Hanko, utíkej …3. kapitola

Hanko, utíkej …3. kapitola

3. Buřty a strašidlo

„Babi, nevíš, co je to tam na kopci na druhé straně? Tam v lese?“ vzpomněla si Hanka. Seděla před chatkou na jednom z těch dřevěných špalků, v ruce prut a na něm špekáček. Oheň přívětivě praskal a Hanka nad ním zamyšleně otáčela prutem.
„To tam stojí hrad, vlastně už skoro jen trosky. Odtud zdola přes ty vysoké smrky není moc vidět. Určitě si tam ale naplánujeme výlet, je tam prý moc hezký výhled na druhou stranu do krajiny,“ odpověděla babička.
„Jak to víš?“ podivila se Hanka. „Tys tu už někdy byla?“
Babička se zasmála.
„Ale ne. To jenom jsme si o tom povídali, když jste se se všichni cákali v bazénu!“
Babička i Hanka už ví, jaký o jakém bazénu malý Robin mluvil. Je to vlastně jen mělká zátoka s mírně se svažujícím dnem a čistou písčitou pláží. Chataři z okolí sem pořídili pro děti skluzavky, vymezili a ohraničili brouzdaliště pro ty nejmenší, na břehu postavili kolotoč, houpačky a pískoviště, lehátka i slunečníky. Ani jednoduchá sprcha s rybniční vodou tady nechyběla. Bazén, jak se zátoce začalo říkat, byl přístupný všem lidem z okolí, ovšem nikdo tady beztrestně nesměl pohodit papíry, kelímky ani žádné jiné odpadky. Svou pláž si chataři ostražitě hlídali a provinilce ihned napomínali. Naštěstí takových moc nebylo.
Hanka tam strávila celé odpoledne. Babička se napřed trochu podivila, že se vrátila tak brzy, ale pak ji pochválila, že umí držet slovo a začala ji seznamovat se sousedy. Dospělých u vody moc nebylo, ale dětí docela dost. Všichni ji mile vítali a děti se s ní chtěly kamarádit.
„Jsou tu samí malí,“ uvědomila si Hanka, když se vzájemně představovali. Nejstarší z nich byla Terezka, bylo jí už osm, jak sama na sebe prozradila.
„To tu nejsou žádné starší děti?“ vyptávala se Hanka.
„Jsou,“ přikývla Terezka.
„Náš Mirek a dvojčata Horáčkových, Dana a Jana. Ale holky ještě nepřijely a kde je náš Mirek, nevím. On je už moc velký a tady v bazénu ho to nebaví. Ale udělal nám houpačku, podívej se!“ a táhla Hanku k houpačce. Byla to vlastně jen kláda položená přes tři tlustá, k sobě pevně spojená polena. Ale byla zbavená kůry, zabezpečená, aby se při houpání z polen neskulila, a do hladka ohoblovaná, aby děti neohrožovaly třísky.
„Pojď se zhoupnout,“ lákala Terezka Hanu a sama se už usazovala do improvizovaného sedátka s držadlem.
Tak se s ní pohoupala, zaplavala si v rybníku, opalovala se a s malým Robinem a Terezkou postavili na pískovišti velký hrad. Ostatní děti se jim do stavby nepletly, jen ochotně plnily své kyblíčky a nosily jim písek jako stavební materiál.
„Ten se vám tedy povedl,“ ocenila hotovou stavbu jedna paní. Hanka jí předtím moc nerozuměla, když si navzájem říkali jména, jen pochopila, že to je ta paní, co jim poslala brambory, Že bydlí v jednom z těch domů, okolo nichž dnes šla, ža e je to Terezčina maminka. A také že to ona zařídila babičce půjčení chaty na celé léto. Navíc ji ta paní sama vybídla, že jí klidně může říkat teto.
„Tak tos teda zařizovat vůbec nemusela,“ okamžitě napadlo Hanku. Nahlas neřekla nic, jen se zdvořile usmála a poděkovala. Ale teto jí říct nedokázala. Za to malý Robin s ní byl ihned kamarád.
„Teto, já jsem postavil tuto věž, a taky most,“ ukazoval nadšeně. „A, teto, přijdeš k nám večer? Babička říkala, že si uděláme ohníček. A budeme si opékat buřty. Teto, já mám buřty rád.“
Takže teď všichni společně sedí u ohně a hlídají si buřty nabodnuté na dlouhé pruty seříznutých do špičky.
„Tatí,“ vykvikla náhle Terezka. Na konci jejího klacíku se objevil plamínek. Táta plamínek sfoukl a podal klacek zpět Terezce.
„Nedrž ho nad plameny, musíš si ho dát jen nad rozpálené uhlíky,“ poradil jí, znovu usedl na špalek a podíval se na babičku.
„Jenom abyste věděla, objevili se tu nějací zloději. Zrovna včera prý zase na protějším břehu jednu chatu vykradli, to je letos už pátá. Jsou tak drzí, že ty chaty vybírají za bílého dne, když jsou všichni u vody či na výletě. Pořádně zamykejte, zavírejte i přes den okna a hlavně si nenechávejte klíče někde pod kamenem. Policie pořád nemá ani tušení, kdo to je.“
„To bude asi hradní strašidlo,“ pronesla Terezka, stáhla prut z ohniště a prohlížela, jestli je buřt správně opečený.
„Strašidlo? Jaké strašidlo?“ maličko znejistěla Hanka a vzpomněla si na kluka vodníka. Ostatní se rozesmáli.
„Ale to je jen taková pověst,“ uklidňovala ji Terezčina maminka. „Každý správný hrad nebo zámek má přece nějaké strašidlo, bílou paní či bezhlavého rytíře. No, a tady ten náš také. Kdysi tam prý žil zlý a lakomý rytíř, proháněl a týral poddané a hromadil majetek. Povídá se, že pořád je tam někde jeho poklad ukrytý. On sám je zakletý a straší tady v podobě ošklivého psa. Vysvobodí ho ten, kdo poklad najde a rozdá ho potřebným.“
Odněkud zdáli se ozvalo zahoukání sýčka a Hanka marně přemáhala zívnutí. Babička se usmála.
„To už je hodin. Robinek mi tu už dokonce usnul, přenesu ho do postele.“
„My už také půjdeme,“ zvedala se sousedka ze špalku. „Pojď, Terezko, už jsi ten špekáček dojedla? Já jen doufám, že Mirek je už doma, ten kluk se pořád někde toulá. Tak dobrou noc. Zítra se zase uvidíme u vody!“
Hanka zachumlaná ležela na palandě a únavou i rozrušením z celého dne nemohla usnout. Poslouchala, jak tiše oddechuje spící Robin, otevřeným okýnkem k ní doléhalo opakované teskné houkání sýčka, v dálce štěkal pes. Hanka se opatrně, aby nevzbudila bratříčka, spustila z palandy dolů. Po tmě došla k oknu a vyklonila se.
Venku byla tma, měsíc i hvězdy se schovaly za mraky. Vlastně všechny ne!
„Támhle přímo za lesem jedna svítí!“ všimla si Hanka. „Je to vůbec hvězda? Vždyť se to pohnulo!“
Záhadná hvězdička náhle zmizela, zřejmě se schovala za mrak. Jenže po chvíli se objevila znovu, a na jiném místě.
„Tam někde jsou přece ty trosky hradu!“
Hanka se trochu lekla. Vzpomněla si na zlého rytíře zakletého do ošklivého psa.
„Brrr,“ oklepala se, jak jí po zádech náhle přejel chlad a na pažích vyskočila husí kůže. Šup, a byla zpátky pod dekou. Ještě se chvíli převalovala, ale únava nakonec přece jen zvítězila a Hanka usnula.

6 thoughts on “Hanko, utíkej …3. kapitola

  1. Pěkná povídka, nebo kapitola z knížky? Připomíná mi to moje dětství a prázdniny na které jsem jezdíval se sestrou skoro na celé léto.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *