Deník postarší dámy – Dáma na výletě aneb Medvěd na Radhošti (25.10. – čtvrtek)

Deník postarší dámy – Dáma na výletě aneb Medvěd na Radhošti (25.10. – čtvrtek)

Poslední týdny mám nějaký neklid v nohou. Pořád se někde toulám. Byla jsem v Poděbradech (a už o tom napsala povídku Pravda o Poděbradech ll.) a kromě toho v Luhačovicích (opět se tam chystám), na výletě v Modré, na Velehradě a v Rožnově pod Radhoštěm.
V Luhačovicích to byla pohodička. Prošli jsme se po městě, zaplavali si v krytém bazénu, dali si oběd a jelo se domů.
Výlet do Modré a na Velehrad byl spojený do jednoho dne. Popud k němu jsem dala nevědomky já, když jsem se zmínila, že já, rodilá Moravanka, jsem na Velehradě ještě nikdy nebyla. Téměř okamžitě následovala pozvánka na víkendový výlet.

ilustrační obrázek – foto Anna Čípová

Vyjeli jsme brzy ráno – totiž ono to zase tak brzy nebylo, ale co chcete po rodilé sově. Sice jsem ráno vstala podle doporučení, nachystala se, sedla do auta, ale pořádně se probudila až v něm. Pak už to šlo. Do skanzenu – kdo to neví, tak mu to tu teď napíšu, v Modré je Archeologický skanzen a návštěvu doporučuji – jsme nešli, tam to už známe. Ale po prvé jsme navštívili Živou vodu. Je to prý největší vodní tunel ve střední Evropě a má dvě patra. Budova z venku vypadá nenápadně. Za to uvnitř!
Pro mne, která něco podobného navštívila poprvé, to bylo úchvatné. Štiky a jeseteři s hubou dokořán plavali pode mnou, nade mnou, vedle mne. Vyzy luxovaly skla, obrovský kapr plaval v pozadí, sumci si nás přišli prohlédnout a želvy si nás absolutně nevšímaly. Protože jsme přijeli poměrně brzy dopoledne, ochozy nebyly přeplněny návštěvníky a tak jsme si vše mohli v klidu prohlížet. Kdo to máte poblíž a ještě jste tam nebyli, popadněte děti a vyrazte.
Po prohlídce jsme se šli z nadšení uklidnit. No, a jak jinak než jídlem. V bufetu jsme si dali uzená žebírka. Porce byla docela veliká, najedli jsme se dva. Mňam.
Pak jsme vyrazili na Velehrad. Nepleťte si to se Švejkem, ten vyrážel na Bělehrad.
Od Modré je to pár kilometrů a byli jsme tam opravdu za chvilku. Bez problémů zaparkovali (nebyla mše, svátek nějakého významného svatého ani turistická sezóna) a vyšli si na prohlídku. Chrám je úchvatný. Je velmi dobře zrestaurovaný a volně přístupný. Kdo čte mé povídání častěji, ví, že vám tu nebudu popisovat žádnou historii. Nebudu se plést do práce historikům. Ale návštěvu vám rozhodně doporučuji.
Co je mi ale líto, nemůžu sem vložit z tohoto výletu žádné fotky. Nepodařilo se.
Zatím poslední výlet byl do Rožnova pod Radhoštěm. Opět jsme vstávali a vyjeli na mne příliš brzy. Ale nijak jsem neprotestovala, je to rozumnější, než se na cestu vydat až kolem poledne, to už bývá všude plno lidí. Jenom můj žaludek se bránil brzké snídani a dostala jsem do něj pouze polovinu z nachystané porce. Vyjeli jsme autem až na Pustevny. Napřed jsme šli pohledem zkontrolovat, jak dalece pokročila rekonstrukce chaty Libušín (před pár lety vyhořela a na opravu se dělala veřejná sbírka).
“Tahle část neshořela?” udivila mne půlka chaty, která vypadala naprosto originálně. Až po té jsem si uvědomila, že okolo usazených oken jsou dřevěné klínky, že to co vidím, je jen podařená rekonstrukce chaty původní (z mého pohledu laika). Druhá polovina Libušína je ještě ve výstavbě.
Pak jsme vydali jsme se na Radhošť. Vzhledem k časné hodině jsme na stezce byli téměř sami, jen občas nás někdo potkal či minul. Kochali jsme se přírodou a ptačím zpěvem, a radovali se, že neprší. Prošli jsme kolem sochy Radegasta a dohodli se, že se s ním vyfotíme až na zpáteční cestě. Teď ráno bylo ještě hodně mlhavo. Šlapali jsme dál a já si najednou vzpomněla na medvěda. Ve zprávách předešlého dne říkali, že past nevyšla, medvěd se nechytil, je stále na svobodě a navíc ho včera nikdo nezhlédl.
“Jak je to odtud daleko do Rajnochovic?” zeptala jsem se. “Mohl by se medvěd zatoulat až sem?”
Kamarád se zamyslel.
“To bude tak padesát kilometrů. To je na něho moc,” řekl uklidňujícím tónem. “A kdyby bylo zle, podáš mi jednu tyčku,” a pohlédl na mé trekingové hole, kterými jsem si při chůzi vypomáhala.

Chata

“Hm, a hodím mu svačinu,” vzpomněla jsem si na balíček s nedojezenou snídaní a další dobroty v batohu. Opět jsme si při chůzi povídali o všem možném, já se ale neubránila občasnému pátravému
pohledu mezi stromy.
“Brum, bruuuum,” ozvalo se najednou odněkud.
“Medvěd,” vyhrkla jsem poděšeně a okamžitě se zařadila blíže ke kamarádovi.
“To byl můj žaludek,” podíval se na mne on. “Mně tam občas tak kručí!”
Zasmáli jsme se tomu oba, ale mé těsné blízkosti se již nezbavil. Zvláště když jsem pak už s nastraženým sluchem registrovala v lese každé prasknutí větvičky a šramocení v listí .
Neměli jsme v plánu dojít až na konečnou, jsme už přece jen trochu postarší a tak se stala naším cílem  chata. Nějak jsme si nezapamatovali, jak se jmenuje, podle fotek jsme nakonec usoudili, že zřejmě Radegast. Nebo že by to byla jen reklama na pivo?.
Dali jsme si zde čaj a kávu a vydali se na zpáteční cestu. Sluníčku se mezi tím občas podařilo prodrat se nízkými oblaky a tak jsme se před chatou rozhodli pořídit si nějaké fotky na památku. Mne zaujalo i

Drobeček a já

tohle “maličké” přátelské štěně. Prý je mu teprve deset měsíců. No nazdar, jak to bude veliké, až to doroste?
Na zpáteční cestě jsme už potkávali jsme spoustu turistů, osamocených i skupinky. Udivilo nás, že hodně z nich mělo sebou psa. Pejsci byli většinou na volno, přátelští a dobře vychovaní. Neobtěžovali, hlídali si své páníčky a čmuchali ke každé kupičce. Mne to uklidňovalo.
“Kdyby u byl ten medvěd, tak za prvé by ho ti psi cítili a za druhé by první sežral je!”
Omluvám se za sobectví, mám také psa a bránila bych ho

Desetiměsíční štěňátko

před medvědem vlastním tělem. Byl to jen takový myšlenkový únik před obavami z divoké šelmy.
Dole na Pustevnách jsme si dali ještě jedno kafe. Seděli jsme na dřevěných lavicích a kamarád se mi najednou zahleděl přes rameno.
“Malý slaneček!” přečetl nahlas. “Co to je?”
Obrátila jsem se také.
“Malý sloneček!” četla jsem já. Chvilku jsme oba na nápis nevěřícně zírali, pak se podívali na sebe a rozesmáli. Ten bufítek, kde jsme seděli, se jmenoval Malý stáneček. Nápis byl vyvedený takovým tím trochu pokrouceným písmem, no a my četli, co jsme viděli.
Tož tak. Byl to moc hezký výlet. A už teď se těším, co bude dál

 

 

10 thoughts on “Deník postarší dámy – Dáma na výletě aneb Medvěd na Radhošti (25.10. – čtvrtek)

  1. Můj syn s přítelkyní chtěli nějakého psa na hlídání baráku. Koupili štěně /teď tu rasu nevím/ a když jsem koukala, jak bude v dospělosti velký, tak vypadal na fotce jako ten pejsek tady. Aby si je jednou nedal k večeři. Chi

  2. No nevím co by jste dělali, kdyby na vás tak najednou vybafnul z lesa. Prý je nejlepší nedělat vůbec nic, ale vydržte to.

  3. Ani nevím, jestli už toho medvěda chytili, ale asi ne, to by snad říkali ve zprávách. Televizi mám jako akustiku, tak jsem to asi přeslechla….

    1. Babičko, ještě ne, je zřejmě chytřejší než všichni odborníci i s myslivci dohromady 🙂 prý chtějí vyrobit další dvě odchytové klece.

  4. Pejsek je pěkný! A vaše vyprávění z výletů taky. Já se nikam nedostanu, nikdo mě nechce zastoupit v hlídání maminky. Tak si alespoň zajedu na slezinu holek z mojí bývalé práce.

    1. Péče o nemocnou maminku je opravdu namáhavá, taky jsem to zažila. Aspoň že máte poblíž ty kolegyně z práce

  5. To štěně je fakt krásný, jen trochu velký … 😀 jen nevím, zda by ucítil medvěda, v TV říkali, že medvěd byl blízko a psi ani neštěkali ….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *