Červnová pohádka na přání – Noční dobrodružství – pro Martinku

Červnová pohádka na přání – Noční dobrodružství – pro Martinku

Noční dobrodružství
Za posledním domem v ulici je louka. Nese se odtud dětský smích a křik, to si tam hraje Martinka a její kamarádky.
Veselé povykování náhle ztichlo. Parta děvčat sedí na okraji louky pod houštím lískových a šípkových keřů vedle odložených kol a povídají si.
“Až já budu velká, pojedu do Austrálie,” říká Andrejka. “Chci vidět ptakopyska a medvídka koalu, a…”
“Já  bych také chtěla zažít nějaké dobrodružství,” zatoužila Martinka. “Ale hned, nechci čekat, až budu velká!”
Jana, kterou už nebavilo jen tak sedět, vyskočila.
“Pojďte se hrát na honěnou,” a plácla Andrejku po rameni. “Chytáš!”
“Já vás stejně všechny chytím,” smála se Adrejka.
“Nechytíš, mne nechytíš,” výskla Martinka, pohodila dlouhými světlými vlasy a rozběhla se po zelené trávě. Andrejka je těsně za ní. Už už by Martinku plácla, když v tom zakopla o krtčí kupičku a upadla. V nose ji zašimralo pampeliškové chmýří, Andrejka se zašklebila, zhluboka nadechla a  ….
“Hep, hep, hepčí!”
Brumburumbum ozvalo se vzápětí mohutné zaburácení. Všechna děvčata najednou se přestala smát Andrejčině kotrmelci a následnému kýchnutí, a zadívala se na oblohu nad sebou. Od západu se ženou tmavá, hrozivě vyhlížející mračna. Náhle ostře zafičel vítr, mezi mraky se objevil dlouhý klikatý blesk, a hned za ním třeskl hrom.
Brumburumbum, brumburumbum bác!
Děvčata se rozprchla. Také Martinka se rychle rozběhla domů. Stihla to tak tak, prudký déšť s kroupami se spustil, když za ní babička zavírala dveře domova.
Bouřka odešla tak rychle, jak přišla. Liják se změnil na pokojný deštík a celé odpoledne propršelo. Večer, když už Martinka ležela v posteli s oblíbeným plyšovým tygříkem v náruči, se znovu ozvalo někde  z dálky tlumené zahřmění.
“Asi se bouřka vrací,” pomyslela si Martinka, ale pak už zavřela oči. Pootevřeným oknem  k ní doléhalo , klidné uspávající šumění deště.

————————————————-
“Martinko, Martinko!” ozvalo se náhle do tmy tiché volání. “Martinko, vstávej!”
Martinka se posadila na posteli a rozhlédla se do tmy.
“Martinko, tak honem, pospěš si!” ozval se znovu brumlavý hlásek. Vedle děvčátka se něco pohnulo. Sedí tam její tygřík, oči upřené na holčičku, netrpělivě mrská ocáskem.
“Martinko, honem, musíš pomoci,” pobízí ji znovu a první skáče z postele dolů. U okna se zastavil. Ohlédl se, počkal, až si Martinka obuje bačkory, a pak vyskočil na parapet pootevřeného okna a z něho ven. Martinka na okno vylezla také. Chvilku zaváhala a pak hop, už byla rovněž venku.
Už neprší. Mraky odpluly někam do dálky. Na nebi je plno hvězdiček a vše osvětluje jasné světlo měsíce v úplňku. Okna domů v ulici jsou tmavá, nikde se nesvítí. Všichni už dávno spí.
Okolo je ticho, klid, jen odněkud z dálky se ozývá zoufalý ptačí křik.
Tygřík už peláší po ulici, obratně přeskakuje menší louže a větší obíhá. Martinka se honem rozběhla za ním
Tláp, šlápla do louže, až voda vystříkla. Ťáp do druhé. Martinka si toho nevšímá, utíká, co jí síly stačí. Už je na konci ulice. Na chvíli se zastavila, aby se rozhlédla. Kde je tygřík? Kam jí jen zmizel? Na louku světlo pouliční lampy nedosáhne! Naštěstí v měsíčním světle Martinka zahlédla v trávě špičku tygřího ocásku. Tygřík míří přímo k houštině šípkových a lískových keřů na kraji louky. Ozývá se odtud poplašený ptačí křik, nějaké plácání a divné zvuky.
Holčička se rychle rozběhla za ním. Už byla skoro u keřů, když o něco zakopla a upadla. Au!  Co to tu je? Tápavě před sebe natáhla ruku.
“Kolo,” uvědomila si provinile.  “Já tu včera zapomněla svoje kolo!”
Ale pak honem vyskočila. Nedbala na nakopnutý palec, a už pomaleji a opatrněji šla dál. Rozhrnula pružné větvě houští  a spatřila …..
Uprostřed houštiny je malá mýtinka. Na ní se choulí malé ptáče, malý drozdík. Ještě neumí lítat, sotva mu lezou první peříčka. Při včerejší bouřce ho prudký vítr shodil z hnízda a teď kolem něj poplašeně poletují a křičí drozdí rodiče. A Martinka už vidí, proč.
Pod nejbližší větví je v trávě přikrčená kuna. Vypadá tak veliká vedle malého ptáčete. Kuna ptáčka upřeně pozoruje. Jen neustálé nálety dospělých ptáků jí dosud zabránily v útoku. Teď zrovna se šelmička rozhodla. Přikrčila se ještě víc a …..
“Jedeš,” vykřikla rozzlobeně Martinka. Popadla nejbližší klacek a hodila jím. Kuna se zarazila, na okamžik se na holčičku překvapeně  zahleděla, pak se otočila a neslyšně zmizela v houští.
Martinka se opatrně pod spletenými větvemi protáhla blíž. Noční košilka zapraskala a natrhla se, jak se někde zachytila za trn.
Drozdi už nepoletují, nekřičí. Sedí vedle sebe na větvi a pozorně dívku sledují.
Martinka  vzala ptáče do rukou. Drozdík má očka dokořán otevřená, u zobáčku žlutý okraj. Martinka v dlaních cítí, jak mu poplašeně buší srdíčko. Ale odkud spadl? Kam ho má uložit? Musela si stoupnout na špičky a pořádně se rozhlédnout, než ve světle měsíce našla hnízdo, pěkně upletené z větviček a suché trávy.  Jsou v něm ještě tři další malá ptáčata.
Opatrně uložila drozdíka mezi ně. Ptačí máma se vznesla, usedla na hnízdo a okamžitě všechny schovala pod křídly. Pak se zadívala se na holčičku, a tiše pípla.
“Dík, dík!”
Martinka jí zamávala a po kolenou opět z křoví vylezla. Tygřík vyběhl hned za ní. Přitočil se jí k nohám a jemně zavrněl.
“Ještě kolo,” vzpomněla si Martinka. Popadla ho za řídítka a postavila.  Tygík se jí znovu otřel o nohy a už se spolu pomalu vraceli domů. Doma kolo opřela o zeď, vlezla zase oknem do pokoje, zakutala se do peřiny a okamžitě usnula.
——————————
“Martinko, vstávej, už je ráno,” budila ji babička ráno s úsměvem. Holčička otevřela oči, taky se zasmála a chytila babičku kolem krku.
“Babi, babi, já měla takový sen,” a okamžitě babičce vyprávěla, co se jí v noci dálo.
“A, babi,” chtěla ještě povídat, jak zakopla o kolo, když v tom se zarazila a provinile zmlkla. Uvědomila si, že včera kolo na louce opravdu zapomněla.
“Copak, Martinko, došla ti řeč?” zasmála se babička. “Teď ale honem vstávej, podívej se, jak je venku po tom dešti krásně. I ptáčkům se to líbí. Na plotě sedí drozd a krásně si vyzpěvuje!”
Babička zamířila do kuchyně a dívka vyskočila z postele.
Tygřík se jejím prudkým pohybem skutálel na zem. Martinka ho honem popadla do náruče – a udiveně vykulila oči. Tygřík má tlapičky mokré a špinavé od bláta. Pro pána krále, vždyť i bačkory má Martinka promáčené! A noční košili na boku roztrženou!

Copak to nebyl sen?

7 thoughts on “Červnová pohádka na přání – Noční dobrodružství – pro Martinku

  1. bobalko – moc hezká holčička, vyroste z ní krásná slečna, budete muset odhánět ženichy. 🙂

  2. Krásná dlouhá pohádka!!! To jsem si zase početla :-). Martinka má krásné vlásky a barvu jako ta naše… holky princezny :-).

  3. Jů, to bylo krásné. Martince jsem pohádku hned přečetla, a napsala Vám sama, jak se jí to líbilo. Děkujeme 😀

    Bylo to nadherne. 🙂

Napsat komentář: bobalka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *