Start je v Praze, odjezd ve 23. hodin poblíž Hlavního nádraží. Tentokrát to mám tedy s nástupem snadné, můj nesmysl pro orientaci nemá šanci. Na nádraží prozváním kamarádku Hanku, a ona okamžitě vyráží vyzvednout mne v nádražní hale a přivést k ostatním “účastníkům zájezdu”.

Zdravíme se se známými, okukujeme s neznámými a společně se těšíme. Konečně přijíždí náš autobus, je krásně optimisticky zelený. Jsem spokojená, protože zelených autobusů jsem zatím nikdy moc neviděla – pokud vůbec viděla. Tenhle na parkovištích určitě poznám. Horší je to s místy pro nohy. Konstruktéři zřejmě na zájezdy autobusy nejezdí, jinak by nemohli do nového autobusu nacpat tolik sedadel na úkor pohodlí.

Slova a mikrofonu se ujímá delegátka. Představuje sebe, řidiče a řidičku (manžele), kuchařky, které nabíráme v Plzni. Kuchařky proto, že nám budou na zájezdu vařit, aby náklady byly co nejnižší. To se dá pochopit, taky to bylo inzerováno, ale v hloubi duše je mi to trochu líto. Ráda v cizině ochutnávám různé speciality (kromě mořských plodů!), ale vím, že ve Švýcarsku je jídlo na naše poměry drahé, že bychom museli hodně doplácet. No co, třeba někdy příště, až si koupím los a vyhraju.

Jedeme s krátkými zastávkami celou noc. Ráno jsme ve Švýcarsku.Podle vítacích hlášek na mobilu vidím, že jsme projeli Německem, Rakouskem a Lichtenštejnskem. (Tak napsat název tohoto knížectví správně  se mi podařilo až na počtvrté. A to si říkám, že jsem sečtělá.)

Na parkovišti nám řidiči na přání vaří kafe, čaj, čokoládu či prodají vodu. Já už brousím kolem autobusu a nadšeně těkám očima. Na obzoru vidím  vysoký štít. Je to čtyřtisícovka Piz Bernina, po jejím svahu se od špičky do údolí táhne ledovec Morteratsh. Samotné panorama je pro mne úžasné, a hora i ledovec se mi zdá jako tapeta. Opravdu, jako by za stromy a domy na parkovišti byla obrovská nádherná tapeta.

Konečně vyrážíme na cestu k ledovci. Nebe se nám začíná zatahovat, slunce se sice zpočátku nesměle snaží mraky prorazit, ale brzy své úsilí vzdává a začíná nepříjemně mrholit. Mé nadšení ale má navrch, jsem opravdu v Alpách!

Nezdržuji se vytažením pláštěnky, vztyčím deštník a jdu. Totiž jdeme všichni z našeho autobusu, cestující ze všech aut, která tam parkovala, turisté přicházející z různých pěších turistických tras v okolí. Potkáváme ty, kteří se již vracejí. Trochu mi to připomíná cestu na Sněžku.

Naše cesta končí u úpatí ledovce ve výšce 2000 metrů. Podél ní jsou tabulky s označením, kam až sahal ledovec před deseti, dvaceti a více lety. Musím říct, že úsloví – mizí před očima – není vůbec přehnané. Poslední dobou odtaje a zmizí každých deset let zhruba 300 metrů, před tím ještě víc. 

Samotný ledovec mne tedy neuchvátil. Není jiskřivě bílý a modrý, jak jsem vídala na obrázcích jiných ledovců, ale špinavě šedý. Údajně je to z exhalací.

Za to jsem byla uchvácena okolím pěšiny, která vedla k němu.  Tam i zpět jsme šli údolím lemovaným vysokými i nižšími skalami, vedle nás tekl potůček pramenící u ledovce a napájený dalšími častými bystřinkami stékajícími  ze svahů. prostě romantika první kategorie.