Jako první nás paní Tůmová vede do Kopule Chrámu sv. Petra. Opět s povděkem vítáme skutečnost, že je časné dopoledne a navíc není turistická sezóna. Spolu s námi se do Kopule chystá poměrně málo návštěvníků.

Výtahem jsme se dostali zhruba do poloviny cesty. Krátce shlížíme z výše do Sixtinské kaple a pak se po schodišti pěšky vydáváme směrem vzhůru. Před námi je ještě 320 schodů.

Zpočátku se držíme v houfu. Já se ale pomalu opožďuji. Funím jak lokomotiva, ale šlapu a šlapu.

“Holka, tohle zvládneš,” povzbuzuji se v duchu, “v létě chceš jet do Alp!”

Jedna noha, druhá noha…  Nakonec jsem přece jen byla nucena dát si pauzu. Sedla jsem si bokem na nějaký výstupek, zhluboka odfukuji, a pouštím před sebe dva mladé Asiaty, snad Japonce. Mládenec s dívkou mne doběhli už před chvíli, nyní tlapali za mnou a disciplinovaně dodržovali mé tempo.

Schodiště se zužuje stále víc, boční stěny se zešikmují. Schody jsou umístěny mezi dva pláště Kopule, obě stěny se tedy logicky naklánějí směrem dovnitř. Vzbuzovalo to ve mně trochu úzkost. A když se k tomu ještě přidalo razantní zúžení prostoru, když se skoro dotýkám rameny zdí ( ti silnější zřejmě byli nuceni projít na štorc  a vysocí musí sklonit hlavu), začínám mít trochu i klaustrofobii.

Oddechla jsem si, když jsme už byli konečně nahoře. Ale ten nádherný výhled tam nahoře za to stojí. Celý Řím nám náhle leží u nohou 🙂 Navzájem si ukazujeme, kde jsme už byli, Vatikánské náměstí, Kolloseum, Andělský hrad, užívali si pocitu volnosti, modré oblohy, slunce a vánku ve vlasech. Naštěstí vítr už nebyl tak prudký, jako v minulých dnech.

Pak jsme se vydali ke schodům, vedoucím dolů. Ostatní se mi trochu smáli, když jsem se zeptala, zda je to jiné schodiště. Já ale měla důvod. Na své cestě vzhůru jsem totiž těsně po opuštění oné velmi zúžené části na trase potkala jednoho turistu. Popletl si vchod a východ a pokoušel se sejít tam, kde jsem zrovna já funěla směrem nahoru.

Takže jsme sestoupili dolů v naprosté pohodě. Ještě jsme se na chvíli zastavili na terase, umístěné na střeše Chrámu a mohli  si zblízka, i když zezadu, prohlédnout sochy shlížející na Vatikánském náměstí.

Potom už jen výtah dolů a jdeme dál.

Míříme na  Campo dei Fiori – Náměstí květin. Je to vlastně obrovské tržiště a prodává se zde skoro všechno, květiny, zelenina, ovoce, těstoviny, uzeniny, prostě všechno. Chodíme s Liduškou mezi stánky,  a vybíráme si, co bychom si koupily, kdyby…

No, já si koupila alespoň barevné těstoviny. Pravé italské. Je mi jedno, že je seženu i u nás někde v supermarketu. Tyhle jsou přímo z Říma!

A  už na nás čeká Fontana diTrevi. Jak jsem psala už v prvním příspěvku, byla jsem u ní už dvakrát. Ale tentokrát mne překvapila. Jako by zmohutněla, vyrostla, pamatovala jsem si ji nějakou menší. Vhodila jsem do ní minci přesně podle pravidel, zády k ní a přes levé rameno.

Chvíli jsme tam poseděli, pokochali se, a opět jdeme dál. Na zmrzlinu.

Paní Tůmová nás dovedla do cukrárny, ve které je prý ta nejlepší zmrzlina v celém Římě. Byla opravdu moc dobrá. A kopečky byly veliké, asi mají v Itálii na zmrzlinu nějaké větší naběračky. Já si dala karamelovou a citronovou, a měla jsem co dělat, abych ji snědla. Škoda jen, že nás nechtěli nechat sedět na židličkách venku na chodníku. Všichni jsme si zmrzlinu totiž dali jen do kornoutku – a židličky na chodníku byly určeny po mlsaly s pohárem. Já to sice chápu – ale když nohy už bolely.

Po zmrzlině míříme ke Španělským schodům. Je to tak trochu kosmopolitní místo. V italském Římě, v někdejší anglické čtvrti, je Španělské náměstí, a ty Španělské schody tam postavili Francouzi. Hezké, že? Ale trochu nepřehledné.

Nám to nevadí. S Liduškou  se výtahem vydáváme nahoru, ke Kostelu Trinitá dei Monti. Zamíříme k  okraji terasy, abychom se na Schody podívaly shůry, když v tom sebou obě trochu trhneme leknutím. Před námi se ozval výkřik, kolem nás proběhl mladík, za ním se rozběhl starší muž. Mládenec se ještě ohlédl, něco odhodil, a je v trapu. Muž se jen zasmál, něco prohodil přes rameno a prošel také kolem nás. Zastavil se u zábradlí kousek níže.

Nijak moc jsme tomu ale pozornost nevěnovaly, stouply jsme si vedle ostatních turistů ke zděnému kraji terasy, a chystaly si foťáky.

V tom znovu křik rovnou nám za zády. Jiný mladík letí kolem nás, za ním další starší muž, dva metry od nás leží na zemi mobil a selfie tyč. Tentokrát se mladíkovi útěk nepodařil. Ten první muž mu skočil do cesty a parádně mu podrazil nohy. Asi jsme s Liduškou na to zíraly dost šokovaně, protože ten druhý se při pohledu na nás zasmál, vytáhl z kapsy placku a křikl – “Policia”!

Zřejmě italští karabiniéři dělali zátah na kapsáře. Oba tyto muže jsme pak viděly ještě jednou. Vyšli z policejního antonu zaparkovaném dole na náměstí a mířili znovu po schodech nahoru. Asi už dokončili papírování se zadrženým zlodějem a opakovaně šli hledat další.

Ale to jste měli vidět, jak po té scéně s chytáním kapsáře najednou všichni okolo kontrolovali, zda mají zavřené tašky, batohy a zda jim něco nechybí! Včetně nás, samozřejmě.

Na  Španělských schodech naše prohlížení památek Říma končily.

Metrem se vracíme pro kufry do Velehradu. Jede se domů!

Po šesté večer už sedíme v autobusu a vyjíždíme.

Rozhlížím se okolo sebe a je mi dobře. Před šesti dny jsem při nastupování do autobusu měla tak trochu obavy. Jela jsem sama, bez jediné známé duše, kolem mne byly jen cizí tváře. Nevěděla jsem, s kým budu na pokoji, zda to bude sympatická či strašně protivná osoba. Měla jsem strach, zda nebudu trpět pocitem osamění. Budu si mít aspoň trochu s někým o něčem popovídat? Co když převládne můj orientační nesmysl a já se ztratím?

Teď kolem sebe vidím jen samé známé. S některými jsme zašli na  pizzu, s některými byli na kafi, s jinými si povídali, co jsme kde viděli či se spolu šklebili u kyselé mandarinky. Paní Tůmová mne hlídala, abych se neztratila (a že to byla pro mne úlevná jistota, věřte). Jsem sice starší než ona, ale měla jsem z ní pocit přímo mateřský.

Mám najednou spoustu známých, a doufám, že i nové přátele. Mohlo jich být i jednu víc. To mne oslovila jedna paní přímo s nabídkou, že až přijedu do Prahy, můžeme někam někdy zajít, provedla by mne po památkách a ….

V tom na ni někdo zavolal, obě jsme se otočily po hlase, a pak jsme to zamluvily. Vzpomněla jsem si až doma. Je mi to líto, dobrých přátel není nikdy dost.

Milá paní, pokud se někdy dostanete k tomu, že si přečtete tento můj článek, napište, ozvu se!

Zajdeme někde v Praze na italskou zmrzlinu, zavzpomínáme na Řím, na to, co jsem tady popsala, i na to, co se sem už nevlezlo. Na Andělský hrad, mosty, procházku po nábřeží.

A taky na různé perličky.

Na to, jak 8. března po římských ulicích chodili muži s kytičkami žluté mimózy.

Na klid a benevolentnost římských řidičů.

To vám tady ještě popíšu, to stojí za to.

Na prohlídky jsme většinou vyráželi ráno naším autobusem, byla ranní špička, autobus poskakoval po malých úsecích, a tak jsem měla dostatek času ( z výšky autobusového okna i dobrý přehled), co za volantem dělají Italové. Tak především – nenadávají. Sedm řidičů z deseti mělo v jedné ruce mobil a druhou rukou divoce gestikulovalo. Přesto jim auto pravidelně poskočí kupředu. Jeden hrál na tabletu hry, dívka se malovala, další psala na notebooku mailové zprávy. Kdybych uměla italsky, mohla bych vám tady nevychovaně sdělit obsah.  Samozřejmě, že ne, je to jen příměr.

Skoro všechna auta jsou poškrábaná nebo mají někde nějakou promáčklinu. A nikdo se nevzrušuje. Prostě je to tak, tož co.

A perlička ze všech perliček nejperličkovější – před odjezdem domů jsem se paní Tůmové zeptala, kolik jsme tak mohli za ty čtyři dny ujít kilometrů. Zamyslela se, koukla do dálky, a pak odpověděla.

“Tak přes šedesát kilometrů?”

Ještě bych u té zmrzliny povyprávěla, co bylo, když jsem konečně přijela domů.

Pes se mohl zbláznit radostí. Napřed málem vyvrátil branku, a pak lítal střídavě po dvoře nahoru a dolů, vyskakoval na mne nebo mi ležel u nohou a chtěl, abych ho škrabkala na bříšku. A jak jsem pak skoro dva dny prospala a třetí den se probudila plná elánu, plánů a chuti psát.

Byl to nádherný zájezd. Plný krásných dojmů a zážitků. Dlouho, opravdu dlouho budu vzpomínat. Tak třeba zase někdy. Hodila jsem přece minci do Fontány diTrevi 🙂

http://www.roslo.cz/