Já a trpaslík

Já a trpaslík

Kdysi dávno, hodně dávno, jsem jednomu příteli na podzim pomáhala dát do pořádku květinovou zahrádku. Vyplela záhonky, rozsadila narcisy, tulipány, vysadila cibulky nové – hyacinty, krokusy, už ani sama nevím, co všechno to bylo. Plevel, listy, přebytečné cibulky přesazovaných květin, prostě veškerý zelený odpad se odnášel za dům na kompost.
Na jaře jsem se do záhonů opět pustila. Kvetoucí kytky okopala a opět nesla kyblík s plevelem. Obešla jsem dům – a zarazila se. Před kompostem rostl malý smrček, a vedle něho…., je to možné? Zírala jsem jak vyoraná myš…
Ale vážně, doopravdy, v jarní svěže zelené trávě stojí trpaslík! Na hlavě špičatou červenou čepičku, brada dokola lemovaná čistě bílými vousy a dívá se přímo na mě.
Štípla jsem  se do ruky. Trpaslík nezmizel. Udělala jsem krok vpřed. Trpaslík zůstal na místě. Opatrně našlapuji, vykuleně zírám jedním směrem. Trpaslík byl stále na svém místě. Každým krokem stále zřetelněji vidím jeho rysy, čepičku, obličej téměř zakrytý za bělostným plnovousem. Z trávy mu trčí jen ta hlavička, jak taky jinak, je to přece trpaslík!
Byla jsem od něho už jen pár metrů. Ještě krok, a ještě jeden – a začala jsem  smát.
Ta červená čepička byl červený tulipán těsně před rozkvětem, okvětní lístky nahoře měl ještě spojené do špičky. A bílé vousy vytvořil květ bílého narcisu. Oba květy byly tak šikovně umístěny, že červené poupě krylo horní díl narcisu, a tak dojem z bílého plnovousu byl bezchybný.
Škoda, že jsem tehdy neměla fotoaparát a mobily ještě nebyly.  Tehdy na podzim jsem jeden z kyblíků se zeleným odpadem schválně vysypala těsně vedle onoho smrčku. Byla tam taková nešikovná díra, tak jsem ji odpadem zahrnula. Že tam sypu taky pár malých cibulek červených tulipánů a bílých narcisů jsem ani netušila 🙂 Byly přece tak malé, že mi nestály za to, abych je někam zasadila. Zelená hmota stačila do zimy zkompostovat, mrňavé cibulky se chytly, zesílily, a protože neměly žádnou konkurenci, stačily i vykvést.
Iluze trpaslíka byla  dokonalá. To nevymyslíš 🙂

 

14 thoughts on “Já a trpaslík

  1. Nejhorší je, když v něčem najednou vidím nějakou ošklivou tvář. To rychle zamrkám, aby se to ztratilo.

  2. Taky se nám kdysi povedlo, že vykvetly tulipány tam, kam je nikdo nedával. Pak si muž vzpomněl, že tam dosypával hlínu odjinud :-). Tak tam už zůstaly a teď kvetou každý rok. My cibulky nevyndaváme.

  3. Na tuto představivost musí být dost velká fantazie.
    Mně se spíš stává, že když něco dělám, nebo se děje něco okolo mne, tak si v duchu říkám, že se tato situace opakuje z dřívější doby. Nevím jak to popsat, ale asi začínám bláznit.

  4. Moje fantazie mi vyvádí taky takové věci. Vidím věci, které jiní nevidí. Nejraději se toulám na obloze, některé mraky jsou jako zvířátka někdy tam vidím obraz krajiny. To jsme my snílkové.

  5. Já když sedím u zubařky v čekárně a trvá to dlouho, tak tam proklimbávám a to vždycky vidím na linu různé obličeje i zvířecí hlavičky.
    Ono je to lino vínové s bílými cik cak čárami.

  6. Taky se mi líbí orchideje, co vypadají jako opičky, sice v obchodě jsem je nikde neviděla, ale dají se vypěstovat doma. Asi by se mi nepovedlo, ale vypadá to úžasně. 🙂

  7. kvetoucí příroda dělá opravdu divy, jen co je pravda 🙂 když jsem ted četla koment od babičky, vzpomněla jsem si na náš záchodový kobereček, jsou na něm sice cik cak čáry, ale někdy v nich opravdu taky něco vidím 🙂

  8. Přesně takovou mám já obrazotvornost. Máme takový květovaný kobereček na WC. Když se na něj zadívám, vidím třeba i něčí obličej a to nejen jeden. Jindy tam vidím třeba i růže, které tam “normálně” nejsou a jiné tvary. Když se pak zadívám jinam a zpět, už to nevidím. My máme jednoho trpaslíka před okny na zahrádce v ležaté poloze. Tuhle šla okolo paní s vnučkou, vnučka – jé babi, trpaslík – a ona odpověděla: no jo – a vypadá jako náš děda, viď? Taky leží! Bylo to úsměvné … Jinak nám z kompostéru “lezou” ven brambory :-).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *