Se zvířaty je trápení, věřte mi.
Tak třeba ta moje. Už jsem tady psala víckrát, že mám pejska Ferdu, kocoura Simona a kočku Bětku. Teď nedávno mne Bětka pěkně nadzvedla.
Takhle po ránu si vyjdu na dvůr, cestou pohladím kočku, pomazlím se se psem, a pak mi padl zrak na rajčata. Pěstuju je v kbelících u zdi, na zahradě na záhonu mi totiž často chytnou plíseň a brzy je po nich, přes veškeré ujišťování na sáčku se semínky, že jsou odolná. Takže jsem na ně zběžně koukla, abych se potěšila pohledem – a strnula. Jedna sazenička vylomená úplně, dvě visí přes okraj kbelíku, hlína okolo nich udusaná, uválená. Při bližším pohledu jsem zjistila, že totéž je v truhlíku s plazivými muškáty na okně garáže. Pachatel mi byl jasný okamžitě. Chytila jsem ho při činu, když to samé udělal brzy z jara v truhlíku s právě se klubajícími semínky kytek afrikánů.
Kočka Bětka se mi tam vyvalovala v jemné výsevné půdě zahřáté sluníčkem. Tenkrát jsem jí sice vyhubovala, ale hlavně jsem brblala sobě, že jsem truhlík nechala jí po ruce – totiž při tlapce. Po dlouhých zimních měsících jsem se jí zase až tak moc nedivila, že si užívá sluníčka na prohřátém místečku.
Za to teď jsem nadávala cíleně, a dost. Letos mi sazenice rajčat po přesazení do kýblů špatně rostly, hynuly, když uhynula i druhá sadba, vyměnila jsem kýblích hlínu a vysazovala po třetí. Konečně se zdálo, že to bude v pořádku – a nastěhovala se mi do nich kočka.
Bětka seděla v bezpečné vzdálenosti na střeše kůlničky, a pozorovala mne. Po slovním ulevení jsem začala zachraňovat, co se dalo. Vylomená rajčata jsem vyhodila, hlínu zkypřila a dosadila nové sazenice. Naštěstí jsem zbytek sadby ještě nezlikvidovala.
Pak jsem se šla podívat, jestli jsou nějaké zralé jahody. Protože všichni drozdi z okolí na ně ke mně na zahradu chodí jako do supermarketu. Jahůdka jen chytne líčko, ještě není úplně zralá, a šup, je pryč a nebo aspoň z poloviny oklovaná.
Samozřejmě i to ráno jsem jednoho vyplašila, kousek poodletěl , usadil se na stromě a odtud mi nadával. Na záhonu pět polozralých jahod, z toho dvě nazobnuté a jedna pohozená vedle keříčku.
Brblala jsem zvěři celé dopoledne. Kočka se mi neodvážila přijít na oči, drozdům to v dalších náletech na záhon absolutně nepřekáželo.
Odpoledne jsem vyjela na nákup, vrátila se k večeru a vydala se zalévat. Zastavila jsem se první u kyblíků. Co nové sazenice, ujmou se nebo na ně bylo dnes moc horko? Vedle cestičky na trávě něco leží. Ulovená myš. A kousek vedle ní druhá. Bětka sedí zase na střeše kůlničky a bez hnutí mne pozoruje.
Najednou mi to přišlo k smíchu. Tuhle podobnou situaci jsem totiž už zažila. To si kočka donesla domů myš, ještě položivou, pes ji jí ukradl a začal se s ní hrát. Vynadala jsem jim oběma, myš sebrala a hodila přes plot. Kočka seděla na polici a přesně takhle mne pozorovala i tenkrát. Bez hnutí, s pozorným a vědoucím pohledem. Druhý den na to jsem okopávala záhonky, když jsem uslyšela za sebou krátké mňouknutí. Za mnou stála Bětka, v hubě myš. Položila mi ji zem a poodstoupila. Vyloženě mi přinesla dárek a jako by říkala – “tady máš svoji myšku, příště je pejskovi neber!”
Dnes snad mi myši přinesla na omluvu či co. Houkla jsem na ni ” Nemysli si, že si to těma myšma vyžehlíš!” ale už jsem se nezlobila.
A víte, co bylo nejlepší? Šla jsem zalévat jahody, mezi keříčky leží kocour Simon. Podíval se na mne, krátce mňoukl na pozdrav a odkráčel. Místo něho se tam usadila Bětka. Protože jahodiště hlídaly kočky, neodvážili se tam ptáci, jahody stačily uzrát a já mohla sbírat. Doslova a do písmene se mi tam kocour s kočkou střídali tři dny.  Vždycky jedna ležela buď přímo mezi keříčky nebo na vedlejším záhonu v česneku. Odešla, až když ji přišla druhá kočka vystřídat. Po třech dnech oba usoudili, že jahod už mám dost a hlídání zrušili. Drozdi pochopili a od té doby sklízejí zase oni.

Pak že zvířata nic nechápou a nemají rozum. Ta moje jsou chytřejší, než já. Vědí, co na mne platí. 🙂