Deník postarší dámy – Dáma jede do Ostravy – neděle 24. 3. 2019

Deník postarší dámy – Dáma jede do Ostravy – neděle 24. 3. 2019

 

V úterý ráno jsem sedla do vlaku a vydala se směr Ostrava.
Opět se konalo jedno íčkařské setkání.
Vyjela jsem (pro mne) brzy z rána a po prodřímané cestě jsem ještě ne zcela probuzená vystoupila na ostravském nádraží. Kolem mne sem a tam proudily davy a já jsem začala hledat, kudy mám jít já.
“Do prkýnka, kde je nějaká díra?” pátrala jsem očima a hledala vstup do podchodu. Ale celistvost nástupiště nebyla nikde narušená, tak jsem se nechala strhnout jedním tím lidským proudem.
“Snad vědí, kam jdou,” mihla se v hlavě myšlenka. Věděli.
V Ostravě, kde mají v podzemí jeden tunel vedle druhého, si postavili nad nástupišti nadchod, docela obyčejný zastřešený most. No, čekali byste to? Já ne.
Naštěstí hned nad schody, po kterých jsem stoupala, na mne čekal doprovod. Tedy doprovodkyně, abych byla přesná, prostě jedna zdejší. Naštěstí, protože já z toho byla tak vykulená, že kdo ví, kam bych došla. V hale jsme se potkali ještě se dvěma účastníky a mohlo se vyrazit na místo srazu.
Sešlo se nás z celé republiky dohromady dvacet žen plus jeden statečný. Nejsem si tím úplně jistá, ale nejspíš jsem to sem měla já nejdále.
Prošli jsme si Ostravu (tedy jenom malý kousek) a malinko větší kousek z ní jsme si prohlíželi z radniční věže. Odtud se mi Ostrava líbila nejvíc. Bylo jasno, dobrá viditelnost a ještě mne u toho nebolely nohy.
Přišla za námi taková mladá dívčina, původně byla u pokladny. Napřed se zeptala, zda máme zájem? (měli jsme)a pak nám ukazovala co kde je, vysvětlovala a povídala. Viděli a slyšeli jsme historii opuštěného ostravského mrakodrapu ze sedmdesátých let minulého století (nemá stabilitu a padá), Ostravského hradu (víte, že byl původně na kopci a propadl se o šestnáct metrů?), prohlíželi jsme si z výšky těžební věže (jedna z nich, už zavřená, je přímo mezi domy, horníci ji měli pár metrů od postelí), v dálce Beskydy a pod námi maličká autíčka. Vypadala (ta auta) jako dětské hračky na setrvačník. Pokud toho chcete znát víc, vyjeďte si na tu věž. Popsat všechno by se mi sem nevešlo.
Organizátorky srazu měly obrovskou snahu nám z Ostravy ukázat co nejvíce, nakonec jsme ale zakotvili (jak jinak) v restauraci, v zamluveném salónku.
Dovedete si představit dvacet žen v místnosti  zhruba 5 x 3 metry? Nebo možná trochu víc, ale o moc určitě ne. Vešly se tam akorát tři stoly do U a jednadvacet židlí. A všechny ty ženy mlely a mlely a mlely … Občas se snažil něco pronést i ten jeden statečný, ale neměl naši kadenci, nestačil nám. Obsluhující servírka byla z toho hluku chvíli na větvi, ale rychle se vzpamatovala, a s elegancí a úsměvem všechno zvládla. Přinesla objednané, odnesla, co bylo omylem navíc a neodrazena řevem “jako v židovské škole” (citát jedné z nás) se s úsměvem chodila ptát, zda máme vše a co si ještě přejeme.
Po obědě jsem si vzala slovo, pogratulovala jedné naší kamarádce ke studiu na Karlově univerzitě a předala jí svůj “příspěvek ke studiu”. Hned po mně se přidali další.
Vážně, tahle naše odvážná “školačka” se zaregistrovala na univerzitě ke studiu literatury. Pozor, nejedná se o žádnou U3V.
A můžu za to trochu já, jak jinak.
V jednom z minulých příspěvku jsem se pochlubila, že moje knížka Rozlouskni oříšek byla paní knihovnicí nominována v Magnesia litera do Ceny čtenářů, vzpomínáte? A poprosila jsem ty, jimž se knížka také líbila, jestli by mi mohli rovněž přidat hlas.
Naše školačka se do hlasování nadšeně vrhla. Nemohla ale napřed najít potřebnou stránku, hledala a klikala, až se konečně někam proklikala. Vyplnila potřebnou registraci, s úlevou ji odeslala – a vzápětí jí na mail přišlo potvrzení, že se úspěšně přihlásila ke studiu na VŠ.
Dovedete si představit její překvapení? A to si jen domýšlíme, jak na její přihlášku museli koukat ti na druhé straně 🙂
Maruška má ale obrovský smysl pro humor a tak se nezapomněla o historku s námi podělit.
Bohužel, jakmile zjistila svůj omyl, svou registraci na univerzitě zrušila. Řekněte, není to škoda?
Mne to za ni mrzí. Takhle odvážná já nejsem a Marušce bych držela ke zvládnutí zkoušek a zápočtů všechny čtyři palce. Navíc, když jsem se jí ptala, jestli mne pozve na imatrikulaci, odpověděla, že pozve všechny na začátek i ukončení studia, prý ať na to prasknou všechny rodinné úspory. Ach jo, jak jsme se jen mohli mít dobře.
Podobným způsobem jsme se bavili celé odpoledne.
Většina z nás pak jela rovnou domů, já a další dvě jsme zůstaly přes noc. Druhý den (bylo nás pět) jsme vyrazily do Zoo. Mají ji v Ostravě sice  hezkou (jako několikanásobné babičky jsme velmi oceňovaly množství různých dětských koutků), ale žije v ní moc smutná lvice. Ležela u plotu, vystrkovala na nás … pozadí a každou chvíli nešťastně řvala. Odvezli jí partnera lva do Prahy. Má tam plnit určité úkoly a jí bylo smutno. Prý  ho ale koncem jara do ZOO vrátí. Doufám za ni, že to nebude trvat déle.
Domů jsem přijela až za tmy, unavená, ale spokojená.
Ostravo, tak zase příští rok 🙂
Dano, Eliško, Mirko (to zní jak výkřik z od K. H. M. 🙂 ), bylo to bezva, díky za pozvání.
Ostravo, tak zase příští rok 🙂

P. S.  Ještě jeden můj poznatek. Ono to s mládeží v tomto státě vůbec není tak špatné, jak občas někteří vzdychají. Po dobu tohoto výletu jsem měla třikrát přímý kontakt s mladými ženami.
1. Průvodkyně na věži – když i bez naší žádosti (vůbec jsme o téhle službě nevěděli) vyjela za námi a pak nám informovaně a poutavě povídala o historii Ostravska.
2. Servírka – nemávla nad naším babincem otráveně rukou a po počátečním šoku nás i nadále obsluhovala s úsměvem
3. Průvodčí ve vlaku – zpáteční rychlík měl velké zpoždění. Ona vyhledala cestující, kteří měli přesedat jako já ve Starém Městě, a informovala dispečera dopravy, aby pozdržel vlak, jímž jsme chtěli všichni cestovat dále. To není nic nového, mají to v popisu práce všichni průvodčí, i když to někteří nedělají a nebo o to musíte důrazně žádat. Tahle naše nás ale obešla několikrát, a když už nakonec nebylo jisté, jestli ten následný vlak stihneme, vytiskla mi sama bez požádání další spoje. Velmi jsem to ocenila, tohle se mi ještě nestalo. Spoj jsme nakonec stihli.

 

Autorky foto: Mirka Motyková a Helena Červenková, Eliška Murasová

10 thoughts on “Deník postarší dámy – Dáma jede do Ostravy – neděle 24. 3. 2019

  1. Tak zas jeden výlet máte za sebou a x ještě před sebou. “Závidím” každému, kdo může chodit a užít si tak výlety. Možná, že ani ty uvozovky by tam ani nemusely být ….. ne, určitě nezávidím, jen mi je to líto …. 🙁 .

    1. Babičko, já už jsem kolikrát přemýšlela, jak přesně vyjádřit, že někomu závidím, ale přitom mu to přeju. V češtině nám na to chybí výraz, že? 🙂

      1. To je pravda, včera začala u nás pouť a mě jen mrzí, že tam jít nemohu, nedošla bych tam …tak jsem s holkami jenom doma a to mě pěkně štve. Ale co nadělám … nic…. 🙁

  2. Přečteno podruhé s tímto dovětkem: pobavilo mě, že jste z Maruščina pomýlení – registraci k universitnímu studiu na KU – vytřískaly maximum a užily srandy kopec a ona že to tak náramně ustála ;-)).

  3. Matyldo a proč myslíte, že se do země už nevrtá? To proto, aby jste se při tom vrtání do země neprovrtala do nějaké té šachty co jich tu pod námi je. Proto také nemůžeme mít metro. Možná by se ale dalo z nějaké té zavřené šachty udělat.😃

    1. Jasně, při hlubším zkoumání jsem to také pochopila. Ale v té chvíli, když jsem rozespalá vyskočila z vlaku, jsem z toho byla opravdu na větvi 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *