Noc s Andersenem – příběh pro 3. A základní školy v Bojkovicích

Noc s Andersenem – příběh pro 3. A základní školy v Bojkovicích

Skřítek Knihomílek se radoval.
Zítra bude v knihovně Noc s Andersenem. Noc pojmenovaná po známém dánském spisovateli pohádek.
Knihovna bude plná dětí, které budou soutěžit, hrát různé hry a hlavně si povídat o knížkách a číst z nich. Knihomílek má sice jako správný knihovnický skřítek rád klid, ale na tuhle událost se vždycky moc těší. Má rád děti zvídavé a zvědavé, jejich nekonečné otázky a smích. A jiné než děti zvídavé do knihovny přece nechodí.
…………………….
Paní knihovnice se ještě jednou spokojeně rozhlédla. Všechny knihy vrácené čtenáři jsou uklizené v regálech, v rohu je natažené promítací plátno, před ním stolek a rozestavěné židle. Na stolku je počítač, různé hry a hlavně knížky, ze kterých bude dětem předčítat. Tak, hotovo, může odejít a vrátit se zase až večer.
…………………….
V místnosti na podlaze už leží karimatky a spacáky, kolem nich jsou porůznu poházeny batůžky.
Knihovnice sklapla knížku s názvem Rozlouskni oříšek a odložila ji bokem. S úsměvem se podívala na děti sedící na židlích.
„Tak, děti, už jsme besedovali s paní spisovatelkou, večeřeli, soutěžili, četli a teď půjdeme na procházku. Je tam pěkně jasno, uvidíme na hvězdy a budeme si cestou povídat o všem, co nás zajímá. Běžte se přezout, já budu hned u vás!“
Děti se s rámusem hrnuly do šatny k věšákům, obouvaly si boty, navlékaly na sebe bundy a neustále brebentily a brebentily. Lucka strkala ruku do rukávu a otočila se ke kamarádce.
„Mně se to líbí, ta knížka, moc by mne zajímalo, jak to bude dál!“
„Mně také,“ nadšeně souhlasila Eliška. „Ta Majda ale měla smůlu. Určitě si tu knížku půjčím a doma dočtu!“
Filip se po děvčatech pohrdlivě ošklíbl.
„Pche, knížky o holkách nestojí za nic!“
„Tenhle příběh není jen pro děvčata. A ty se raději převlíkni, ať na tebe pak nemusíme dlouho čekat!“ zarazila ho paní knihovnice a pak sama zmizela v zadním kumbále. Šla si pro zapomenutou teplou mikinu.
Okolí psacího stolu ztichlo a potemnělo. Náhle někde něco zavrzalo. Místností se mihl stín, něco jemně ťuklo. Ale když se z kumbálu opět vynořila paní knihovnice, byl zase všude klid.
Knihovnice dětem čekajícím u hlavních dveří odemkla a za nimi vchod zase pečlivě uzamkla.
Štěbetání dětských hlásků se vzdalovalo, až konečně ztichlo docela.
V osiřelé knihovně bylo ticho ale jen malou chvilku. Pak něco vypísklo, ozvalo se tiché šramocení. Něco pobíhalo mezi dětskými batohy, šelestilo, chřestilo a praskalo. Neviditelné pacičky po podlaze něco táhly a popotahovaly. Náhle se ozval nový a silnější zvuk. Pacičky zamrzly na místě. V kumbálu u zadních dveří do knihovny se něco dělo. Někdo se snažil odemknout, ale zjevně měl špatný klíč. Zkoušel to znovu a opakovaně. Pak najednou cvak – a dveře se otevřely. Pacičky nechaly všechno tak, jak bylo a zmizely v úkrytu.
„Už jsem myslel, že se nám to nepodaří, že ten správný klíč nemáme!“ špitl někdo s úlevou. „Dělej, rozsviť baterku,“ přikázal jiný hlas netrpělivě.
Blik.
Pruh světla se rozběhl místností. Ozářil stůl i spacáky a batohy na podlaze.
„Máme nejméně hodinu čas. Počítač vezmeme až na konec, napřed prohlédneme ty batohy! Nezapomeň je pokaždé zase zapnout, aby na to hned nepřišli, že jsme tu byli!“
Dvoje ruce v rukavicích začaly šátrat v batozích, a do velkých kapes našitých na bundách ukládaly všechno, co mělo nějakou cenu. Moc toho nebylo. Sem tam nějaká peněženka s menším obnosem a dva mobily. Děti si je do knihovny moc nebraly, nepotřebovaly je tam. Zábavy tam bylo dost i bez psaní či čtení esemesek či listování na internetu.
…………………………..
Skupina dětí s paní knihovnicí šlape kaštanovou alejí nahoru do kopce a při tom si povídají.
Zuzka zvedla hlavu a zadívala na hvězdnou oblohu. Mezi bohatými korunami stromů byly sice hvězdy vidět jen sporadicky, ale to dívce nevadilo.
„Prý když padá hvězdička, máme si něco přát a splní se to!“
„Naše babička to také říkala,“ přidala se k ní Lucka. „Loni v létě jsem jednu padat viděla. Ale ani jsem si nic přát nestačila, spadla moc rychle.“
„Já bych si přála potkat Emmu Watson,“ ozval se do tmy dívčí povzdech.
„Hihi,“ zachichtl se nějaký kluk. „To já radši Alana Walkera, ten je lepší!“
Andrejka šlape v houfu s ostatními dětmi s hlavou vyvrácenou k nebi a mlčela. Ona ví, co by si přála. Nepotřebuje potkat žádnou herečku nebo zpěváka. Ona by si moc přála…
„Au,“ vykřikl někdo a vzápětí se ozval hluk pádu.
„Au, au!“
„Co se stalo? Hanko, tys upadla? Bolí tě něco?“
„Filip do mne strčil,“ říká Hanka a v hlase má slzičky z bolesti i leknutí.
„Já jsem nechtěl,“ ozval se vylekaně Filip, „nechtěl jsem do ní strčit, jen jsem zakopl!“
„Filipe, Filipe…,“ povzdychla si knihovnice a při tom pomáhala Hance se zvednout ze země. „Tak co, dobrý? Můžeš jít?“
„Jo,“ přikývla dívka, „jenom jsem si narazila koleno.“
„Hm, no, půjdeme tedy raději zpátky. V knihovně se ti na ně podívám, uvidíme, co sis s ním udělala.“
Mezi dětmi to za šumělo a ozvalo se brblání. Zase ten Filip! Kvůli němu se musí vrátit z procházky dřív.
„Aspoň si budeme moci déle číst,“ uklidňovala děti knihovnice. „Říkali jste přece, že vás zajímá, jak je to v knížce dál, jak to s Majdou dopadlo.“
……………………………
Ve dveřích knihovny opět zachrastily klíče.
„Říkal´s hodinu!“ šeptla vyčítavě jedna temná postava. „Padáme, počítač tu musíme už nechat!“
Postavy se po špičkách rozběhly přes kumbál k zadním dveřím, aby zmizely stejně nečekaně, jako sem přišly.
Děti se hlučně přezouvají, svlékají bundy a teplé mikiny. Hanku už koleno přestalo bolet a při zouvání vesele brebentí s Klárou. Jen Filip se mračí a marně bojuje se zasukovanou tkaničkou botasky.
„Jé!“ vykřikla s úžasem Eliška, když se jako první vynořila s šatny a chtěla se rozběhnout ke svému spacáku. Všechny děti rázem zmlkly a podívaly se na ni. I knihovnice přestala pomáhat Filipovi s tkaničkou a otočila se.
„Někdo se mi hrabal v batohu! Mám vysypané oplatky po podlaze!“
Bára hodila na zem mikinu a rozběhla se ke svým věcem. Hned za ní Patrik, Lucka, ostatní.
„Už ten suk povolil, rozvaž si to sám,“ řekla knihovnice, vstala a vydala se za dětmi.
„Co se tady děje?“ ptala se po původu rozruchu.
„Mně se někdo hrabal v batohu,“  rozhořčeně opakovala Eliška. „Vytáhl mi z něho sušenky, podívejte. A rozsypal je tady po podlaze!“
„Vždyť tu nikdo nebyl!“ divila se knihovnice. „Ještě někomu se něco ztratilo nebo rozsypalo?“
Děti shodně zavrtěly hlavou, jejich batůžky otevřené nebyly.
„Bylo zamčeno, nikdo se sem nemohl dostat,“ obrátila se knihovnice k Elišce. „Jsi si jistá, že sis to náhodou nevysypala sama?“
Dívka zaváhala. Než šly na procházku, nabízela sušenku kamarádce Lucce. Schovala je pak opravdu zpět? Pak si na něco vzpomněla.
„To udělal on!“ a namířila prst na Filipa. „To mi je vysypal Filip, chtěl také jednu, a já mu žádnou sušenku nedala. Protože se mi ve škole posmíval, že jsem Eliška liška. Tak mi je určitě vysypal na zem, když jsme byli v šatně!“
„Filip, to byl Filip,“ křičely okamžitě i ostatní. „Filip vždycky všude zlobí. Venku shodil Hanku na zem. Určitě to byl Filip!“
Filip si už v šatně konečně rozvázal zašmodrchanou tkaničku a teď nechápavě se rozhlížel. Cože to měl udělat? A okamžitě se začal bránit.
„To není pravda! Byl jsem v šatně, obouval jsem se vedle Dominika. Dominiku, že je to tak!“
Kamarád přikývl – a pak se zarazil.
„Ale tys pak přece ještě … !“
„To jsem jen tu byl jen chvilku, zapomněl jsem si svetr!“ vykřikl Filip. „Jenom malou chvilku a hned jsem se vrátil!“
„Já jsem to říkala, byl to Filip,“ mračila se na kluka znovu Eliška. Někdo vzadu se tichounce zachichotal.
„Dost, děti,“ zasáhla knihovnice. „Vám to někomu připadá k smíchu? Eliško, nemůžeš někoho obviňovat, když jsi ho neviděla. A teď už se uklidněte. Už je hodně pozdě, převlékněte se, umyjte a zalezte si do spacáků, já vám ještě něco přečtu na dobrou noc.“
Trvalo to ještě hodnou chvíli, než se děti uklidnily. Měly toho tolik co probrat. Po očku pokukovaly po Filipovi, ale kluk si jich nevšímal. Jen tak ošplíchl u umyvadla, ani zuby si nečistil, do spacáku zalezl jako první a uraženě se otočil se k dětem zády.
„Všechno se svede vždycky na mne. Při tom já ty kokosové hnusné sušenky vůbec nemám rád. Mám radši kakaové. Eliška je pitomá. Ale má takové hezké vlasy! A také se hezky směje. Chtěl jsem se s ní kamarádit. A ona na mne jen žaluje. Ať si. Nebudu si jí už vůbec všímat!“
„Děti, nepůjčily jste si někdo tu knížku?“ ptala se paní knihovnice, když už byli všichni zachumlaní ve svých spacácích. Tedy, kromě Elišky. Ta se ještě hrabala ve svém batůžku a něco hledala.
„Nemůžu najít svůj mobil,“ vyhrkla nakonec udiveně a podívala se na ostatní.
„Eliška zase něco hledá,“ zasmála se Lucka. „Dávala sis ho přece sem, do té boční kapsičky!“
„Ale on tam není!“
I ostatní teď znovu vylézali ze spacáků a prohledávali své batůžky.
„Já nemám peněženku, měl jsem v ní dvě stovky od babičky!“
„Moje tu také není!“
„Já ji také nemám!“
„Já nemám mobil!“
Paní knihovnice stála jako přimrazená. Zloděj, mezi dětmi v knihovně je zloděj! To se tu ještě nikdy nestalo!
„Děti, knihovna byla zamknutá a klíče mám u sebe. Vypadá to, že tu byl zloděj, a nejhorší na tom je, že zřejmě to byl někdo z nás. Přizná se někdo?“
V knihovně bylo rázem ticho. Děti mlčely a podezřívavě se rozhlížely jedno po druhém. Kradl tady Tonda? Nebo Vašek? Lucka? Zuzka? Ne, ti to přece nemohli být. Nakonec se všechny pohledy zastavily na jednom klukovi. Na Filipovi.
„Já to nebyl,“ vykřikl kluk. „Já přece nejsem zloděj, já si jenom půjčil knížku! Abych si ji mohl doma přečíst a nikdo se mi nesmál! Že čtu knížku pro holky! A naši by mi ji nekoupili, táta nechodí do práce, je nemocný! Já bych ji pak určitě vrátil!“ A roztřesenou rukou loví ve spacáku a vytahuje hledanou knížku.
„Já ti věřím, Filipe,“ řekla knihovnice. „Kdybys ale řekl, půjčila bych ti ji domů a nikdo by o tom ani nemusel vědět. Ale kde jsou ty ostatní věci? Peněženky, mobily?“
Znovu se rozhlédla po dětech a povzdychla si. „Asi budeme muset zavolat na Policii. Někdo tu musel být!“
V tom se ze zadního kumbálu ozval rachot. Někdo tam něčím bouchal a ozvalo se volání. Pak se otevřely dveře – a v nich se objevili dva kluci. Osmáci Marek a Petr. Oba vyděšení, se slzami v očích.
„To jsme byli my,“ vzlykl Marek. „Ale někdo nám zamkl dveře a ještě tady straší!“
Všechny děti seděly a ani nedutaly, když kluci vysvětlovali.
Chtěli peníze, moc peněz. Aby si mohli koupit všechno, na co si vzpomenou. V televizi je přece tolik zpráv, kolik peněz někdo někomu ukradl.  Jenom nevěděli, jak na to. Knihovna je napadla, když Marek jednou našel na ulici klíče. Napřed si nechal udělat v zámečnictví kopie, a pak je odevzdal na Obecním úřadě. Ještě za to dostal pochvalu a paní uklizečka, která je ztratila, mu za ně moc děkovala. No, a pak už jen čekali na příležitost.
Jenomže děti s paní knihovnicí se vrátili mnohem dřív než čekali. A když chtěli utéct, najednou jim nešli dveře otevřít. A ještě se tam vzadu někdo pořád chichotal a poškleboval.
„A spadl na mne smeták, co byl pověšený na zdi,“ klepal se ještě teď Marek.
„A mně zase na hlavu takový kabát, z věšáku!“ třásl se hlas Petrovi.
„To vás vytrestal skřítek Knihomílek,“ řekla přísně paní knihovnice. „Protože on nemá rád, když někdo podvádí a šidí!“
„Já, já už nikdy nikomu nic brát nebudu,“ sliboval Petr.
„Já taky ne,“ přidal se okamžitě Marek a oba kluci ihned bez pobízení začali vytahovat z kapes, co do nich před tím schovali.
………………………………..
Marek i Petr měli  ve škole i v městečku ohromnou ostudu. Ještě dlouho po té chodili s hlavou sklopenou a knihovně se vyhýbali. Ale opravdu si vzali ponaučení a od té doby se chovali spořádaně.
A kdo rozsypal Elišce sušenky? No, svedlo se to na Marka s Petrem, ale v tom byli opravdu nevinně. Za to může myšák Knihohryz. Měl prý strašlivý hlad a ty sušenky nádherně voněly.
A jak to dopadlo s tajným Andrejčiným přáním? Andrejka nikomu neprozradila, co si to vlastně tak moc přeje.
A jen ona sama ví, že když tak jednou koukla večer z okna, zrovna se jedna z hvězd utrhla a jasným bleskem proletěla oblohou.

…………………………………..

Tenhle příběh má docela zpoždění. Slíbila jsem jej dokončit do konce května, ale nestihla jsem to. Moc se za to dětem omlouvám.

Klíčová slova – knihovna, Noc s Andersenem, dívky Lucie a Eliška, chlapec Dominik, zlobivý Filip, ukradená knížka Rozlouskni oříšek, skřítek Knihomílek, myšák Knihohryz, různá dětská přání

2 thoughts on “Noc s Andersenem – příběh pro 3. A základní školy v Bojkovicích

  1. Tohle Vám jde Matyldo asi nejlépe. Psát pro děti a hlavně potom o nich. Nejlepší na tom je, že dětský čtenář je nejvděčnější a to co si přečte, tak v něm dlouho zůstává. Já sám si třeba pamatuji ještě teď jak jsem četl povinnou četbu Malý Bobeš a jak to ve mně zůstalo hodně dlouho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *