No nazdar.

Za pár dní jsou Vánoce, finišuji s pečením, dárky a jinými podobnými aktivitami – a ještě jsem nepodala raport, jaké to bylo na předvánočním setkání íčkařů v Praze.

Takže jak bylo? No přece parádně, jako při každém našem setkání. Nemusím psát o všem co se tam dělo, že ne. Jen to tak krátce shrnu. Paní Hana Š. přednášela verše našich autorů, Lubomír M. (je to jeden z nás, velí bonton o něm psát jako o panu L.M.? Snad mi to odpustí!) ji k tomu doprovázel a klavír a občas nám i zazpíval. Bylo to krásné, poděkovali jsme potleskem, Honza R. vše shrnul, rozdal ceny k různým výhrám a nastala volná zábava. To bylo řečí, smíchu, mlsání různých dobrot a všelikého popíjení. Mňam, ty naše holky umí ale péct dobroty.

Já se prokázala svými knížkami a netrpělivým kamarádkám jsem po ukončení soutěže o knížku Rozlouskni oříšek prozradila konečný výsledek. Nemusím asi říkat, že mne to ohlášené číslo zklamalo. No, co se dá dělat, třeba bude prosinec úspěšnější. Co se dá dělat, jsem přece jen neznámá autorka prvotiny.

Z pokecu se nikomu nechtělo domů. Honza R. několikrát vyhlašoval uzávěrku (z provozních důvodů), ale když jsme s kamarádem odcházeli, vypadalo to, že s tím bude mít ještě hodně práce.

Jarda i já jsme se do Prahy oba hodně těšili. Kromě setkání jsme si ji chtěli také trochu užít, je pro nás přece jen trochu z ruky a když už tam jedeme….

Vyjížděli jsme ze Zlína a přímý vlak nám jel v 5.31. Schválně jsem tady vypsala číslice, protože to vypadá nepřijatelně, mnohem hrozivěji, než kdybych slovně napsala – vlak nám jel o půl šesté. Taky máte takový pocit?

Takže po čtvrté hodině v noci (to ještě není ráno, ale hluboká noc!) jsem byla přinucena vylézt z teplého pelíšku a probudila se až někde u Olomouce. Na nádraží jsem v polospánku zaregistrovala, že máme nějak popletené místenky. Kupovala jsem je za pomoci syna přes internet poprvé a tak se objevily chybičky. Místenky jsme sice měli, ale sedadla byla místo naproti sobě zády k sobě. Systém to popletl a já to neuměla zkontrolovat. No co, naštěstí vlak nebyl zamístenkovaný, poradili jsme si.

V Praze na Hlaváku nás potkala další záludnost. Mládenec za okýnkem Informačního centra odmítl Jardovi vystavit průkazku na místní dopravu, prý má špatné foto. I vydali jme se hledat digitální fotokabinku. Šli jsme podle rady (to zní jako z básničky o polámaném mravenečkovi, že?), rozhlížíme se na udaném místě, kabinka nikde. Obrátila jsem se ke kamarádovi, že se půjdu zeptat, kde to je… a hele, ona byla těsně za námi. My k ní jen stáli zády. Hurá!

Jarda usedl na židličku a jali jsme se študovat návod. No, trochu nám to dalo zabrat, ale zvítězili jsme. V konečném výsledku Jarda třímal v ruce pět barevných fotek v rámečku. Proč to mělo rámeček, doteď nevíme. Nedokázali jsme ho zrušit. Ať Jarda ťukl v určité chvíli na cokoliv, ať jsem mu radila ze všech svých sil (a myšlenkových pochodů), nechtělo nás to pustit dál, dokud uondaně jeden z nabízených rámečků neschválil. Cvak cvak cvak, pak už držel fotky v ruce. Při pohledu na čas jsme zjistili, že co nevidět přijede skupinka z Bohumína. Jedna z dam rovněž potřebovala fotku. Šla jsem se pochlubit nově nabitými znalostmi – a opět jsem byla překvapena. Při stejném postupu měla v konečné fázi Eliška fotek sedm, každou jiné velikosti a bez rámečku.

Praha je opravdu město nekonečných a nečekaných možností.

Ubytování jsme měli všichni zajištěné na kolejích v Břevnově. Jsme všichni už starší, zkušení, protřelí a otlučení životem, a tak víme, že se napřed musíme všude hlásit na recepci. V areálu vysokoškolských kolejí jsme namířili k první budově – a máme štěstí. Recepce je zrovna tady. Jenže na zvonek se nikdo neozývá, nikdo se o nás nezajímá. Co teď? Majka vytáhla mobil a prozvání. Jasně, jsme tu špatně. Zvonili jsme na mateřskou školku – a tam nás nechtějí. Asi jsme se jim zdáli přece jen trochu přestárlí. Máme jít do budovy číslo 2. Pokračovali jsme tedy v cestě a dohadovali se, kde je ta dvojka. Někdo číslici našel, někdo ne. Ale než jsme si to mohli vyjasnit, u vstupu do jedné z budov na nás mávala sympatická dáma. Šla nám pro jistotu šla naproti, co kdybychom zamířili zase někam jinam. Myslíte, mají vysokoškoláci v areálu i jesle?

Dáma nás provedla bludištěm chodeb, až jsme nakonec zakotvili u té správné recepce.

Pak jsme jen na pokojích odhodili zavazadla a jelo se zpět do centra, na Staroměstské náměstí. Trochu se prošli po Vánočních trzích a šli se srazit na setkání.

Zpět na kolej jsme se vraceli jen já s Jardou. Děvčata se chtěla ještě trochu potoulat, my jsme si na to nechali celý následující den. Šli jsme od stanice metra a já, známá svým chybějícím orientačním smyslem, jsem se Jardy držela jako klíště. Povídali jsme si, prohlíželi si okolí a hledali budovu číslo 2.

“Dvojka je tam,” pokývnul Jarda jedním směrem.

“Kde?” snažila jsem se ji vypátrat i já, ale ať jsem zírala jak chtěla, nikde jsem číslici neviděla.

“Asi ji mám za stromem,” usoudila jsem.

“Támhle v rohu nahoře!” smál se mi Jarda.

Našla jsem ji. Opravdu byla až nahoře v pravém rohu, aby byla viditelná z dálky. Na takové dřevo jako jsem já ale byla pořád maličká. Za hovoru jsme prošli dveřmi – jak to, že je vrátnice jinde než odpoledne?

Zaraženě se oba rozhlížíme kolem.Všechno je stejné, jen ta vrátnice …

“Recepce je asi otevřená jen ve dne, v noci ji zamknou, zatáhnou závěsy a otevřou tady to okýnko,” usoudila jsem. Vrátný na nás mrkl jedním očkem a věnoval se svým činnostem, nezajímali jsme ho. Sebejistě jsme pokračovali dál, tady jsme to už přece znali. Doleva, po schodech doprava, dlouhá chodba doleva…, hledáme číslo našeho pokoje a stále si povídáme. Za řeči Jarda zalovil v kapse a vytáhl klíče. Jeden klíč do zámku, nejde to. Druhý, zase nic. Rovnal si mezi prsty třetí, poslední, a já, pobídnuta náhlým impulzem, jsem sáhla na kliku. Dveře se otevřely.  V pokoji se svítilo, nad stolem s rozloženými skripty a s hlavou v dlaních sedí kluk v trenýrkách a vytřeštěně na nás zírá. Chvíli jsme se tak navzájem beze slova pozorovali. Po té jsme my popadli dech a vypadlo z nás jen: “Pardon!”

Někde se stala chyba.

“Vy to máte na jedničku!” povýšeně nám vysvětlil vrátný, když jsme mu podali kartičku na ubytování. “To musíte ještě dál do cestě!”

V té další budově byla opravdu naše recepce na tom správném místě. Opět jsme prošli stejnými chodbami a před pokojem krátce zaváhali. Pak Jarda odhodlaně zastrčil klíč, otočil… cvak. Byli jsme “doma”.

Druhý den jsme se opravdu po Praze toulali sami dva. Prošli jsme se davem po Karlově mostě, znovu po Staroměstském náměstí, Jarda si koupil čepici (zapomněl si ji doma a foukalo mu na…, no, mezi vlasy, plešku ještě nemá), pozorovali jsme lidi a všimli si jednoho podivného úkazu. To vám musím popsat.

Pamatujete si tu směšnou situaci, jak Václav Havel měl při své inauguraci nohavice kalhot nad kotníky? Tak to jde, prosím, do módy. A nejen, že jsou nohavice krátké, ony jsou i ty kotníky holé. Snad ti mladí měli aspoň nízké ponožky, ale vidět je nebylo. Fuj, mně bylo zima i když jsem zrovna seděla u kafe v teple kavárny, a oni se tam za sklem procházeli s holými kotníky  v džínách s dírami na stehnech. A že ty díry nebyly zrovna malé, jednomu mládenci z nich trčela i obě kolena. Při tom bylo pod nulou.

No jo, “proti gustu žádný dišputát”, řekla by moje babička a poslala by mne se obléct. My nad tím jen udiveně kroutili hlavou.

Než jsme se vydali na další procházku, vybojovala jsem si, že tentokrát platím já. Servírka přinesla účet, řekla částku, já jí podala peníze s vědomím, že jsem započítala i spropitné a hrdě jsem pronesla: “To je dobré.”Servírce ztuhl pohled a Jarda se začal smát: “To dáváš málo!”

Podívala jsem se do své dlaně. No jo, já trouba místo padesátky nabízím desetikorunu.

Oba nás ale později rozesmál kuchař v Pizzerii, do které jsme si zašli na oběd. To jsme si po jídle už jen tak lebedili. Seděli jsme u stolu proti sobě, opět popíjeli kávičku, když v tom Jarda vytřeštěně zíral šikmo za má záda. Otočila jsem se ve směru jeho pohledu….. Z kuchyně zrovna vyšel kuchař. Solidní chlapík s bílou zástěrou …  a na hlavě tlustou šedivou ušanku.  I s těmi spuštěnými klapkami přes uši. Pohled k nezaplacení. Kolik stupňů na teploměru měl, proboha, v kuchyni, ve které vařil? Protože ta pizza byla dobrá, čerstvě upečená, žádná mikrovlnka.

Na závěr naší poznávací pražské prohlídky jsme zamířili k Muzeu. Do konce roku jsou zde prohlídky zdarma a včera, když jsme šli kolem, byla zde dlouhá zatočená fronta zájemců o vstup. Prý to ale jde rychle – a kdo ví, kdy se my zase do Prahy dostaneme.

Měli jsme štěstí. Fronta byla proti předešlému dni třetinová a navíc postupovala opravdu hodně rychle. Během půl hodiny jsme byli uvnitř.

Paráda. Vestibul je impozantní, z našeho (laického) pohledu se rekonstrukce velmi vydařila. Jarda toto naše Muzeum srovnával s těmi, která viděl v Londýně, a naše Národní mu z toho vyšlo jednoznačně nejlépe.

Prohlédli jsme si obě výstavy –  Česko-slovenská/ Slovensko-česká výstava  – která mapuje stoletou historii společného státu, pak jsme si prohlédli výstavu 2 x 100. Tam je zase  vystaveno dvě stě nejzajímavějších sbírkových předmětů z dvaceti miliónů kusů, které patří Národnímu muzeu.

Byli tam zhruba dvě hodiny, ale tlačil nás čas. Museli jsme s prohlídkou spěchat, aby nám neujel vlak. Škoda. Ale vám všem, kdo budete mít možnost, doporučuji, zajděte si tam také.  Možná budete chvíli čekat a zmrzat v dlouhém zástupu stejných zvědavých nadšenců, jako jsme byli my dva.

Ale stojí to za to.