Deník postarší dámy aneb – Romantický pobyt na chatě 2. – propast (19. 11. – úterý)

Deník postarší dámy aneb – Romantický pobyt na chatě 2. – propast (19. 11. – úterý)

 

Cesta od brány k rozcestí byla nyní o hodně kratší, než když jsme šly teprve na chatu. Samozřejmě, neměly jsme už těžké tašky a batohy.
Kolem propasti je vyhlášena přírodní rezervace a podél pěšiny byly po každých pár metrech informační tabule s místními zajímavostmi. Co tu roste, co tu žije a podobně. Šlapaly jsme barevným lesem, koukaly po okolí a těšily se z něho. Pěšina stoupá do

Cesta barevným lesem

kopečka a místy je lemována dřevěným plůtkem. My jeho funkčnost ocenily až na zpáteční cestě, prozatím se nám jen líbil. Hezky dokresloval barevnost a romantičnost okolí (čtete dobře, my tam tu romantiku opravdu našly). Vyfotily jsme se na můstku, ještě krátce stoupaly do kopečka a byly jsme na vyhlídce. Socha Svatého Jana byla odvrácená, světec se zamlkle koukal do krajiny. Turisté ho očividně nezajímali. Tak jsme ho tam nechaly truchlit po starých

Jdeme dobře

časech a šly dál. K propasti to bylo už jen kousek.
Páni, to je ale díra přímo do pekel. Propast je skalnatá, nic moc rozlehlého, ale o to víc hluboká a děsivá. Že je to prozatím nejhlubší džuzna na světě jsme věděly, i to, že ještě pořád nemá určenu konečnou hloubku. Ale jak vznikla? Probraly jsme, na co jsme jen vzpomněly a co nám fantazie napověděla, ale na nic jme nepřišly. Holt nejsme geoložky ani speleoložky. Nakonec jsme se tedy rozhodly, že se na to budeme muset kouknou až doma, na počítači. Na různých vyhledávačích se přece dozvíte všechno. Totiž skoro všechno. Čísla do Sportky či přesnou

Socha sv. Jana

předpověď počasí tam nenajdete.
Pak jsme sestoupily po příkrém schodišťátku trochu níže ke dnu propasti,  už z větší blízkosti si prohlížely strmé zdi a opět dumaly nad vším možným. Třeba kam se schovávají ti netopýři, o kterých je psané na informačních tabulích. Mně by se tam tedy bydlet nelíbilo, ale také nejsem netopýr.
A když už jsme toho kochání měly dost, vydaly jsme se na zpáteční cestu. Ani jsme si nevšimly, že se mezitím zatáhlo a začalo drobně pršet. Byly jsme ale propastí tak zaujaté, že nám to vůbec nevadilo, celou tu cestu jsme probrebentily. Jenom nám to na mokrém listí trochu podkluzovalo, takže při sestupu ze svahu jsme si dřevěného plůtku hodně cenily.

První pohled dálky

K chatě jsme se dostaly už skoro za tmy. Berani a slepice už byli ukrytí, jen kotě na nás čekalo a žalostně mňoukalo.
“Chudáčku, máš hlad, že?” litovala jsem ho. “Pojď s námi, dám ti řízek!”
Pobyt je na dvě noci s proviantem na snídaně (údajně, protože i žravý člověk by měl ze zásob v ledničce zajištěné aspoň večeře). Protože jsme nevěděly, jak daleko je to tam do obchodu či hospody, domluvily jsme se, co která vezmeme sebou. Anička slíbila segedín, řízky a salát, já chleba, buchty a ovoce. Takže ty řízky byly vlastně její, já je neměla kotěti co slibovat. Ale Anička je tolerantní a neprotestovala.

Kotě

Kotě za námi poctivě ťapkalo k chatě, vyskákalo po schodech (Anička mu trochu pomohla) a – nakrájených kousků řízku si ani nevšimlo. Jen se hrnulo do předsíně, že prý bude s námi spát.
No tak to ne. Postel je tam jen jedna, a ještě do ní přibrat kočku? Šup – bylo venku. Jen mňouklo, rozhlídlo se a nakonec se odevzdaně pustilo do nabídnutého masíčka. Nemělo hlad ani se nechtělo mazlit. To se mi dralo z náruče ven. Nejspíš se jen taky chtělo podívat, jak to vypadá uvnitř.
Jsme v chatě, mokré věci se suší u topení a my si chystáme večeři. Jenže jak ohřát ty řízky? Mikrovlnka tu není (majitel nám později vysvětlil, že na miniaturní lince už není místo), budeme si je muset nějak ohřát na varné desce.
Víte, jaký je problém ji zprovoznit, když ji nemáte doma? Což o to, dokázaly jsme přiřadit příslušný knoflík k danému varnému kolečku. Dokázaly jsme ji zapnout – ale nehřála. Ach jo, co teď? Opět jsme to zkoušely, a zkoušely, tiskly prsty na symboly – řízky byly pořád studené.
Dalo by se říct – venkovanky v městě. Jenže my byly v lese!
Musel nám opět poradit majitel přes mobil. No, jak jsme měly tušit, že to nefunguje, dokud na kolečko nepostavíte hrnec?
Zvládly jsme další překážku. Holt jsme holky učenlivé. Prý dokud je člověk schopný se učit, je mladý. To my po tomto pobytu budeme ještě hodně dlouho.
Večeře je už naservírovaná a (protože jsme obě poťouchlice poťouchlé), provokativně jsme si na stolek vyskládaly, co se na něj vešlo a nabídku si pak zvěčnily. Chutnalo nám, jen to víno jsme nakonec neotevřely, k řízku nám víc sedělo pivo.
Tak, jsme po večeři, co s načatým večerem?
Hrály jsme karty, kanastu. A pokud si myslíte, že jsme u toho mlčely, tak se moc mýlíte. Komu z vás ten den zvonilo v uších?

Já na můstku
Anička za můstkem
Trošku rozmazané lázně Teplice nad Bečvou focené z vyhlídky
Propast z blízka
Aranžmá večeře
Svačinka pro Aničku
.. a pro mne

https://www.azyless.cz

8 thoughts on “Deník postarší dámy aneb – Romantický pobyt na chatě 2. – propast (19. 11. – úterý)

  1. No, tak tam jsem taky nebyla 🙂 … a to s tím ohříváním řízku, to jsem se nasmála — no jo, varná deska, ta umí potrápit, že? 🙂

  2. Já se z Tebe picnu, bavíš mne, krásné vtipné vyprávění. Epizoda se ohříváním řízku nemá chybu. Tu propast bych asi nedala, hloubky mne děsí.

  3. Jsem moc ráda, že jsme tuto propast viděly a také se o ní něco dověděly. Byla první, která mně napadla při zjištění, jak daleko přibližně od chaty je – dá se říci, že je téměř na dohození kamenem a byla to pěkná vycházka lesem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *