Deník postarší dámy – Gulášfest, hokej a Hrobař (sobota 25.5. 2019)

Deník postarší dámy – Gulášfest, hokej a Hrobař (sobota 25.5. 2019)

Tak dnes byl den opět nabitý událostmi.
Vůbec jsem si nevšimla, kdy jsem se dostala ze stadia “Do prkýnka, proč se nic neděje?” do stadia “Vždyť já na nic nemám čas!”
Ráno raníčko,  sotva jsem oči otevřela, jsem ještě před snídaní spěchala do krámu. Protože zítra jedu pryč a zapomněla jsem si vybrat někde hotovost. Můžu si je ale vybrat u pokladny v Jednotě nebo Hrušce (to jsou ty zdejší obchody), jenže v sobotu otevřeny jen chvíli dopoledne. Pak snídaně (ňam) a šup sekat na dvůr trávu. Po poledni už je naplánovaný jiný program, od zítřka nejsem doma, pak už má zase pršet – no vždyť jsem už psala, že na nic nemám čas!
Takže hupky od stolu, vytáhla jsem sekačku a jela. Sekačce se moc nechtělo. Trucovala a zastavovala se. Noteboočí nemocnice pomohla, teď budu muset najít doktora pro sekačku. Co se dá dělat. Ale stejně jsem byla já ta tvrdohlavější. Dvůr i s přestávkami na sekaččí oddech je zkultivován. V zápětí už Ferda hlásil návštěvu. Přijel kamarád. To zrzavé psisko se pokaždé může zbláznit radostí. Ví, že budou dobrotky.
Uvařila jsem kafe, trochu popovídali – a zase vypadli z domu.
U nás v obci se totiž konal Gulášfest. Byl čtvrtý v řadě a přiznávám, že jsem šla letos poprvé. Takže jsem vlastně nevěděla, co nás čeká. Kromě gulášů, samozřejmě.

Záhorovice – z fotogalerie obce

Akce se konala (jako všechny podobné v naší obci) na hřišti za školou.Myslím, že je to velmi rozumné rozhodnutí. Škola přece děti připravuje do života, tak je také poučí, že k životu patří i Gulášfest, zabíjačka, Čertí show, tancovačky, divadelní představení a podobné radosti.
Takže jak to bylo s těmi guláši. U vstupu na hřiště se vybíralo vstupné. Trochu mne překvapilo, že jedna vstupenka stojí 60 kč.
“Když k tomu připočtu, že budeme platit guláš.., no ale co, není to každý den!” pomyslela jsem si a vydala žádaný obnos. Dostala jsem za to dvě vstupenky, dvě plastové misky, dvě lžíce a dva ubrousky. “Na ty vstupenky pak napíšete číslo guláše, který vám chutnal nejvíc!” řekla mladá paní a pak ještě  něco dodala. Nějak jsem jí nerozumněla.
“Ty guláše jsou zadarmo?”
“Ano, veškerá ochutnávka je už zdarma!”
“Tak to těch 60 korun ale není zase vůbec moc,” omluvila jsem se v duchu.
Jako další počin jsem já zasedla dvě místa (najednou se to tam začalo houfně plnit) a kamarád se postavil do řady na pivo. Než s ním stačil přijít, já zaevidovala všechny kotle a jejich pořadí. A s pivem na stole jsme začali gulášové kolečko. První kotel, první dávka. V miskách jsme měli větší kostku masa, omáčku, v ruce kousek chleba.
Koukala jsem na to a opět si v duchu říkala – “Tý jo, odtud půjdu hladová!”
Chyba lávky. U třetí misky jsem funěla, po šesté si vyžádala pauzu. Jarda šel zase do fronty na pivo a pak jsme pokračovali v ochutnávce. Totiž pouze on, já už své porce odmítla. Jen jsem ochutnávala malinká soustíčka z jeho misky.
Takhle přejezená jsem už dlouho nebyla. Všechny guláše byly opravdu dobré,  jeden nám oběma shodně chutnal nejvíc.
Zpátky jsme se oba už jen batolili. Doma jsme sebou plácli na gauč.
A spoň jsme ještě fandili Finům v utkání proti Rusku, ale dělalo nám problémy se jen otočit z boku na bok. Pak přestávka na nadechnutí a hráli naši proti Kanadě.
Ach jo. Asi měli také k obědu guláš. Myslím tím ty naše hokejisty. Za stavu 3:0 jsem se náhodou podívala k proskleným dveřím. Stál za nimi Ferda a dělal na mne psí oči. Psychicky jsem nevydržela a místo večeře (ta už stejně nebyla v plánu) jsme spou šli na procházku. Vydali jsme se svou obvyklou trasou podle potoka. Máme tam nově vybudované fit hřišťátko. Jen jsem mrkla, kde je pes (zrovna odepisoval na nějaký mail) a šla si protáhnout údy. Zrzek přiběhl a poctivě čekal u lavičky, až mne to přestane bavit. Nemusel čekat dlouho. Šli jsme dál, už bylo šero a najednou koukám, že pes nějak ztuhl.
“Co je, Ferdýsku? ”
On nic. Díval se někam do zadu, pak se mrkl na mne a zase koukl původním směrem. Pak jsem to uslyšela. Typické zvuky, které vydává jedoucí kolo na štěrkové cestě. Z šera se vynořilo neosvětlené kolo s tmavě oblečenou postavou.
Ferda ví, že když se blíží kolo, vždycky mu poručím “zůstaň”! a protože poslechne, dostane piškotek. Dnes dostal dva. Nevím, kdo by byl viníkem, kdyby se té dotyčné (byla to žena) zamotal pod kolo a jí se něco stalo. V tom šeru byla naprosto neviditelná.
Ušli jsme ještě kousek, pak se Ferdys znovu zastavil. Dal hlavičku na bok (jeho typický postoj, když mi chce dát najevo, že s něčím nesouhlasí) a očima říkal.
“Fakt chceš jít ještě dál? I když už je skoro tma? Kdo tě bude hlídat? Protože já se bojím!”
Vraceli jsme se domů a do kroku nám kapela na školním hřišti vyhrávala:
“V mládí jsem se učil hrobařem,
jezdit s hlínou, jezdit s trakařem,
kopat hroby byl můj ideál!”

Určitě znáte, že? Tancovali jsme na to v mládí my, tancuje na to mládež i dnes. Některé písně jsou nesmrtelné.

2 thoughts on “Deník postarší dámy – Gulášfest, hokej a Hrobař (sobota 25.5. 2019)

  1. Tak to jste měla pěkný den. Kolik těch vzorků gulášů tam bylo a kolik jste jich ochutnala? S hokejem už to s našimi není jako to bývalo dříve, teď už si myslím, že budeme sbírat jen ty bramborové medaile a občas tu bronzovou, ale lepší už to asi nebude. Rád bych se mýlil ale zatím to tak vypadá.

    1. Rojaku, nejméně deset. A to jsme u některých kotlů dostali víc než jednu kostičku masa. Funím ještě teď, když si na to vzpomenu 🙂

Napsat komentář: M Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *