Deník postarší dámy aneb Romantický pobyt na chatě 3. – Město Hranice

Deník postarší dámy aneb Romantický pobyt na chatě 3. – Město Hranice

Ráno jsme vstávaly poměrně brzy a docela čilé. Totiž Anička, já se napřed musela nadopovat černou kávou. Pak už to i se mnou šlo.
Předpověď nám hlásila celodenní déšť, naštěstí se počasí předpovědi nedrželo. Obloha sice byla zatažená, ale nepršelo. Takže po snídani jsme sbalily batůžky, Anička popadla preventivně deštník (je známo, že když máte deštník, neprší) a já zase kousek chleba. Koupila jsem na chatu čerstvý bochník, ale doma mi zbývala taková patka, tak přece ji nevyhodím. Vzala jsem i sebou, že ji sním ke snídani, ale teď jsem se rozhodla, že se o ni rozdělím s tou zvěří na zahradě.

Krmení

Scházíme ze svahu, ovce jsou u plotu a jen na nás zdálky pokukují, slepice kokodákají dole u vrat a kotě nevidět. Berani mají ale zřejmě dobrý zrak. Ani jsme se nenadály a byly jsme v obklíčení. Ulamuji kousky, drobky padají na zem a berani se postrkují, kdo bude u mne blíž.
Anička se směje a fotí, já řvu. “Au,au!”

 

 

Už nejsem malučká malušičká,
přesto mne též bolí má nožička.
Ouvej ouvej, toto bolí,
on mi totiž na ní beran stojí.

Trošku jsem si tu lidovou písničku upravila. Už vám někdy stál beran na palci? Mně ano, a řeknu vám, takový beran není žádné peříčko. Koníčkovi z písničky se stoprocentně vyrovná.
No, takže jsem zařvala a beran se ani nehnul. Tvrdohlavě dál stál, čučel na mne a čekal na chlebíček. Co byste taky čekaly od berana, že ano. Musela jsem ho odstrčit a pošlapaný paleček si osvobodit. Anička se smála, div že jí foťák z ruky nevypadl, a beran se na mne vyčítavě díval, jako by říkal – “Já nic, já muzikant! Dej mi přece ještě kousek!”
Pacholek jeden chundelatý. Tak jsem ho pohladila a ukázala mu, že už ale opravdu nic v ruce nemám. Stejně za námi celé to stádečko i se slepicemi (ty se motaly ovcím pod nohama a sbíraly drobečky) šlo skoro až k bráně. Naštěstí jsou už naučení, že dál se nesmí, jinak bychom je nakonec musely vzít do města na procházku.
………………………
Za půl hodiny jsme se už poklidně procházely po ulicích města Hranice. Nahlížely do výkladů, sem tam si do nějakého obchodu zašly, komentovaly, jak je historický střed upravený a hezký. Pak nás upoutala cedule “Synagoga muzeum”.
Jsme turistky na výletě, to nám povinnost přímo velí muzeum navštívit.
Samotná synagoga už neslouží svému původnímu účelu, proto je využívaná jako muzeum a výstavní síň, a my jsme nemohly svou návštěvou udělat nic lepšího. Potkaly jsme tam za pultíkem dvě dámy. Nevím, jesli to byly průvodkyně, kurátorky nebo jen řadové pracovnice (to asi ne, měly velmi bohaté znalosti z historie). Napřed jsme si jen tak běžně povídaly o muzeu a pak mne napadlo zeptat se, jestli by nám mohly něco říci o původu propasti.
Tý jo, víte jak pravděpodobně vznikla? Prý se o tom ještě vědci dohadují, ale nejspíš za to může ona léčivá voda hranického krasu. Zřejmě tam kdysi dávno pradávno byl v podzemí nějaký pramen a výpary z jeho vody (neptejte se mne na minerální složení, to opravdu nevím) rozleptávaly skalní strop nad ním, až ho prostě za těch x tisíc let rozleptal úplně a teď do té díry prší. Rozlohu má v nejširších místech 104 x 34 metrů a hluboká je (k hladině jezírka) necelých metrů 70. Dálkově ovládaný robot hledající dno se dostal do hloubky zhruba půl kilometru. Pak se do něčeho zamotal a nepodařilo se ho dirigovat k dalšímu sestupu. Propast totiž nepadá kolmo dolů, ale tam hlouběji je zešikmená. Některé prameny uvádějí (geolog Milan Geršl z Mendelovy univerzity), že by skutečná hloubka mohla činit až čtyřicet kilometrů. To je, co?
Já vám to tu tedy popsala v hodně velké zkratce. Dáma za pultem muzejní recepce nám o tom zaujatě a zajímavě povídala delší dobu. A také to leptání stropu bude určitě složitější. Minerální voda je tam všude (i na chatě tekla z kohoutku, když jsem se myla, nechtě se mi dostala do pusy a byla fujtajbl), takže kdyby to bylo tak jednoduché, jak jsem to popsala, mají Hraničané město v podzemí. Ale jako teze to snad stačí.
A slovo dalo slovo, hovor se rozběhl. Povídaly jsme si o městu, jeho historii, řeč se stočila i na íčko a co všechno se na něm děje.
Samozřejmě nám dámy daly tipy, kam se nyní vydat, abychom z Hranic v mezích našich možností viděly co nejvíce. Rozloučily jsme se s nimi nabité vědomostmi a nadšením. Abychom neztratily sílu, napřed jsme se stavily na oběd a pak se jaly vyhledávat doporučené pamětihodnosti.
První byla Stará radnice a Výstava o vývoji zdravotnictví a místní nemocnice, pak jsme se pro změnu vydaly k radnici nové. Cestou jsme potkaly jednu dámu z muzea a ona se nás opět ujala. Dovedla nás až do zaskleného nádvoří bývalého zámku a vysvětlovala historii toho, jak se z něho stala nová radnice plus společenské a výstavní prostory. Hraničtí mají být na co pyšní. Bez jakýchkoliv dotací starý zámek město zrenovovalo a upravilo na nádhernou víceúčelovou stavbu. Stálo to 100 milionů a opravovalo se v devadesátých letech jen tři roky. Ponechávám to bez komentáře, i když bych na adresu některých institucí pár jedovatých poznámek měla.
Na to jsme se šly podívat do Muzea zbraní. V těch prostorách vládne jeden moc sympatický muž. (Omlouvám se jemu i oněm dámám, jejich jména jsem si nenapsala a nepamatuji si je.) Nejprve nás nechal, ať si zbraně zběžně prohlédneme, a pak nás zavedl do další místnosti. Na dlouhém nízkém stole byl vystaven hlavní důvod této naší návštěvy. Papírový model historického města (autor ho staví z papírových čajových krabiček).
Nadchlo nás to. Navíc jsme dostaly velmi poutavý výklad o historii města s názornou ukázkou, kde tehdy co stálo. Samozřejmě nejvíc si pamatuji zajímavosti. Kde stála šibenice, že se rozsudek vyhlašoval na třech místech, že město mělo tři pranýře, (jeden z nich byl určen hříšnicím vdaným a druhý svobodným), a že ten jeden velký kámen na kraji náměstí je poslední ze tří, které pranýře označovaly. Jsou zvláštní svým složením, které se u nás nevyskytuje, a Hraničtí si je tehdy přivezli z Bělotína, kam je přihrnul v době ledové skandinávský ledovec.
Zdá se vám těch historických informací už moc? A to věřte, že jsem je drasticky zkrátila a neuvedla všechny.
Třeba jsem ještě nenapsala, co jsme se v muzeu dozvěděly o soše sv. Jana na Janově vyhlídce. Sochaři Grossovi se kdysi zdálo, že za ni dostane málo peněz a chtěl víc. Hranickým se ale nelíbila, tak žádost odmítli. Sochař se našval a nedokončil ji. Hraničtí se také naštvali a ošklivou sochu odvezli na místo, kde kdysi stál hrad Svrčov. Už tam nestojí (ty trosky hradu), protože stavitelé té doby si odvezli kameny na své stavby (proč opracovávat nové, když tam už byly osekané, logické, ne?).
Pak už jsme šly domů. Počasí na to čekalo, protože jen, co jsme se na tom s Aničkou domluvily, začalo drobně pršet. A po té, co jsme za sebou zavřely dveře chaty, začal silný liják. Krásně to bušilo do střechy.
Nevadilo nám to. My byly už v suchu.

Muzeum Synagoga
Výstava Zdravotnictví
Panel úprav zámku
Výstava zbraní a vchod k modelu historického města
Pranýřský kámen
A co to je, pranýřský kámen?

https://www.azyless.cz

8 thoughts on “Deník postarší dámy aneb Romantický pobyt na chatě 3. – Město Hranice

  1. Bezva vyprávění z našeho si užívání na chatě a našeho poznávání okolí a historie města Hranic na Moravě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *