Pohádka na přání za měsíc listopad – O zamrzlé víle Amálce 1. část

Pohádka na přání za měsíc listopad – O zamrzlé víle Amálce 1. část

Maruško N., první díl pohádky pro tebe 🙂 Abys věděla, že jsem nezapomněla. To jenom občas nemůžu psát protože mi počítač trucuje.

——————

Z vysokého rákosí u břehu potoka vzlétla vážka. Zablýskla v poledním sluníčku modrými křídly a znovu se ztratila mezi rákosovými stébly.
Voda v potoce zašplouchala, pak ještě jednou, a na břeh vyskočila zelená žabka.
“Kvak,” ozvala se do krásného dne, “kvak,” kvákla ještě jednou. Pak si všimla, že proti proudu stojí čáp a dívá se jejím směrem. Honem se trochu zaklepala – a břehu stojí místo žabky vodní víla. Čáp nespokojeně zaklapal zobákem, roztáhl křídla a odletěl.
“Jednou si ho nevšimneš včas a sezobne tě, Amálko,” napomenula ji víla Marjánka
“Nesezobne, mne nechytí,” zasmála se Amálka, chytila Marjánku za ruce a roztočila se s ní v mělké vodě do kolečka, dlouhé vlasy jim oběma vlají ve zvířeném vzduchu, kolem nohou se jim ve vodě tvoří víry.
“Amálko, přestaň, nech toho,” křičela Marjánka, ale Amálka ji neposlouchala. Dále se točila do kolečka, Marjánka jí tak tak stačila.
“Zlobivé holky,” ozvalo se krákoravě z koruny staré vrby, která rostla těsně na břehu potoka. Sedí tam vodník Bublinka, pozoruje víly a mračí se. Nemá rád, když je u vody hluk. Plaší to ryby.
Amálka se zastavila.
“Nezlob se, Bublinko,” omlouvala se Marjánka, “já jsem nechtěla!”
“Dobrý den, Bublinko,” zavolala na vodníka rošťácky Amálka, “to dnes je krásně, že?”
Vodník si jen něco zabručel pod nos, mrzutě se otočil k vílám zády a skočil do vodní tůňky. Žbluňk, rozstříkly se kapky vody a po hladině se rozeběhly kruhy do všech stran.
“Proč to děláš?” zeptala se vyčítavě Maruška. “Čápa jsi popletla, vodníka Bublinku rozzlobila, a mně se ještě teď točí hlava z toho tvého tance. ”
Jenže Amálka se jen smála. Vždyť to je přece taková legrace, zlobit čápa a vodníka. Hodit kamínek mezi potápějící se kachny a vyděsit je, zatahat za ocásek vydru a pak se honem schovat za kámen a smát, jak vydra rozlobeně hledá viníka.
“Jednou se ti to nevyplatí, Amálko,” snažila se ji Maruška varovat, ale bylo to marné. Amálka i nadále zlobila čápa,  škádlila rybky a žabky v potůčku, vodníkovi odvázala z vrby všechny mašličky a uvázala je na nožky malým kachničkám,  z rákosí bafla na srnku, která se přišla napít k potůčku, a bylo jí moc k smíchu, když polekaná srna spadla do vody.
Až jednou.
Víla Marjánka seděla na břehu, zpívala si písničku a pletla z pomněnek věneček. Najednou ji něco pláclo po zádech. A pak ještě jednou.
“Au,” vykřikla polekaně Marjánka, vyskočila na nohy, z rukou jí vypadl věneček i zbylé pomněnky do vody. Za ní stojí Amálka a smíchem se prohýbá. Hodila po Marjánce blátem, a teď je jí moc směšné, že jak se zablácená Marjánka polekala.
“Podívej se, jak jsi mne ušpinila,” vykřikla Marjánka. Je jí skoro do pláče. Zrovna ten den si oblékla své nové šaty, ušila si je sama z vodních par a měsíčního svitu. A teď jsou špinavé!
Otočila se k Amálce zády, udělala krok – a uklouzla, a plácla sebou do bláta, které po ní před tím Amálka hodila. Uhodila se do ruky a její nové šaty se roztrhly. Marjánka se posadila a rozplakala se.
Za to Amálka se rozesmála ještě víc. Tak moc jí nešťastná Marjánka přišla k smíchu.
Vodník Bublinka všechno pozoroval ze své vrby a rozzlobil se. Uličnice už musí dostat za vyučenou. Natáhl před sebou ruce a pronesl.
“Brekekeke brek, breky breky brek.”
Vše zakryla hustá mlha, zahučel prudký vítr a zatočil Marjánkou do kolečka. Pak se mlha rozplynula a zase svítilo sluníčko. Marjánka stojí na břehu potoka v zelené trávě, její nové šaty jsou čisťounké a nemají ani jednu trhlinku.
“Děkuji, Bublinko!” zavolala šťastně Marjánka a ohlédla se. Kde je Amálka? Jenže Amálka tam není. Že by se někam schovala? Marjánka se podívala do rákosí, za vrbu, hledala ji všude kolem. Ale vílu nenašla.
“Amálko, Amálko, kde jsi?”
“Tady, tady, u splavu, pomoc, pomoc!” uslyšela Marjánka slabý hlásek. Rozběhla se ke splavu – a tam se polekaně zastavila.
Amálka stojí za vodní stěnou, padající z jezu dolů, a marně se snaží projít ven. Jakmile se dotkne vody, ta se promění v led a vílu nepustí. Ale jen co Amálka ruku stáhne, opět ze splavu dolů padají zpěvavé prameny průzračné vody. Amálka pobíhá ze strany na strany, buší do ledu rukama, pláče. Ale nic jí nepomáhá. Je uzavřena ledem.
“Tam už nikomu ubližovat nebudeš,” mračí se na ni vodník Bublinka. “A tam taky zůstaneš, dokud se nenapravíš!”

6 thoughts on “Pohádka na přání za měsíc listopad – O zamrzlé víle Amálce 1. část

  1. Tak ta uličnice jsem dneska já. Mám tady krásnou pohádku a já se toulam po nákupech, adventnich koncertech, dopoledne v praci u babiček a na pohadku zapomněla. Marjánka-tak mi řikal tatinek, ale to už je hodně dávno. Moc děkuji za hezkou pohádku.

    1. Ještě počkej na konec, Marjánko 🙂 jenom se k dokončení nemůžu dostat, teď před Vánoci je pořád něco.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *