Deník postarší dámy – Poslední střípky z Kořenova – 15. 6. 2019 (sobota)

Deník postarší dámy – Poslední střípky z Kořenova – 15. 6. 2019 (sobota)

Když mi před čtrnácti dny v pátek brzy ráno zazvonil budík, málem jsem mečela jako kozlík v jedné z mých pohádek.
“Nééé, nééé, já nikam nejedu!”
Tak strašlivě se mi nechtělo vylézat  z teplých peřin do studeného rána.
“Na co ses to zase uvázala, ty káčo pitomá,” nadávala jsem si v duchu. “Jet až kamsi do tramtárie, a ještě k tomu čtyřikrát přesedat! Je ti tohle zapotřebí?”
Ale nakonec jsem přece jen vstala, oblékla se, nasnídala a vyrazila. Na zádech batoh s jen tím nejnutnějším, protože kdo by se tahal pětkrát z vagonu s kufrem, že jo.
Ještě že jsem se přemluvila. I když se mi tam to ráno tak příšerně nechtělo, stálo to za to.
Měli jsme opět jedno setkání íčkařů, tentokrát v Jizerských horách, v Kořenově. (Víte, že se tam jede přes Košťálov?)
Přivezla jsem si odtud kromě bezpočtu krásných vzpomínek také (zatracené klimatizované vagóny) ohromnou rýmu, ještě dnes si ji léčím. A kvůli ní mne už předběhli v popisování zážitků všichni ostatní psavci.
Doma s čajem v ruce jsem kýchala, smrkala, nadávala, že nemůžu dýchat nosem, četla jejich články, smála se a usmívala.
Tolik nádherných vzpomínek. Zvláštní chundelatí tuři (snad jakové?) pasoucí se vedle cesty na Jizerku, Upolínová louka, Hnojový dům a Narcisová louka. Nešťastný pád jedné z nás a ochotná řidička, která zastavila na naše mávání. Mumlavské vodopády a podivně mrtvá voda říčky Mumlavy. Krása celé krajiny.
Ne, podrobnosti tady opravdu popisovat nebudu. To už za mne udělali ostatní ve svých článcích na íčku.
Já vám tu popíšu jen své kořenovské střípky.
Třeba jak jsme hráli scénku o Vodníkovi. Nevím, kdo se smál víc, jestli my herci nebo diváci. Scénku jsme si zkoušeli jen jednou, asi deset minut před vlastním představením. Za prvé jsme ji nacvičit dříve nemohli, protože bydlíme rozházeni po celé republice, a za druhé Evka, spoluautorka celého nápadu, si po příjezdu do Kořenova zabouchla klíče i s texty v kufru auta. No, věřili byste tomu? Naštěstí vypomohl majitel hotelu, nasedl na motorku a jel pro náhradní klíče až do Liberce.
Hra mohla začít.
Limi, matka nešťastné dcery, se vžila do role tak, že doma upekla i bábovku. Po úspěšné a uchechtané premiéře ji samozřejmě rozkrájela a rozdávala zájemcům. Byla výborná, ňam. Chutnala nejen nám, ale i dvěma místním klukům, co se k rozdávání přichomejtli. Zbýval už jen jeden poslední kousek, když se jeden z klučíků vrátil. Druhý nesměle postával dva metry od něj.
„Paní, co v té bábovce bylo?“ obrátil se s otázkou na Limi.
„On má na něco alergii?“ lekla se Limi, vystresovaná různými vládními nařízeními.
„Houby, má ještě chuť,“ řekla jsem, když jsem si všimla, kam upírá svůj pohled, a oslovila jej. „Chceš ještě, že?“
Kluk přikyvoval, až se z toho zvedl vítr. Pak popadl nabízený poslední kousek a mazal s ním ke kamarádovi. Jestli se s ním podělil, to nevím, protože za ním spěchala i Limi, která jim vysvětlovala, že jsou v tom oříšky, kakao… a vůbec co všechno.
Druhý den jsme se byli podívat na Mumlavské vodopády. Po návratu mne docela bolely nohy, tak jsem se přezula do takových ťapáků, co jsem si vzala místo bačkor, a nasedla k Evce do auta. Jeli jsme k ní na kafe a pak byla v plánu ještě vycházka kolem Jizery, holky chtěly fotit. Evka si totiž zajistila bydlení sólo. Byla v jiné budově a sama na pokoji. Původně to měla mít k nám do hotelu přes most asi jen pět minut. Jenže co čert nechtěl, pár dní před naším pobytem začali most rekonstruovat a částečně ho už zbourali. Takže teď to měla dobrých pět minut autem po silnici. Pochválila jsem jí soukromí, i když mně nevadilo, že jsme na pokoji čtyři, hlavně proto, že Majka přestěhovala nábytek (to se asi majitelé při úklidu později divili.) Popíjely jsme kafíčko a Evce zazvonil telefon. Naďka s manželem už chtějí jít na tu procházku, ať už jdeme také.
„Já mám jen ťapáky,“ zděsila jsem se. „V tom jít nemůžu, ať se mi staví na pokoji pro boty!“
Prý to nejde, už jsou na cestě, vracet se nebudou.
„To zvládneš,“ přesvědčovala mne Eva. No, já si tím tak jistá nebyla, ale co už teď.
„Kam jdeš?“ vyděsila jsem se znovu, když jsme vyšly z domu a Eva zamířila k bouranému mostu.
„Čekají nás tam na druhé straně.“
No nazdar. Přiznávám, nechala jsem se ukecat. Slezly jsme dolů k vodě, přeskákaly po kamenech (já radši na boso), vylezly jsme opět po příkrém břehu nahoru  – a zjistily, že přes most lidé přecházejí docela v pohodě. Cyklisté hodí kolo na rameno, maminka drží děti a táta nese kočárek…, kde byli, když jsme my dvě slézaly ty břehy? Ale když my se zase u toho tolik nachechtaly.
Tak jsme konečně na tom druhém břehu a vyhlížíme Naďku s manželem. Ale oni nikde. Nakonec to Evě nedalo a vytáhla mobil. Víte, kde byli? No přece šli pěšky tou oklikou a teď na nás čekali právě na tom břehu, který jsme my tak pracně opustily.
Takže znovu k mostu a navigovaly jsme je, kam jít a na co šlápnout. Byli u nás za chviličku a mohli jsme se konečně vydat na tu procházku. Daleko jsme nešli, oni vzali ohled na ty mé ťapáky, a tak jsme po pár metrech z asfaltky zahnuli do lesa a sešli k Jizeře. Já samozřejmě poslední, trochu mi to na jehličí klouzalo. Už jsme byli skoro u vody, když slyším takové divné vykviknutí. Zvedla jsem hlavu. Naďka stála nehybně jako socha kousek ode mne, ruce připažené, zády k takovým obrovským kamenům. Samozřejmě jsem se koukla, čeho se tak lekla, a viděla jsem. Na těch balvanech se opalovala dívka v bikinách a z vody vycházel… Adonis. Opravdu, krásný mladý chlap, vypracované svaly, všechny detaily zřetelně viditelné. Adonis plavky nenosí. No, která z nás by se nekoukla, že jo. To ani jinak nešlo. A pokud by některá tvrdila, že ona ale opravdu ne…, tak kecá.
Potom jsme už šli podél břehu dál. Holky celou dobu cvakaly, já si jen prohlížela tu krásu přírody (vážně, nehledejte v tom dvojsmysl) a představovala si, kolik hřibů tu asi roste, když zrovna rostou.
No, a při večeři jsem za ten most dostala trochu vynadané. A při tom jsem za to já vůbec nemohla! Byla jsem v tom, Elen, naprosto nevinně! Jako vždycky! Například ani  za tu dvojku z chování na vysvědčení kdysi dávno jsem vůbec nemohla! Ale to už je zase jiná historie.
Prostě a krátce, Jizerky  jsou krásné. Kdo tam byl, ten to ví a určitě se mnou souhlasí. A kdo jste nebyl, zajeďte se  tam podívat. Můžu vám to jen doporučit. A ještě něco, pokud můžete, nejezděte tam sami. Nejvíc si to užijete s takovou splašenou partou, jakou jsme byli my.

Jindro, díky 🙂

A hurá příští rok.  Další setkání by mělo být  prý v Litoměřicích.

Litoměřice, střezte se 🙂

 

Foto: Alena Tollarová, Eva Mužíková, Anna Potůčková

11 thoughts on “Deník postarší dámy – Poslední střípky z Kořenova – 15. 6. 2019 (sobota)

  1. Opravdu to stálo za to. Nelituji té dlouhé cesty, člověk přišel na jiné myšlenky a dodnes vzpomínám nejen já ale i moje kamarádka! Libuško hezky jsi to napsala !

  2. Zajímalo by mě, odkud vlastně jste, že plánujete další setkání v Litoměřicích, kde už šest let pobývám. Asi bych se i přidal, i když ne na výšlapy. Srdce, nohy a plíce by protestovaly.
    Tohle povídání bylo příjemné a je fajn, že se lidé takhle dokáží sejít a pobavit se.

    1. Kdepak, to neplánuji já, já jsem z velké dálky, jihovýchodní Morava. Já budu pouze účastnice. Setkání organizuje jedna Litoměřičanka, článek o tomto setkání najdete na íčku, rubrika Akce i60 a článek má název Litoměřice 2020. Třeba se tam příští rok potkáme 🙂 V Kořenově nás bylo asi 40. A věřte, že to opravdu zase stálo za to 🙂

  3. Je to pěkné, že se takto ještě někdo dokáže domluvit a udělat setkání a pobavit se. V této době už se tento zvyk začíná pomalinku vytrácet a je to jenom škoda. Lidé už se pomalu přestávají umět bavit. Však je to vidět i v té naší skvělé televizi a nejen tam, ale už i ve světě vůbec.

  4. Děvče zlaté, Ty ať napíšeš o čemkoliv, je to bomba. Při čtení jsem se ráda vrátila a vše viděla ještě jednou. Díky.

  5. Ten most vypadal, že by mohl vydržet. Ale na druhou stranu, co kdyby spadl? Vy jste udělaly dobře, že jste na něj nelezly. Ale já bych tedy nelezla ani na ty kameny 🙂 Mrzí mě, že jsem neviděla Adonise, to teda jo. A pořádně. Foťák by ho určitě cvakl sám od sebe, nemohl by odolat. Chvála setkávání.

    1. Ali, nejvíc mne šokoval ten tatínek s kočárkem 🙂 My ho s Evou varovali, že most je napůl rozbouraný, ale on šel. Mimi podal mámě, kočárek popadl tak jak byl a šlo se 🙂 Sebou měli ještě dvě další děti, zvládli to v pohodě všichni. Ono to totiž nebylo až tak strašné, jak nám to na první pohled připadalo 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *