Ferda

Ferda

Máme doma zrzavého pejska Ferdu.
Většinou je hodný a poslušný, zvláště pokud držím v ruce piškotek. Ale někdy si přece jenom postaví hlavu a trvá na tom, že bude po jeho.
Například teď nedávno.
Venku svítilo sluníčko, bylo poměrně teplo, a tak se Ferda rozhodl, že si vyvětrá peřiny.
Ferda má svůj pelíšek na jednom polštáři starého gauče. Ale protože je džentlmen, velice často se stává, že ho odtud vystrnadí kočka. Náš džentlmen se s kočkou nepere, nechá ji na měkkém a sám se uloží na beton vedle svého pelíšku.
Bylo mi ho líto, a tak jsem mu tam jednou dala starý svetr. Vzal to s povděkem. O svůj druhý pelíšek se poctivě stará, občas ho přemisťuje z místa na místo, no a toho dne se rozhodl, že ho na terase vyvětrá.
Vracela jsem se ze zahrady, když jsem si všimla pod růžemi nějaké divné kupky.
Ferdův náhradní pelíšek.  Asi mu ho tam při větrání sfoukl vítr. Popadla jsem ho, vyklepala a pochválila psa, který se u mne okamžitě objevil a bedlivě sledoval, co budu dělat dál.
Zřejmě si dobře pamatuje, jak jsem kdysi takhle už pár hadrů vyhodila do popelnice. To ještě neměl svou nynější luxusní postel z gauče.
Sledoval mne až do prádelny, zkontroloval, zda jsem svetr na podlaze pořádně rozprostřela a okamžitě se na něm usadil.
Tvrdým pohledem na mne zíral a varoval.
“Opovaž se toho ještě dotknout! Moje!”
Zasmála jsem se, pohladila ho a šla si po svém. Za chvíli se pro něco vracím. Ze zadní předsíně do prádelny vedou tři schody, a protože většinou něco nesu, dávám si pozor, abych z nich nezahučela dolů. Tentokrát ale cesta není volná. Těsně pod schody leží Ferda. Přetáhl si tam ten svůj přenosný pelíšek. Jemu to tam vyhovuje a basta. Přes to vlak nejede.
“Ferdys,” zlobím se. “Co tu děláš? Překážíš!”
Opatrně sejdu schody – ještě že mi ten pacholek aspoň částečně uhnul –  a chci svetr dát opět jinam.
“Vrrrr..”
Ferda popadl svetr do zubů, kouká na mne. Nedám se.
“A mazej,” ukážu přísně na jiné místo. Pustil svetr a poodešel. Opět mu ustelu tam, kde podle mne svetr patří, a Ferda se na něm opět okamžitě usadil.
Vzala jsem, co jsem potřebovala a odcházím. Když se vracím, pes má pelech zase pod schody.
Pochopila jsem. Už chvíli nám doma chybí jedna osoba, člověk, který byl Ferdovým prvním pánem. A Ferda, ať mne uznává a má rád jakkoliv moc, se občas takovými náznaky pokouší převzít velení.
Nedbám na jeho vrčení, ostře na něho křiknu, zaženu ho bokem a pohrozím mu.
“Fuj! Fuj!” opakuji mu několikrát.
Ferda sedí a pozoruje mne.
Po dalším návratu ze zahrady je svetr znovu posunutý, ale už jen tak o deset centimetrů. Pes na něm sedí, hlavičku na bok a tázavě mne pozoruje. Takhle už to může být?
Je mi to k smíchu. Dřepla jsem si k němu, popadla tu jeho zrzavou makovičku s velkýma očima a vysvětluji.
“Ferdýsku, tady to opravdu nemůže být. Kdybych zapackala, spadnu přímo na tebe. Trdlo, bolelo by nás to oba!”
Myslím, že pochopil. Teď už bez jakékoliv snahy mi bránit mne nechal naposledy přemístit starý svetr, pak do mne na usmířenou šťouchl hlavičkou a uložil se na něm. Smír byl nastolen.

9 thoughts on “Ferda

  1. Pejsek rozumí, co mu říkáte, já miluji psi, a když se kouknou tím svým psím pohledem, je u mě všechno jasné. Pěkně napsaný příběh.

  2. Matyldo, vy tak krásně píšete! Tak napínavě!
    Pejskové jsou takoví mazlíčci a jsou tak fikaní, jako ta naše vnoučátka.

  3. Když přijedu k synovi, tak jejich Jesynka po mě skáče a když ji napomenu, tak si sedne, dá hlavu na stranu a provinile kouká. Dlouho jí to ale nevydrží :-).

  4. Úplně to vidím, jak jste mu domlouvala i jak na vás koukal. Náš Maxik je něco podobného. Když se mu něco nelíbí, tak má svou hlavu.

  5. Jojo zrzavý Ferďas, chvilku to trvalo než se uvelebil a než si nechal domluvit hodnou paničkou, nakonec vzájemný smír.

  6. Jen jestli se mu tam líbí…., pes je indikátorem geopatogenních zón. Nejlepším místem pro postel je to, kam si lehne ke spaní pes. Ten nemůže spát tam, kde jej dráždí infrazvuk. Kočka je jeho pravým opakem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *