Deník postarší dámy – neděle 26.8. Dáma v prachu

Deník postarší dámy – neděle 26.8. Dáma v prachu

 

Jsem padlá žena. Opravdu a doslova, nekecám. Jenom zřejmě v jiném smyslu, než vás teď možná napadlo.
Předevčírem jsem byla venčit psa Ferdu, chodíme spolu nejčastěji na procházku podél potoka.  Cesta je vysypaná takovým tím obroušeným asfaltovým štěrkem, loni nám tu opravovali silnici, a je docela široká. Chodíme tu my pejskaři, maminky s kočárky, lidé si tudy zkracují cestu na vlakovou zastávku, jezdí tu cyklisté a občas projedou i auta. Proto se psem vyrážím většinou až k večeru, aby byl na cestě klid a mohla jsem ho pustit z vodítka. Taky se musí trochu proběhnout. To pak jdu s očima i ušima dokořán. Vždycky mrk za sebe, mrk do dálky před sebe. Cyklisty hlídám nejostřeji. S blížícím se večerem bývají málo vidět a co mne zaráží, skoro nikdo z nich nesvítí. Nerozumím jim, jde přece hlavně o jejich bezpečí. A protože jsou tedy téměř neviditelní, chodím s ušima natraženýma, soustřeďuji se hlavně na takový ten svištivý zvuk, který rozjeté kolo provází.
Ferda je má docela rád, protože při spatření kola  na obzoru ho okamžitě přivolávám: “Ferdo, ke mě, kolo!” To se přižene, sedne přede mnou na zadek, mele ocasem a kouká mi upřeně na ruku. Ví, že za poslušnost dostane piškotek.
Tak i včera.  Šli jme tentokrát docela brzy, ještě bylo světlo a dobrá viditelnost. Jdeme si s Ferdou podél potoka a každý se věnujeme něčemu jinému.  On si čte své maily a pilně odepisuje, já přemýšlím o svém a přitom sleduji, co  dálné obzory.
Najednou jsem zbystřila. Zaslechla jsem známý svištivý zvuk. Opravdu. Zezadu se blíží kolo, a to docela rychle.
“Ferdo, kolo, ke mně!” vykřikla jsem a pohledem za sebe se ujistila, že cyklista se blíží opravdu nezvykle rychle.  Pes se rozběhl mým směrem, já zase jemu vstříc, abychom se potkali dřív, než  by mohl kolu zkřížit cestu.
Prásk. V běhu jsem  šlápla do vyjeté koleje a natáhla se jak široká tak dlouhá. Pěkně jsem se uhodila do kolen a loktů, nejvíce ale cítím bolest v levé ruce, kterou jsem při pádu v pudu sebezáchovy napřáhla před sebe. Nezmohla jsem se na víc, než zírat před sebe. Jen sama sebe slyším hekat bolestí. Ferda zůstal naštěstí překvapeně stát na druhé straně cesty a koukal na mne. Asi nevěděl, jak se v této situaci zachovat, jestli to mé přivolání stále platí. Cyklista se přiblížil v mžiku. A tady se stalo něco, co mne hluboce překvapilo.  Prokličkoval mezi mnou a psem – a závodním tempem jel dál. Jako by na zemi leželo smetí, nějaká spadlá větev nebo něco podobného. Nezajímala jsem ho. Jen se ke mně donesl zvuk jeho hlasu. Slovům jsem absolutně nerozuměla, tak nevím, jestli řekl “Pardon” či “Bábo pitomá”, pouze jsem rozeznala, že to byl hlas mladý, chlapecký.
Ne, opravdu ho neviním z toho, že by mohl za můj pád. Byla to má vlastní vina a nešikovnost. Ale vadí mi ta skutečnost, že nepřibrzdil, nezeptal se, jestli něco nepotřebuji. Protože já tam opravdu ležela v prachu několik minut, než prvotní bolest odezněla a já se mohla posadit. A v sedě jsem zase musela chvíli odpočívat, než jsem se dokázala postavit na nohy. Doma jsem pak prohlédla škody. Zase tak moc se mi nestalo, trvalé následky nebudou. Odřeniny a modřiny po pár dnech zmizí,  obolavělé svaly a natlučená žebra přestanu po pár dnech cítit.
Mám jen strašnou chuť říci: “To by se za mých mladých let….!”
Ale ano. Stalo. Protože necitliví, sobečtí a rozmazlení lidé žijí v každé době. A kdo nedokáže pomoci potřebnému, nemůže očekávat, že se dostane pomoci jednou jemu. Jak se říká,  “Boží mlýny melou…”

A zase se na tu politiku nedostalo.

 

7 thoughts on “Deník postarší dámy – neděle 26.8. Dáma v prachu

  1. Také se mi vůbec nelíbí, že dotyčný nezastavil a nepomohl vám. Je to bezcharakterní člověk.
    Lidé si mají pomáhat.
    Doufám, že už vás nic nebolí a jste v pořádku.

    1. Už je všechno v poho, Verusko, díky za zájem 🙂 Jen na dlani mám ještě jizvu, jak jsem jí brzdila po tom štěrku.

  2. Jestli byl cyklista mladý nebo starý, to je jedno, hlavně byl neomalený a nezodpovědný. Ale ono se mu to časem vrátí, jak říkáte – boží mlýny – na ty jednou dojede. A může se stát, že až se jednou “vymlátí” sám, že mu to konečně dojde. Tak ať Vás to dlouho nebolí, ono naražení bolí víc, než zlomení.

  3. To mě na téhle době vadí, že když se něco někomu stane lidé spíš koukají a natáčejí si podobné události na telefon, než aby pomohli.

Napsat komentář: M Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *