Deník postarší dámy aneb – 1. Romantický pobyt na chatě (18. 11. – pondělí)

Deník postarší dámy aneb – 1. Romantický pobyt na chatě (18. 11. – pondělí)

Jak jsem už dříve psala, kamarádka Anička vyhrála v soutěži dvoudenní romantický pobyt na chatě v Hranicích na Moravě.
Nyní konečně přišel den, kdy jsme se na chatu vydaly. Cesta byla bezproblémová. Setkaly jsme se ve vlaku na určené stanici, jeden přestup – a jsme v Hranicích na nádraží.
Zbývá poslední úsek naší trasy. Z nádraží na chatu jsme se rozhodly dojet taxíkem. Protože Anička zařizovala vše kolem pobytu včetně nalezení možných výletních cílů, já se rozhodla zajistit aspoň to taxi.  Čísel na taxislužby jsem našla několik a tak jsem chtěla jeden vůz zarezervovat už několik dní předem. Hned při prvním volání mne ženský hlas ujistil, že před nádražím vždycky parkuje nejmíň jeden vůz, stačí, když se do něj nasáčkujeme. Není nutno něco objednávat.
Takže nyní stojíme před nádražní budovou a rozhlížíme se. Což o to, na parkovišti stojí aut docela dost, ale žádné nenese to námi vyhledávané označení. Taxík ani jeden. Pak mne něco upoutalo a otočila jsem se potřebným směrem.
“Hele, Ani, támhle něco jede!”
Taxi zastavilo. Ptám se.
“Jste volný?”
Nebyl.
Ještě že jsem byla tak prozíravá a uložila si číslo na taxi do mobilu (to, na kterém mne paní před několika dny ujišťovala, že taxíky na nádraží už na nás nedočkavě čekají).
Zavolala jsem a slyším.
“Nemáme teď žádný vůz volný, musíte čekat!”
Co teď? Díváme se s Aničkou na sebe. Přesvědčená onou dámou při prvním volání o bezproblémovosti najmutí odvozu jsem už další čísla neukládala.
“Na každém nádraží přece visí upoutávky a čísla,” přemýšlím nahlas a hrneme se zpět do nádražní haly. Obě se rozhlížíme, ale nikde nic, ani čísílko, reklamní obrázek, výsledek prostě nula. Až paní u okýnka nám vytrhla trn z paty. Ochotně vyhledala a vypsala nám kontakt na tři taxislužby. Před budovou koukáme na papír. Jedno z čísel jsme ihned vyloučily, tam jsem už volala. Na druhém se nám mužský hlas omluvil, má jen jedno auto a to je zadané. Trochu s obavou jsem vymačkala číslo třetí.
“Ano, čekejte, hned jsem tam!”
Uf.
Za chvíli jsme už vystupovaly u autokempinku a rozhlížely se, kudy dál. Anička se vytasila s plánkem a obdrženými radami.
“Na každém rozcestí máme jít do leva,” informovala mne.
“Už tady?” rozhlížela jsem se trochu nevěřícně.
“Ne, tady do prava, až na těch dalších.”
No dobře. Vydaly jsme se na další cestu. Kousek rovně, pak do kopečka, první rozcestí.
“Do leva,” opakujeme si radu a šlapeme dál.
“Má tam být značka Slepá ulice a zelená brána,” loví Anička další informace v paměti. Značku jsme objevily po pár krocích. Sláva, jdeme dobře. Teď ještě tu bránu. Usilovně se rozhlížíme, ale zelená brána tam prostě není.
“Má mít v levém horním rohu krabičku, trezorek,” říká Anička už trochu bezradně.

Útulný pokoj

Objevuji ho na bráně natřené na hnědo. No, zelená nebo hnědá,  hlavně že jsme už tady.
Nahlas jsme si s Aničkou zopakovaly přístupový kód, Anička otevřela krabičku, na číselníku nastavila potřebná čísla a zmáčkla páčku. Nic. Trezorek nepovolil a neotevřel se. Tak znovu. A znovu. Kontrola čísel podle papírku, je to správně. Trezorek ale drží a neotvírá se. Anička volá majiteli. Nebere to. Mám chuť se na místě otočit a jet zpátky. Anička volá znovu. Opět bez odezvy. Pak já ze svého mobilu posílám SMS.
“Jsme před bránou, nemůžeme se dostat dál!”
Téměř okamžitě mi je voláno zpět. Podávám mobil Aničce, aby se domluvila s majitelem.
Víte v čem byl problém? V naší ženské jemnosti a něžnosti. Tu páčku bylo nutné zmáčkout větší silou a držet. Pak teprve trezorek povolil a vydal nám klíče.

Výhled z okna

Uf po druhé.
Brána se otevřela a my vstoupily na dosud zapovězené území.
Rozlehlý pozemek, na kterém se při kraji pasou ovečky. Opodál si nás prohlížejí slepice a někde mňouká kotě.
Ještě pár kroků do kopečka, klíč do zámku a jsme v cíli.
Uvnitř hučí oheň v krbových kamnech, okny nahlíží slunce, je tu čisto, teplo a útulno.
Vybalily jsme si, zaradovaly se, jak je to tu hezké a jaké zásoby dobrot tu na nás čekají – a vydaly se na procházku k Hranické propasti. Protože i když pobyt byl inzerovaný jako romantický (a vybavení chaty i připravené dobrůtky tomu odpovídaly), my jsme se ho rozhodly pojat jako poznávací a turistický. Obě si pod romantickým pobytem dovedeme představit jiného partnera. Takže jaképak copak, za půl hodiny jsme už byly opět venku. Sešly z terasy na cestičku – a začaly se obě

Uvítací komando

smát. Přímo proti nám jde uvítací komando. V čele dva statní berani, za nimi houf oveček s jehňaty. Uviděli nás, zastavili, a pak uctivě poodstoupili. Kotě mňoukalo opodál. Slepice u brány zahlédly, že se nahoře něco děje a okamžitě vystartovaly se podívat, co se tam děje.

Kamarádky

“Poznaly kamarádky,” smála se Anička.
U brány jsme se se zvířaty prozatím rozloučily, berani a ovce na nás shlíželi s povzdálí, slepice a kotě poslušně zůstaly stát kousek od ní. Tentokrát nám otevření a následné zavření brány nedělalo potíže. Holt my dvě jsme holky učenlivé.
Náš cíl je nyní Hranická propast.

tady popisek být nemusí, účel je jasný 🙂
Aničko, chrápeš? Já kopu!
Úschovna ňamky
Pohled č. 1 z terasy
Pohled č. 2 z terasy
Barevné houští vedle chatky

 

https://www.azyless.cz

 

10 thoughts on “Deník postarší dámy aneb – 1. Romantický pobyt na chatě (18. 11. – pondělí)

  1. Při čtení jsem byla s vámi a živě jsem si vás představila při čekání na taxi a otvírání trezorku. Super holky!

  2. Libuško super, zvířecí kamarádi vám pobyt ještě zpestřily. To jste asi nečekaly. Čekám na pokračování.

    1. Majko, nakoukni zítra, věřím, že to dám dohromady .-) Když mne přes víkend ti moji lidi tak nabili 🙂

  3. Libuško napsala jsi to moc hezky a bylo to moc prima s Tebou. Měly jsme teplo, měly jsme co jíst a pít, měly jsme moc útulnou chatu a krásné okolní životní prostředí. A viděly jsme to, co jsme vidět chtěly.

Napsat komentář: M Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *