapomněla na to. Po snídani šly s vílou na pískoviště, a Adélce se zase podařilo postavit nádherný hrad.
“Trvalinko, podívej, ten je krásný, že?” křičela Adélka nadšeně. Víla souhlasně pokývla hlavou, a řekla.
“Pojď, Adélko, zajdeme teď na zmrzlinu. ”
“Počkej, Trvalinko, já postavím ještě jeden. A mezi nimi bude potůček, a …”
“To přece nejde, Adélko,” přerušila ji víla. “Teď je čas na zmrzlinu!” Trvalinka nečekala na Adélčinu odpověď, vzala ji za ruku, oprášila od písku a vedla ke zmrzlinovému stánku.
“Já dnes nechci zmrzlinu,” bránila se Adélka, “podívej, tady je dětský autodrom! A tady vedle v ohradě zase poníci. Trvalinko, prosím, pojďme se tam podívat. Já se chci povozit!”
“Adélko,” zamračila se víla. “Jdeme na zmrzlinu. Nic se měnit nebude!”
A tak Adélka musela s vílou na zmrzlinu, pak do bazénu, na večeři dostala párek s rohlíkem, tak, jako každý den. Jenže holčičce najednou ani zmrzlina, ani párek nechutnaly. Dostala chuť na chleba s máslem nebo bramborovou kaši s řízkem. “To u nás nejde,” vysvětlovala jí opakovaně Trvalinka.
“V naší zemi se změny nedělají. Jak se jednou něco zavede, musí to tak už zůstat. Vždyť ty sama jsi to přece chtěla, Adélko,” divila se. Ten večer šla spát Adélka celá smutná.
Ráno ji ale zase vzbudilo sluníčko a vůně kakaa. Vyskočila z postele a běžela do kuchyně za Trvalinkou.
“Dobré ráno, Trvalinko,” smála se holčička, “co dnes budeme dělat?”
“Přece to, co každý den, Adélko,” usmála se na ni víla. “Půjdeme na pískoviště, na zmrzlinu…”
“Já nechci, Trvalinko,” žadonila holčička. “Pojďme zase někam jinam, kde jsme ještě nebyly!”
“Kde jsme nebyly?” zděsila se víla. “Ale to přece nejde, musíme jít na pískoviště!”
Adélka se zaškaredila. Odstrčila od sebe koláček a vykřikla. “Já chci chleba s máslem. A se sýrem. A nechci banán, já chci jablíčko!”
“Budeš jíst to, co vždycky,” řekla přísně Trvalinka. “A jablíčko nedostaneš, zapomněla jsi, že ti vypadaly mléčné zoubky? Kvůli nim jsi nikdy jablíčko nechtěla, že ti to nešlo ukousnout. Tak nezlob a jez!”
“Zoubky mi přece už rostou!” mračila se dál Adélka, a honem jazýčkem zkoušela, jestli je to pravda. Jenže jazýček nic nenašel. Mezera mezi ostatními zoubky byla stále prázdná.
“Nevyrostou,” řekla trochu škodolibě Trvalinka. “To by byla změna!”
“Nevyrostou?” nechápala Adélka. “Maminka říkala, že až půjdu na podzim do školy, už je v puse budu mít!”
“Nevyrostou,” potvrdila znovu víla. “A ty také ne. Nepůjdeš do školy, pořád budeš malá. Tady se přece nic nemění!”
“Budu pořád malá,” opakovala Adélka po víle. ” A budeme mít doma miminko?”
Víla jen zavrtěla hlavou. Chviličku bylo ticho. Pak se holčička rozplakala.
“Já nechci být malá. Já chci jít do školy a naučit se číst. A mít zoubky a bratříčka. Já chci za maminkou!”
Adélka plakala a plakala. Cítila, jak ji víla hladí a pokouší se ji utěšit, ale holčička odmítala otevřít oči a podívat se na ni. Tak moc byla z Neměnné země zklamaná.
“Adélko, Adélko, podívej se na mne! Otevři oči, holčičko moje.”
To přece není hlas víly Trvalinky! Adélka se honem podívala, kdo to na ni mluví. To je přece maminka!
“Maminko, já nechci, aby se nic neměnilo. Maminko, já chci, aby mi narostly zoubky. A abych chodila do školy. Maminko, já jsem tak ráda, že jsem zase doma!”
Adélka se stulila do maminčiny náruče, a ta ji hladila a uklidňovala, až se Adélce opět zavřely oči a holčička usnula.
Až ráno Adélka mamince vyprávěla, kde v noci byla, a co tam zažila. Pak poprosila maminku o krabici, šla do svého koutku a začala si balit pohádkové knížky z poličky. Jak se tak natahovala po další knížce, úsilím vyplázla jazýček – a hleďme, jazýček v puse o něco zavadil. Honem běžela k mamince, a ta jí v zrcátku ukázala, že v puse jí nahoře rostou dva zuby, pěkně vedle sebe.
Holčička už pochopila, že změny jsou v životě nutné, i když se nám třeba zrovna nelíbí. Začala se nakonec na bydlení v novém domě těšit. To když jí maminka prozradila, že hned druhý den po nastěhování pojedou pro malého pejska. A když jí pak na tu cestu maminka poprvé zapletla copánky, byla nadšená ještě víc.
Na podzim půjde Adélka do školy. Už se v ní byla s maminkou a tatínkem i podívat. Potkala tam spoustu dětí. S jedním klukem si začali povídat. Jmenoval se Honzík a taky se zrovna s maminkou přestěhoval do nového domu. Maminka jí řekla, že budou s Honzíkem chodit do jedné třídy. Adélka byla ráda, že má jednoho nového kamaráda.
A víte, co se ještě stane nového? No přece na Vánoce se Adélce narodí sestřička! To bude teprve nějaká změna! Adélka se moc těší. Bude pak starší sestra, a ty se o své mladší sestřičky nebo bratříčky přece starají. Vždyť miminka se toho musí tolik naučit. Bude v tom mamince pomáhat.

12 thoughts on “Adélka a víla Trvalinka

  1. Tak mě napadlo Matyldo, že by bylo také pěkné Vaše pohádky na přání udělat jako knížku. Třeba to bude druhý projekt v Petrklíči.

    1. Bobalko, třeba jednou. Jsou tématicky hodně rozdílné, i věkové rozpětí čtenářů je hodně široké. Tak až jich bude tématicky na jednu knížku, začnu uvažovat 🙂

    1. Pohádka je cíleně psaná pro človíčka, který nemá rád změny. Snad mu aspoň trochu pomůže se se změnami smířit 🙂

    1. Babičko, kdybych vám tak mohla poslat na pomoc vílu Proměnku. Určitě by vám pomohla, jenomže nevím, ve které zemi se zrovna zdržuje.

  2. Moc hezky napsáno, taky bych nechtěla žít v Neměnné zemi, jsem ráda, když se něco děje. To je prostě život a ten se zastavit nedá. Čas měří každému stejně a to je snad jediná spravedlivá věc pro všechny. Víla Trvalinka by se měla občas objevit i dnes u všech zlobivých dětí, které si myslí, že musí být jen po jejich ……

Napsat komentář: bobalka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *