O zamrzlé víle – celá pohádka

O zamrzlé víle – celá pohádka

Z vysokého rákosí u břehu potoka vzlétla vážka. Zablýskla v poledním sluníčku modrými křídly a znovu se ztratila mezi rákosovými stébly.
Voda v potoce zašplouchala, pak ještě jednou, a na břeh vyskočila zelená žabka.
“Kvak,” ozvala se do krásného dne, “kvak,” kvákla ještě jednou. Pak si všimla, že proti proudu stojí čáp a dívá se jejím směrem. Honem se trochu zaklepala – a břehu stojí místo žabky vodní víla. Čáp nespokojeně zaklapal zobákem, roztáhl křídla a odletěl.
“Jednou si ho nevšimneš včas a sezobne tě, Amálko,” napomenula ji víla Marjánka.
“Nesezobne, mne nechytí,” zasmála se Amálka, chytila Marjánku za ruce a roztočila se s ní v mělké vodě do kolečka. Dlouhé vlasy jim oběma vlají ve zvířeném vzduchu, kolem nohou se jim ve vodě tvoří víry.
“Amálko, přestaň, nech toho,” křičela Marjánka, ale Amálka ji neposlouchala. Dále se točila do kolečka, Marjánka jí tak tak stačila.
“Zlobivé holky,” ozvalo se krákoravě z koruny staré vrby, která rostla těsně na břehu potoka. Sedí tam vodník Bublinka, pozoruje víly a mračí se. Nemá rád, když je u vody hluk. Plaší to ryby.
Amálka se zastavila.
“Nezlob se, Bublinko,” omlouvala se Marjánka, “já jsem nechtěla!”
“Dobrý den, Bublinko,” zavolala na vodníka rošťácky Amálka, “to dnes je krásně, že?”
Vodník si jen něco zabručel pod nos, mrzutě se otočil k vílám zády a skočil do vodní tůňky. Žbluňk, rozstříkly se kapky vody a po hladině se rozeběhly kruhy do všech stran.
“Proč to děláš?” zeptala se vyčítavě Marjánka. “Čápa jsi popletla, vodníka Bublinku rozzlobila, a mně se ještě teď točí hlava z toho tvého tance. ”
Jenže Amálka se jen smála. Vždyť to je přece taková legrace, zlobit čápa a vodníka. Hodit kamínek mezi potápějící se kachny a vyděsit je, zatahat za ocásek vydru a pak se honem schovat za kámen a smát, jak vydra rozlobeně hledá viníka.
“Jednou se ti to nevyplatí, Amálko,” snažila se ji Marjánka varovat, ale bylo to marné. Amálka i nadále zlobila čápa, vodníkovi odvázala z vrby všechny mašličky a škádlila jimi rybky a žabky v potůčku, z rákosí bafla na malou srnku, která se přišla napít k potůčku, a bylo jí moc k smíchu, když polekaná srna spadla do vody.
Až jednou.
Víla Marjánka seděla na břehu, zpívala si písničku a pletla z pomněnek věneček. Najednou ji něco pláclo po zádech. A pak ještě jednou.
“Au,” vykřikla polekaně Marjánka, vyskočila na nohy, a z rukou jí vypadl věneček i zbylé pomněnky do vody. Za ní stojí Amálka a smíchem se prohýbá. Hodila po Marjánce blátem, a teď je jí moc směšné, že jak se zablácená Marjánka polekala.
“Podívej se, jak jsi mne ušpinila,” vykřikla Marjánka. Je jí skoro do pláče. Zrovna ten den si oblékla své nové šaty, ušila si je sama z vodních par a měsíčního svitu. A teď jsou celé špinavé!
Otočila se k Amálce zády, udělala krok – a uklouzla, a plácla sebou do bláta, které po ní před tím Amálka hodila. Uhodila se do ruky a její nové šaty se roztrhly. Marjánka se posadila a rozplakala se.
Za to Amálka se rozesmála ještě víc. Tak moc jí nešťastná Marjánka přišla k smíchu.
Vodník Bublinka všechno pozoroval ze své vrby a rozzlobil se. Uličnice už musí dostat za vyučenou. Natáhl před sebou ruce a pronesl.
“Brekekeke brek, breky breky brek.”
Vše zakryla hustá mlha, zahučel prudký vítr a zatočil Marjánkou do kolečka. Pak se mlha rozplynula a zase svítilo sluníčko. Marjánka stojí na břehu potoka v zelené trávě, její nové šaty jsou čisťounké a nemají ani jednu trhlinku.
“Děkuji, Bublinko!” zavolala šťastně Marjánka a ohlédla se. Kde je Amálka? Jenže Amálka tam není. Že by se někam schovala? Marjánka se podívala do rákosí, za vrbu, hledala ji všude kolem. Ale vílu nenašla.
“Amálko, Amálko, kde jsi?”
“Tady, tady, u splavu, pomoc, pomoc!” uslyšela Marjánka slabý hlásek. Rozběhla se ke splavu – a tam se polekaně zastavila.
Amálka stojí za vodní stěnou, padající z jezu dolů, a marně se snaží projít ven. Jakmile se dotkne vody, ta se promění v led a vílu nepustí. Ale jen co Amálka ruku stáhne, opět ze splavu dolů padají zpěvavé prameny průzračné vody. Amálka pobíhá ze strany na strany, buší do ledu rukama, pláče.
Ale nic jí nepomáhá. Je uzavřena ledem.
“Tam už nikomu ubližovat nebudeš,” mračí se na ni vodník Bublinka. “A tam taky zůstaneš, dokud se nenapravíš!”
—————–
Jaro se přehouplo do léta, Amálka je stále uvězněná za ledovou záclonou. Už se nepokouší led rozbít, jen smutně pozoruje život na druhé straně. Rybkám už se zhojily ploutvičky, které si poranily, když po nich Amálka házela kamínky, kachničky přestaly bolet nožky, i srnka už dávno přestala kulhat. Zvířátkům zlobivá víla vůbec nechyběla, naopak, byla moc ráda, že se už nemusí bát, odkud na ně vyskočí a poleká je.
Jen Marjánce je Amálky líto. Chodí za ní každý den a povídá jí o tom, jak káčata rychle rostou, že bílý čáp vychovává v hnízdě na velkém dubu tři čápata a srnka schovává v trávě u lesa malé srnče.
Amálka poslouchá, ani nedutá. Tak ráda by se vykoupala v potoce, proběhla po paloučku, zazpívala si v podvečer na vrbě vodníka Bublinky spolu Marjánkou veselou písničku. Ale nejde to. Ledová stěna ji nepustí.
“Marjánko,” prosila sestřičku vílu, “řekni Bublinkovi, že už budu hodná. Že už nikomu nebudu ubližovat. Marjánko, ať mne odtud pustí!”
Ale Bublinka jen zavrtěl hlavou.
“To nejde, nemám na to dost sil,” odpověděl Marjánce. “Amálka si to zavinila sama, proto také teď musí sama přijít na to, jak se kouzlo dá zrušit !”
Pak skočil do vody, sbalil si raneček a odjel na návštěvu k bratrovi do Třeboně. Protože pohled na zakletou Amálku ho také trápil, ale opravdu nevěděl, jak vílu osvobodit.
————-
“Třešně v aleji před vesnicí jsou už zralé.”
Marjánka sedí ve vodní tříšti na kameni u splavu a směje se. “Ráno jsem se tam byla podívat, kdo to tam křičí. A to se prali kosáci o třešni na zemi! Představ si to, nad sebou měli celý strom, a oni se prali o tu jednu na zemi!”
Amálka sedí pod splavem, shora padající voda je pro ni mříží. Poslouchá Marjánčino povídání a ani nedutá. Je smutná. Tak moc ráda by se také rozběhla zamlženým ránem po louce, radovala se, jak se na každém stéble trávy třpytí kapky rosy. Kapky by opatrně posbírala a udělala by z nich náhrdelník! Ne sobě, ale sestřičce Marjánce. Za to, jak je na ni hodná, že ji neopustila, i když ji Amálka předtím tak často trápila! A kosům by vysvětlila, ať se neperou. Že třešní je dost pro všechny, i pro děti z nedaleké vesnice. Ať si radši sednou na větvičku a zazpívají písničku všem pro radost. Víla sklopila hlavu a do očí se jí nahrnuly slzičky.
“Neplač, Amálko,” snaží se ji utěšit Marjánka, “jednou na to určitě přijdeš, jak zlomit kouzlo. Já ti pomůžu!”
“Už jsem zkoušela všechno,” zavrtěla hlavou Amálka. “Tobě jsem se omluvila, i vodníkovi Bublinkovi, i všem zvířátkům, která jsem dřív trápila. Tak moc je mi to líto! Ale nic nepomohlo!”
Marjánka se na sestřičku soucitně dívá.
“Amálko,” začala ještě, ale v tom ji přerušilo mohutné zaburácení. Od západu se blíží velké černé mraky. Zafičel prudký vítr, zablesklo se a znovu zahřmělo.
“Schovej se, Marjánko,” vykřikla polekaně Amálka, “utíkej, ať tě vítr nerozfouká!” Opřela se oběma rukama o vodní stěnu, a ta se okamžitě změnila v led. Studí Amálku do rukou, ale ta nedbá, jen se s obavou dívá za Marjánkou. Stihne se schovat v rákosí nebo ji odnese vítr? V duchu si vyčítá, že sestřičku vílu tak zabavila, že si ani jedna včas nevšimla blíží se bouřky. Pak náhle s úlevou vydechla. Marjánka je už u rákosí, vběhla mezi jeho stébla a ukryla se ve svém domečku. Už jí žádné nebezpečí nehrozí.
Stihla to ale tak tak. Jen co za sebou zavřela dveře, začalo pršet. Prvních pár kapek se rychle změnilo v silný liják doprovázený vichrem, blesky a hromobitím. Amálka byla najednou ráda, že je před tím nadělením chráněna ledovou stěnou, a s účastí myslela na zvířátka venku.
“Snad se všichni stačili schovat včas, tak jako Amálka,” strachovala se.
Bouřka netrvala dlouho. Za chvíli vítr ustal, mraky se roztrhaly a opět začalo svítit sluníčko.
“Píp,” ozval se první nesmělý ptačí hlásek.
“Píp,” odpověděl druhý.
Zvířátka pomalu vycházela ze svých úkrytů a rozhlížela se. Už je opravdu po nebezpečí? Můžou ven?
Náhle sebou všichni opět poplašeně cukli. Po širém okolí se rozlehlo hlasité plácnutí a hned na to se ozval poplašený pískot a nářek.
Malý srnčí kluk Jarýsek se z vysokého břehu nakláněl nad hladinu potoka a zvědavě sledoval, jak v kalné vodě krouží větvě a listí stržené vichrem. V tom mu na mokré trávě podklouzla kopýtka a srnče se plácá ve vodě také. Jen stačilo polekaně vypísknout a už ho prudký proud strhl a nese ho sebou. Srneček sotva drží hlavičku nad vodou a lapá po vzduchu.
Máma srnka přiběhla ke břehu a zoufale křičí o pomoc. Ale nikdo ze zvířátek pomoci nemůže. Hladina vody v potoce po dešti stále ještě stoupá, tok je zakalený, prudký a nebezpečný. Ani víla Marjánka si netroufá, i ona se bojí, aby ji voda nestrhla sebou.
Co teď? Kdo Jarýskovi pomůže? Už je blízko splavu, ještě pár metrů a voda ho strhne pod sebe, utopí se.
Amálka i přes hukot vody slyšela nářek mámy srnky a pochopila, co se děje. Honem honem, jak pomoci?
Náhle ji něco napadlo. Co když…
Opřela se o vodní stěnu před sebou rukama, a voda udělala přesně to, co dosud. Zamrzla. Amálka rychle běhá podél ledové stěny. Na jednu stranu, na druhou, než se led stačí změnit na vodu, je tam Amálka zase, znovu se o led opírá a ten sílí a sílí. Ruce jí začínají zábst, mráz jí zalézá pod nehty, ale Amálka běhá dál. Led už tvoří vysokou hráz, a ta brání hučící vodě se splašeně hnát dál. Naráží na ledovou zábranu, zpomaluje a hladina vody za hrází začíná stoupat.
“Marjánko, pospěš,” křičí Amálka, “honem, než se voda přelije!”
Marjánka opravdu nečekala. Rychle přeběhla po ledové cestičce, naklonila se a pomohla Jarýskovi z vody. Už oba běží zpátky, promrzlému srnečkovi se podlamují tenké nožičky, Marjánka uklouzla na ledu a tak tak že sama do vody nespadla. Ale už jsou na břehu, právě včas. Voda dosáhla okraje ledové zábrany a přelila se.
Uf. Udýchaná Amálka s bušícím srdcem se posadila, dýchá si na promrzlé prsty, aby si je zahřála. Ledová stěna se změnila na vodní, uvolněná vlna se vrhla vpřed, hučela, spěchala a rozlila se na louku pod splavem.
Marjánka s Jarýskem sedí na břehu v zelené trávě. Máma srnka olizuje a suší svého nezbedného synka a vděčně se na Marjánku dívá.
Když už se Jarýsek přestal se klepat zimou, rozběhla se srnka ke splavu. Potok už tak nehučí, proud je mírnější, jen barvu má voda stále blátivou. Amálka ještě unaveně sedí vedle stěny hráze.
“Díky,” vypískla srnka. Amálka zvedla hlavu a přistoupila blíž. Dotkla se rukou vody padající ze splavu a ta se okamžitě změnila v led.
“Díky,” zavolala ještě jednou máma srnka. Z očí jí kapou slzičky radosti a padají na ledovou stěnu. Amálka se na ni dívá a usmívá se. Je tak ráda, že se Jarýskovi nic nestalo. Že je zase zdravý na louce u maminky. Chce se i druhou rukou opřít o led – a v tom najednou ucítila, jak led měkne, roztává, mizí.
Šťastné slzy vděčné maminky srnky led rozpustily a zrušily kouzlo. Amálka už může projít vodou, nic jí v tom nebrání.
To bylo radosti po celé louce i okolo potoka. Kosové na větvích zpívali písničky, čáp do rytmu klapal zobákem a žabky kvákaly refrén. Marjánka s Amálkou spolu tančily veselé kolečko a Jarýsek radostně poskakoval kolem.
Amálka pak ještě jednou všem slíbila, že už bude opravdu hodná a nikoho trápit nebude. Zvířátka jí věřila a nadšeně pokyvovala hlavami.
Ale úplně největší radost ze všech měl vodník Bublinka. To proto, že ho moc trápilo, že Amálku ve zlosti začaroval zlým kouzlem a pak sám nevěděl, jak ho zrušit. A tak se konečně spokojeně vrátil domů, ke svému potoku a na svou vrbu.

