Hanka a… 2. kapitola

Hanka a… 2. kapitola

Vodník a vydra

Hance se nabitá a schválená svoboda pohybu moc zamlouvala. Doma ve městě by ji maminka jen tak samotnou ven nepustila, měla by o ni strach. Teď jen vyběhla před chatu, v ruce foťák, který o předminulých Vánocích našla pod stromečkem, a se zájmem se rozhlížela po okolí. Kam se teď vydá?
„Vlastně je tu docela hezky. I ta naše chata na pohled ujde,“ pomyslela si trochu udiveně.
Malá roubená chatka měla všechna okýnka otevřená a plná květináčů s kvetoucími červenými muškáty. Před ní bylo ohniště obložené velkými kameny a okolo bylo pohozeno pár velkých dřevěných špalků používaných jako sedáky. Kousek dál rostly dva velké smrky a pod nimi, pěkně ve stínu, objevila Hanka dřevěný stůl a lavičku. Od chatky vedla úzká pěšina k rybníku, přímo k malé písčité pláži, u které bylo prázdné dřevěné molo. Za smrky rostla vysoká bílá bříza a za ní bylo vidět střechy dalších chatek. Nesl se odtud křik, smích a hlučné cákání.
„Tam někde byl Robin pro ty brambory,“ uvědomila si Hanka.
Za rybníkem na druhém břehu bylo vidět také několik dřevěných chatek ve skupině se starými chalupami s červenými střechami a bíle omítnutými zdmi. Jen místo pláže tam byly velké balvany. Kousek za chatami se zelenal les. Táhl se hezky do kopečka a na vrcholu kopce mezi vršky stromů Hanka něco zahlédla. Co to tam je? Upřela na místo oči, ale marně namáhala zrak. Koruny stromů se kolébaly v mírném větříku a tak se jí nepodařilo poznat, oč se jedná.
„Asi nějaké skály,“ usoudila nakonec. „Zeptám se pak babičky.“
Pak udělala krok vpřed a zaváhala. Doprava nebo doleva? Dopoledne šla směrem k hrázi, a tam potkala toho protivného kluka.
„Hm, prý vodník!“ pohrdavě pohodila hlavou a rázně se vydala opačným směrem. Obešla smrky a břízu, vyhnula se příjezdovým cestám k srubům za nimi a pak už ji pěšina vedla po okraji rybníka. Po chvíli písek vystřídaly oblázky a nad pěšinou se začal zvedat břeh, porostlý mechem a trávou. Hanka si okamžitě všimla, že mezi stébly řídké trávy rostou a zrají lesní jahody. Líbilo se jí, že se k nim při trhání nemusí sklánět, jen natáhne ruku a na příkré travnaté stěně utrhne jahůdku. Krok a krok, jahůdka za jahůdkou putovala do mlsné pusy. Pěšinka se klikatila podél nerovného břehu, ale Hanka si toho nevšímala.
„Au,“ najednou o něco zakopla. Teprve teď se zastavila a rozhlédla.
„No páne jo,“ pomyslila si s úžasem. Zaujatá jahodami nezpozorovala, že terén okolo ní změnil svůj ráz. Malé oblázky zmizely a místo nich se na břehu válely obrovské balvany. Rybník zde byl široký jen několik metrů a jeho voda měla temnou, skoro černou barvu. Protější břeh tvořila příkrá skalní stěna, jen místy přerušená průrvami a prasklinami. I nad travnatým břehem, na kterém Hanka sbírala jahody, se tyčily rozervané skály a na nich rostly pokřivené borovice. Divoký vzhled okolí ale vůbec nevadil nějakému ptáčku, který si mírumilovně vyzpěvoval, co mu hrdélko stačilo.
„O tomto místě mluvila babička,“ blesklo Hance hlavou. „To si musím vyfotit, tady to vypadá úplně pohádkově!“
Stáhla z krku fotoaparát, rozhlédla se, odkud by byly záběry nejhezčí … a ztuhla na místě. Zaslechla něco jiného, než jen ptačí zpěv. Nějaký hlas, někdo někde něco povídal, do toho se ozývalo takové divné štěbetání.
Hanka nejistě zaváhala. Má se dát na úprk? Je tu sama, v takové divočině. Pomalu pověsila foťák zpátky na krk a nerozhodně se zadívala k balvanům, odkud se zvuky nesly. Zvědavost ji nakonec přemohla.
„Jen tak maličko, jen nakouknu, co se to tam děje. Třeba se tu někomu něco stalo a potřebuje pomoc,“ ospravedlňovala se sama před sebou. Jeden krůček, druhý… už je u prvního kamene, ale pořád nic nevidí. Tak ještě kousek. Opatrně se protáhla škvírou mezi balvany, vyhnula se trnitým šlahounům lesních ostružin, jen tak malinko mezi nimi povystrčila hlavu – a hned na to udiveně hlasitě vydechla:
„Jéé,…!“
„To mi musíš schválně plašit všechna zvířata,“ vyjel na ni rozzlobeně kluk. „Ráno ryby a teď vydru?“
„Já, já …. ,“ blekotala Hanka, než našla řeč. „To byla vydra? Já jsem ji u vody ještě nikdy neviděla. Ty ji máš ochočenou? Jak se ti to podařilo? Promiň, nechtěla jsem ti ji vylekat, jenom jsem ji opravdu ještě…“
„Zadrž,“ přerušil její slovopád kluk. „Máš řečí jako koza bobků!“
„Čeho?“ vyvalila oči Hanka.
„Koza bobků,“ zopakoval jí kluk. „Nebo´s ani kozu ještě nikdy neviděla?“
„Samozřejmě, že kozu jsem viděla, v Zoo,“ užaslá Hanka byla tak vyvedená z míry, že se ani neurazila. „Ale vydru jsem nikdy neviděla, a ona si s tebou povídala, a tys ji krmil a ona ti žrala z ruky…a,..a,.., tak jak se ti ji tedy podařilo ochočit?“
„Ochočit? Copak jsi zapomněla, že jsem vodník? To je pak snadné!“ Kluk se už nezlobil, cukalo mu v koutcích úst a měl co dělat, aby se nerozesmál.
„Hm,“ Hanka najednou nevěděla, co odpovědět. Na vodníky samozřejmě nevěří, ale ten kluk je opravdu nějaký divný. „Tak já, já tedy už jdu. Ahoj!“
Kluk za ní ještě něco volal, ale ona se už otočila se a šplhala mezi balvany a ostružiním nahoru. Na cestičce se na okamžik zastavila, vydechla, nadechla a rozběhla se zpátky k chatě.

9 thoughts on “Hanka a… 2. kapitola

  1. Čtu tady příspěvky od nových členů blogu, ale kam se poděly příspěvky od babičky paní Matyldo?

  2. Ahojky, také jsem se dostala na tvůj blog bez problémů. Tedy myslela jsem si to. Ale musela jsem znovu vyplnit všechny údaje. To jsem dřív asi už nemusela…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *