Po snídani opět vyrážíme, tentokrát je v plánu Bazilika v Lateránu, pak návštěva koleje Nepomucenum, a odpoledne Vatikánská muzea.

Čekáme chvíli na jednom náměstí, pak se k nám přidává student z české koleje Nepomucemu, Mirek. Průvodce nám bude tentokrát dělat on.

Před Bazilikou, ještě před vstupem do chrámu, nás Mirek upozorňuje na zajímavosti uvnitř. Jednou z nich je i Svatá brána.

Nejznámější  a nejvýznamější Svatá brána je v Chrámu Sv. Petra ve Vatikánu. Otvírají se jen při zahájení Svatého roku, ta  ve Sv. Petru se pak zazdí a vybourá zase až po letech, opět při zahájení Svatého roku. V jiných chrámech, jako i zde, se většinou jen zamykají a zatarasí.

Uvnitř Baziliky si pak už vše prohlížíme sami.

Pak míříme do Nepomucea. Šlapeme v houfu za Mirkem a on nás upozorňuje, že půjdeme kolem kavárny Britania, kterou vede (nebo vlastní? Už nevím) Češka. A má prý kávu výbornou. Z nočního nevyspání mne trochu štípou oči, na kávu se upřímně těším. Nahrnuli jsme se tam všichni jako velká voda. Konečně si můžu objednat česky. Paní nás obsluhuje, nabízí vodu, vyptává se, kdo chce jakou kávu. Nikdo ani neplatí, prý až při odchodu u manžela – a paní mávne rukou směrem ke kase. Kmitá a dělá snad všechno najednou. I já už se šálkem kávy a skleničkou vody sedím u stolečku. Jak jinak, káva je opravdu výborná.

U koleje pak chvíli čekáme venku, když v tom nás upoutá nezvyklý pokřik. To se v palmách na nádvoří hlasitě dohadují malí zelení papoušci. Mají spoustu řečí, ale i u české koleje zřejmě mluví italsky, nikdo jim nerozumíme.

V Nepomuceu se dozvídáme historii koleje, prohlížíme si kapli i sochy, a jsme pozváni na malé občerstvení. Je to samozřejmě pizza a taky sklenička Limoncella. To je citronový alkoholový nápoj, vyrábějí ho jeptišky v koleji z jejich vlastních citrónů. Mirek žertoval, že jsme přijeli o čtrnáct dní později, jinak jsme se mohli zúčastnit i sklizně. Ať prý nikde jinde Limoncello nekupujeme, všechno jsou to jen napodobeniny. To pravé je jen to jejich, protože je v tom i nějaká tajná přísada. Chutnalo mi to. Příjemná nakyslá a zároveň sladká chuť. A taky mi štamprličku ještě nikdy nenalíval kněz, i když jen budoucí.

Pak se s námi student rozloučí a dále už jdeme jen s průvodkyní paní Tůmovou.

Na řadě jsou Vatikánská Muzea.

Rozloha muzeí je obrovská. Opět jen ony by na podrobnější prohlídku vyžadovaly několik dní. Sály a památky na různé civilizace (Etruskové, Egypt), muzea věnovaná památce některých papežů, moderní umění, tapiserie, svícny, kočáry a další, prostě je na co koukat.

Vycházíme v Sixtinské kapli. Paní Tůmová nás šeptem upozorňuje na některé detaily s tím, že sraz je za tolik minut tam a tam.  Ať si najdeme místa k sezení, prý se lavice rychle uvolňují a stejně rychle obsazují.

Nerada stojím, takže jsem využila rady a počkala si, až se mi uvolní místo. Pak pohodlně usedla a zvrátila hlavu. Prohlížím si strop, boční stěny, identifikuji jednotlivé výjevy. Při tom v pravidelných intervalech koukám po naší skupince. Stojí uprostřed a taky se rozhlížejí. Pak najednou opět mrknu jejich směrem – a oni tam nejsou. No co, tak poodešli. V kapli je na co koukat. Trochu se na lavici narovnám a hledám je pohledem. Kde jsou? A jak dlouho už vůbec na lavici sedím? Za kolik minut se máme sejít u vchodu? Najednou si nejsem jista vůbec ničím. Raději na ně počkám u toho vchodu.

Pomalu jsem prošla mezi davy za ozdobnou kovovou mříž. Nikoho ze známých tváří jsem ale nezahlédla. Že vy už vyšli? Paní Tůmová přece upozorňovala, že kdo chce chodit sám, čekat na ostatní nemusí. Takže mne nikdo ani shánět nebude!

Vydávám se k východu z kaple. Sbíhám ze schodů skoro poklusem. Jedno schodištní křídlo rovně, do zatáčky, opět rovně. Je tu nějak málo lidí, myslím si zneklidněně. Konečně na  podestě stoleček, u stolečku židlička, na ní sedí muž v uniformě.

Mířím k němu. Ukazuji do otevřené chodby a ptám se – “exit?” Muž přikyvuje a něco mi odpovídá. Nerozumím, proto se ptám ještě jednou – “exit?”

Opět přikývnutí, ale pochopil, že jsem mu nerozuměla, a odpovídá tentokrát pomaleji. V toku slov  jsem zachytila jsem něco jako Svatý Petr. Uvědomuji si, že paní Tůmová o tom něco říkala. Že z kaple vedou dva východy, jeden na náměstí, druhá zpět do chrámu sv. Petra. Česky poděkuji a rychle se vracím.

Vyběhla jsem zpět do předsíně Sixtinské kaple – sláva! Jsou tu. Neztratila jsem se! S úlevou vydechuji a usazuji se na lavici podél boční zdi. Nohy se mi ještě trochu třesou.

Pak se už vracíme na ubytovnu Velehrad. Protože zítra je náš poslední den a večer jedeme domů, se svou spolubydlící Liduškou jsme se cestou stavily v obchodě.Nakoupily něco domů, něco na cestu, a zasmály se psímu baru. Kovové zábradlíčko, podobné jako mají pro koně u baru na Divokém západě, jen přiměřeně nižší. Dvě mističky – jedna na vodu, druhá na granule. Na zdi cedulka v italštině, ale slovo bar je mezinárodní, význam byl jasný.Takový milý dojem to dělalo. Mám to i vyfocené, škoda, že neumím z mobilu stáhnout fotky. Musela jsem fotit jen mobilem, což by samo o sobě nevadilo. Jenže z něho fotky stáhnout neumím, fotila jsem na něj jen z nouze. Digitálnímu fotoaparátu hned první den odešla baterka a kabel na nabíjení jsem nechala doma.

Večer jsme se s paní Tůmovou ještě vydali na malou noční procházku, na  prohlídku římské čtvrti Trastevere. Tam autobusem, zpět pěšky. Taková pěkná a příjemná procházka na dobrou noc.