Pohádka na přání pro Marušku (Marjánku) N.

8 thoughts on “O zamrzlé víle – celá pohádka

  1. Opravdu krásná pohádka! To je dar, umět to takto napsat, aby to bylo napínavé a zároveň milé pro děti. A samozřejmě taky poučné.

    1. Díky, verusko, jsem vždycky moc ráda, když se pohádka líbí. Povzbuzuje mne to do dalšího psaní. 🙂

  2. Pohádku jsem si přečetla před spaním. Skončila jak měla, a tak můžu jít v klidu do postýlky. Zlé sny se mi určitě vyhnou obloukem.

  3. Matyldo, zase jedna krásná pohádka. Děkuji ti, i když nebyla přímo pro mě. Už je to strašně dlouho, kdy jsem povídala, ale hlavně četla, pohádky mým vnoučatům. Teď mám jednu pravnučku, jsou jí skoro tři roky, ale žije ve Vídni a vídám ji tak třikrát do roka. A tvé pohádky jí určitě budu vyprávět.

  4. Opět krásná pohádka, matyldo :-)…. i k této se budu často vracet. Děkuji za ni i já….

  5. Pohádka je moc hezká a já děkuji.Přečetla jsem jí jedním dechem.Je to moc pěkný pocit-mít pohádku .Zítra jdu do práce a všem jí přečtu.Děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *