Chtěl bych jezdit na koni! Příběh pro 3. B ZŠ v Bojkovicích

Chtěl bych jezdit na koni! Příběh pro 3. B ZŠ v Bojkovicích

ilustrační foto Alena Tollarová

„Pomalu, pomalu, pořádně ho drž,“ pronášel děda a sledoval dívku. Sára seděla na hřbetě krásného hnědého koně. Záda rovná jako svíčka, kolena pevně svírají jeho boky, ruka drží uzdu.
„Teprve až zvládneš techniku jízdy, až ti bude kůň důvěřovat, můžeš začít skákat,“ poučoval ji děda. „Tak a teď ho rozjeď, objeď to dokola a pak zastav tam u křoví!“
Sára pobídla koně a už spolu letěli po zeleném trávníku. Děda ji pozorně sledoval. Byli oba tak soustředěni, že si ani jeden z nich nevšiml, že je někdo pozoruje. V hustém křoví lemujícím dřevěnou ohradu areálu stál kluk, Franta. Byl tam už nějakou dobu a zvědavě se díval, jak děda Sáru učí jezdit.
„To by se mi také líbilo,“ pomyslel si s trochou závisti. Pak se otočil a pomalu zamířil domů. Když vyšel z křoví na volné prostranství, děda si ho povšiml.
„To je nějaký tvůj kamarád?“ obrátil se k Sáře, která zrovna s koněm zrovna zastavila vedle něho. Sára se podívala, kam ukazuje.
„Hm, to je Franta, kluk z naší třídy. Dědo, ale on není můj kamarád. Víš, on pořád zlobí, s ním se nechce kamarádit nikdo. Včera Báře ukradl takové hezké pero a strčil ho Jirkovi do batohu. A dneska dostal poznámku, protože se o přestávce popral s Tondou.“

………………………………….

„Já tě včera viděla,“ řekla Sára druhý den ve škole Frantovi.
„Nechci, abys tam chodil. Nebo to řeknu dědečkovi!“
„Žalobníček žaloval, pod nosem si maloval!“ ušklíbl se Franta. To tak, nenechá si přece od nějaké holky poroučet. On si půjde, kam bude chtít!
Odpoledne si zamířil přímo ke stájím. Tentokrát se ani za keř nechovával. Sedl si na vyvýšený břeh, a když se už dlouho nic nedělo, vytáhl z kapsy jablko a labužnicky se do něj zakousl.
„Dnes Sára asi už nepřijde,“ zadumal se kluk. „půjdu se podívat, kde jsou kluci. Třeba si zahrajeme fotbal.“
Dojedl jablko, odhodil ohryzek a šel na hřiště.
Následující den ale znovu seděl na mezi. Sára s dědečkem tam ale opět nebyli.
„Dnes Sára zase nepřijde? Mám ještě počkat? Tak ještě chvilku a pak půjdu,“ dumal Franta. „Ta Sára se ale má. Také bych chtěl mít takového dědu, co by mě učil jezdit na koni. To by se mi líbilo.“
Pak si vzpomněl, co mu Sára říkala ve škole, a zamračil se.
„Jenomže mne k nim nepustí. Ale třeba …., třeba kdybych jim slíbil, že jim budu pomáhat. Koně se přece musí krmit a hřebelcovat, kdyby mi to ukázali, určitě bych se to naučil!“ mudroval.
„Zítra tady už třeba Sára s dědou budou, tak se zeptám.“
V zamyšlení se zvedl, ruce strčil do kapes a zamířil podle ohrady domů. Prsty v kapse něco nahmataly.
„Co to tu mám? Kuličky, bouchací kuličky!“
Okamžitě jednu vytáhl a mrskl jí na kamenitou cestu.
Prásk, rozlehlo se po okolí. Z křoví vyletěli ptáci a poplašeně pokřikovali. Tři koně, volně se pasoucí v druhé, vzdálenější ohradě se také polekali. Rozběhli se podél ohrady a ke klukovi dolehlo jejich vyděšené řehtání. Ze stájí vyběhl nějaký muž. Franta se tomu ruchu napřed zasmál. Chvíli pozoroval, jak se muž snaží koně uklidnit, ale pak se zastyděl.
„Chudáci koně, to jsem nechtěl. Až budu chodit do stájí, tak jim donesu cukr, to ukazovali v televizi, že ho mají rádi,“ umiňoval si. „A kuličky sem už nosit nebudu!“
Najednou ho něco napadlo. Strýc Zdeněk nedávno vyprávěl, jak si v dětství vyráběl prak. Že by to také zkusil? Podle popisu strýce to vypadalo to jednoduše! Jenomže nemá nůž. No tak si jen ulomí nějaký klacek a vyrobí si prak až doma.
Očima pátral v lískovém keři po vhodné větvi.
„Tahle je moc tenká, tuhle také ne…., počkat, tamhle ta, ta by mohla být dobrá!“
Kluk se natáhl a větev ulomil.
„Jo, to půjde. Doma si ji seříznu a řeknu si mámě o gumičku,“ rozhodl se. Už se otáčel a chtěl se rozběhnout domů, když mu podklouzla noha na vlhkém kameni.
Buch, natáhl se jak široký tak dlouhý. V hlavě mu zadunělo po nárazu do kamene.
„Nestalo se ti nic?“
Franta se posadil a rozhlédl se. Za plotem stál Sářin děda a upřeně se na něho díval. Když se ujistil, že je kluk v pořádku, rozzlobeně řekl.
„Co to máš za hloupé nápady, házet tady bouchací kuličky? Co kdyby si ti koně zlomili nohy? Už tě tady nechci vidět! Nemáš tu co dělat!“
Franta jen zkoprněle zíral za jeho vzdalujícími se zády. Pak teprve mu došlo, co mu starý pán říkal a urazil se.
„Jo, tak to se na ty koně nesmím ani dívat? Kvůli jedné hloupé kuličce toho dědek nadělá!“

…………………………………

Druhý den se ve škole klukům pochlubil novým prakem.
„To je toho,“ ohrnul nos Filip, „mě táta učí střílet ze vzduchovky.“
Ale jiným klukům se prak líbil.
„Udělám si ho také a budeme střílet do terče,“ plánoval Tonda. „A pak budeme střílet do terče. Franto, ukážeš mi, jak se ten prak dělá?“
Po škole Franta jen hodil školní batoh do předsíně, křikl do dveří, že jde za klukama a mazal zase ven.
U koňské ohrady kluci už čekali. Pod Frantovým vedením si všichni vyrobili prak, pak postavili terč a začali se do něj trefovat kamínky.
Nebylo to tak jednoduché, jak se jim z počátku zdálo. Kamínky lítaly na všechny strany, jen ne tam, kam chlapci mířili. Bylo u toho tolik smíchu a posměšků, že si ani jeden ze střelců nevšiml, že v ohradě za jejich zády se objevil děda se Sárou na hnědákovi.
Když děda spatřil kluky, zamračil se a pak se energicky vydal k rozesmáté skupince.
Sára z koně sledovala, jak děda kluky hubuje a rázně posílá pryč. Počkala, až se k ní zase vrátí a pak se podle jeho rad rozjela na hnědákovi podél ohrady.
V tom bum! A ještě jednou,bum!
Hnědák vyděšeně zařičel, vzepjal se na zadních nohách. Sára se neudržela a spadla. Kůň tryskem zamířil ke stájím, děda se rozběhl k vnučce.
Sára se nehýbala. Ležela na trávě jak pohozená panenka. Až po chvíli pomalu otevřela oči. Dědovi se ulevilo.
„Darebáci jedni zatracení,“ zahromoval, když se napřed ujistil, že vnučka nemá nic zlomeného. „Tohle jim přijde draho!“
…………………………..

Druhý den se děda vydal do školy. Kluci zapírali a hájili se, jak jen mohli.
„Měli jsme jen praky, stříleli jsme do terčů,“ tvrdil Tonda.
„Žádné bouchací kuličky jsme neházeli,“ bránili se obvinění i ostatní.
„Tys to byl, přiznej se,“ hřměl děda a ukazoval na Frantu. „Už jednou jsi je házel mezi koně, já tě varoval.“
„Ne, já jsem teď nic neházel, my jsme..,“ pokusil se hájit Franta, ale rozzlobený dědeček ho nepustil ke slovu.
„Copak tě nenapadlo, že se Sára se mohla tím pádem z koně zabít nebo zmrzačit?“
„Franta to nebyl, šel s námi, když jste nás odtud vyhodil,“ zastal se kamaráda Tonda. „To bylo….!“
„Tenkrát, poprvé, já nechtěl ty koně splašit. Nevěděl jsem, že…,“ začal vysvětlovat Franta.
„To ti mám věřit? Takovému vyhlášenému darebákovi?“ děda se nechtěl uklidnit. Nakonec musela zasáhnout paní ředitelka. Dědovi slíbila, že všechno pořádně vyšetří a dá mu pak vědět.
A když děda dopáleně odešel, znovu se chlapců důkladně vyptávala. Kluci nezapírali. Poctivě vyprávěli, jak si šli dělat praky, že pak stříleli do terče a jak je odtud Sářin dědeček poslal pryč. Cestou brblali, nelíbilo se jim, že si nesmějí hrát přímo za ohradou. Pořád byli všichni pohromadě.
Franta přiznal, jak moc rád by se také učil jezdit. Že tu první kuličku opravdu hodil, ale nebylo to ve zlém. Prostě nedomyslel, že nečekaná rána koně tak vyplaší. A že pokud by do stájí ke koňům mohl chodit, určitě by se o ně dobře staral. Jen by mu to musel někdo ukázat. Ty dvě rány kluci slyšeli také, polekali je. Mysleli si, že po nich střílí Sářin děda za vzduchovky. Skočili do keřů a čekali, až bude klid.
„A potom jsme viděli..,“ začal váhavě Tonda a podíval se na kamarády.
„No? Co jste viděli?“ zeptala se netrpělivě paní ředitelka.
„Za ohradou, jak začíná les, tam stál mezi stromy nějaký chlap. A měl v ruce pušku!“ šeptnul Franta. „Tak jsme radši utíkali domů!“
Paní ředitelka chvíli na kluky mlčky zírala.
„Proč jste to neřekli, dokud tu byl Sářin děda?“
„Když on nás vůbec neposlouchal, pořád nám skákal do řeči,“ vyhrkl kluk. „Já jsem mu chtěl říct, jak mi to je líto, že jsem mu vyplašil koně. A jestli by mne také mohl učit jezdit. Pomáhal bych mu i starat se o ně, kdyby mi ukázal jak. To by mě moc bavilo!“
Paní ředitelka už jen mlčky potřásla hlavou. Pak je poslala do třídy, a jen se za nimi zavřely dveře, vytáhla z kabelky mobil.

………………………………

Historka se splašeným koněm prolétla školou a páťáci klukům okamžitě vymysleli přezdívku. Prý jsou Práčata, když mají praky. Kluci se napřed zlobili a Tonda s Frantou se kvůli tomu chtěli i poprat. Nakonec zasáhla paní učitelka a dětem vysvětlila, kdo to byla Práčata. To se už chlapcům líbilo a byl klid. O koních a bouchacích kuličách se už nemluvilo, jen Sára se klukům okatě vyhýbala.
Jenomže za týden přijelo ke škole bílé auto s modrým nápisem. Zrovna byla velká přestávka. Sára si brala z batohu svačinu a chystala vyběhnout ze třídy na chodbu, když se náhodou podívala z okna.
„Policie, přijela Policie,“ ohlásila hlasitě do třídy a trochu škodolibě se obrátila k Frantovi. „To si určitě přijeli pro tebe!“
Všechny děti se rázem nahrnuly k oknům. Pozorovaly, jak z auta vystoupili dva muži a vešli do budovy. Práčata se po sobě nejistě podívala. Kluci si mysleli, že už budou mít klid, stájím a ohradě se vyhýbali.
Pak se ve dveřích objevila paní učitelka.
„Pánové, pojďte se mnou,“ kývla na tichý hlouček a kluci se pomalu a neradi zvedli. V ředitelně na ně už čekali.
„Tak to jsou oni,“ otočila se paní ředitelka k mužů. Kluci, oči upřené k podlaze, ani nedutali.
„Zase nějaký průšvih,“ mlčky přemítal Franta. „A tentokrát za to ale opravdu nemůžu!“
„Copak, kluci, máte strach?“ zeptal se jeden z mužů. V hlase mu zněl smích.
„To nemusíte. My vám přišli poděkovat!“
Poděkovat? Kluci zvedli hlavy a vykuleně se na něj zadívali.
„Opravdu, pomohli jste nám chytit pytláka. My ho nemohli najít celý rok, myslivci nám jen hlásili další a další zbytky ulovených zvířat. Jako by se nám ten pytlák posmíval. Nikdy nezanechal kromě těch zbytků žádnou stopu. Až teď naposledy. To měl smůlu a pořádně velikou.“
Policista se vesele ušklíbl.
„Když nám tady vaše paní ředitelka volala, že někdo zřejmě střílel u koňské ohrady, šli se tam naši hoši podívat. A představte si, on nám tam ten pytlák nechal své doklady. Vůbec si nevšiml, že mu vypadly z kapsy!“
Obrátil se k paní ředitelce a pokračoval.
„Jeho odběratel na něho tlačil, že nutně potřebuje srnčí maso. Tak šel tentokrát na lov ve dne, a špatně si vybral čas i místo. Ale kdyby nebylo tady kluků, tak se mu to možná i podařilo.“
Uf, to se klukům ulevilo. A kolik slávy měli mezi ostatními dětmi, když se rozneslo, že vlastně pomohli chytit pytláka. Dokonce se jim přišel omluvit i Sářin dědeček. A prý, jestli by se kluci chtěli projet na koni, to jako na omluvu, že je tak nespravedlivě obvinil.
Samozřejmě, že chtěli všichni. Franta přišel s kapsami plnými cukru.
„Počkej, to ne,“ zadržel ho děda, když si toho všiml. „Raději jim nabídni jablko, on ten cukr není zdravý ani pro koně. Jsou tam v té bedně.“
Franta si dodal odvahy a koktavě dědu poprosil, jestli by ho také učil jezdit.
„Já vám tady budu pomáhat, budu dělat všechno, co mi řeknete!“
Co myslíte, jak to dopadlo?
No ano, samozřejmě. Děda chtěl napřed odmítnout. Nakonec se mu ale Franty zželelo. A tak teď kluk chodí dvakrát týdně do stájí. Už se naučil, jak se kydá hnůj a jak koně pořádně vytřít ručníkem do sucha. A také jezdí na koni. Také  se mu z něho už podařilo spadnout. Ale zase hned vyskočil a chtěl jet dál.
A Sára? Franta zjistil, že je to docela správná holka, co nebrečí kvůli každé hlouposti. A Sára zase už ví, že to nebyl Franta, kdo  Báře vzal to hezké pero a že je s ním docela legrace.
Stali se z nich dobří kamarádi.

……………………………………………………..

Námět k tomuto příběhu mi daly děti 3. B. ZŠ v Bojkovicích.  Některá slova jsem  nepoužila, jedním z nich byl parkur . Do příběhu se bohužel nehodilo. Snad mi to děti odpustí.
I obrázek je jen ilustrační. Až děti nakreslí a pošlou mi své ilustrace, vyměním ho.

Klíčová slova – koně, parkur, kluk Tonda, děvče Sára, rošťák Franta, děda Zdeněk. Bouchací kuličky a splašený kůň, pečopáci

2 thoughts on “Chtěl bych jezdit na koni! Příběh pro 3. B ZŠ v Bojkovicích

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *