Pohádka na přání – O zatoulané kočičce

Pohádka na přání – O zatoulané kočičce

“Čiči, čiči,” ozývalo se ranní ulicí. Sluníčko vykouklo z pod mraku a zvědavě se kouklo dolů.
Na chodníku stála starší bělovlasá paní a rozhlížela se kolem.
“Čiči,” opakovala volání.
“Dobrý den,” pozdravila zdvořile Nikolka.
“Dobrý den, Nikolko,” odpověděla paní. “Neviděla jsi tady takovou malou šedobílou kočičku?”
Nikolka zavrtěla hlavou. Žádnou kočičku neviděla, ani dnes ráno, ani včera.
“Darebnice malá,” povzdychla paní. “Už po druhé se zatoulala. Jednou se jí to nevyplatí a něco se jí stane!”
Ustaraně zavrtěla hlavou. Ještě chtěla něco dodat, ale v tom upřela oči někam do dálky, za Nikolčinu hlavu.
“Čiči, Pepinko,” vykřikla tentokrát s nadějí v hlase.
“Mňáu,” odpověděla tenký hlásek. Nikolka se ohlédla. Po ulici pelášila malá kočička. Doběhla k staré paní, ta ji okamžitě vzala do náruče a jemně koťátko hubovala.
“Pepinko, ty darebnice malá, kde jsi zase byla? Víš, jaký jsem o tebe měla strach?”
Kočička se k ní přitulila ještě víc, nechala se znovu pohladit a pak znovu tence mňoukla.
“Mňau, mňau!”
“Máš hlad, viď?” povídala si paní s kotětem. Pak ještě kývla Nikolce na rozloučenou, usmála se na ni, a už s kočičkou spěchala domů.
Nikolka se za ní ještě chviličku za dívala a pak honem spěchala dál. Jde do školy a nechce přijít pozdě. Včera jim paní učitelka slíbila, že jim dnes bude povídat o různých zvířatech. Hlavně o těch, která žijí v cizích krajích, protože jejich třída půjde příští týden do Zoologické zahrady – a tam chodí Nikolka moc ráda.
——————
Nikolka starou paní na ulici teď potkávala často. Když šla ze školy, vždycky se zastavila u plotu malého domku a povídaly si spolu. O škole, o malé sestřičce Terezce, o tom, jak celá třída byla s paní učitelkou na návštěvě v Zoologické zahradě. A taky se dohodly, že Nikolka bude staré paní říkat babičko.
Babička zase holčičce vysvětlovala, jak se jmenuje která kytička a jestli má ráda sluníčko nebo stín. Samozřejmě si také vyprávěly o kočičce Pepince. Ta se skoro pokaždé vyskytovala někde poblíž. Seděla na plotě nebo pod keřem, jednou dokonce přímo na střeše domku. Nikolka také pozorovala, když se Pepinka učila lézt do výšky. To se kotě s rozběhem vždycky vyšplhalo do poloviny kmene jabloně v zahrádce, tam se zarazilo, a s mňoukáním slezlo – či skoro spadlo dolů. Až jednou. Babička si s Nikolkou opět povídaly u plotu, když slyšely hlasité kočičí volání.
Napřed Pepinu nemohly najít, až ji Nikolka s údivem objevila na nízké silné větvi staré jabloně.
“Tys tam vylezla? Taková jsi šikovná kočička? A teď nemůžeš dolů, viď,” pravila dobrácky babička a opatrně kočičku z větve sundala dolů. No, to si dala. Pepinka se na ni uraženě podívala a zaječela: “Mňáu!” a hop, drápky zaškrabaly na kůře a kotě bylo opět na stromě.
“Podívej, Nikolko!” užasla se babička. “Já ji sundala – a ona se zlobí. Jen se chtěla pochlubit, jak je šikovná, že už umí vylézt na strom!”
Nikolka měla kotě Pepinku moc ráda. Každý den se s ní chvilku hrála, pak se s babičkou i kočičkou rozloučila, a běžela domů.
Kotě Pepinka umělo něco nového každý den.
“Ráno mi donesla myšku,” smála se babička, když se Nikolka zase jednou zastavila u plotu.
“Nikolko, představ si to. Učí se lovit – a tak mi donesla myšku, co se jí podařilo chytit. Jenže to trochu popletla – myška byla plyšová, a sebrala ji tady vedle, u sousedů na dvoře. Malému Honzíkovi!”
Nikolka se taky rozesmála, když si představila, jak kočička útočí na plyšáka.
“Trochu jsem jí domluvila,” zvážněla babička, ale v očích jí pořád hrál úsměv. “To přece nejde, aby brala malým dětem hračky!”
I maminka s tatínkem se doma smáli, když jim povídala o malé lovkyni plyšových myšek.
——————
“Představ si to, Nikolko, že se Pepinka asi urazila,” povídala babička druhý den ráno ustaraně. “Od včerejška nebyla zase doma.”
Pak se znovu rozhlédla po ulici a volala. “Čiči, čiči, Pepinkó!”
Nikolka také vykřikla hlasité “čiči, čiči!” Ale nikde nic. Po malé kočičce není nikde ani stopy.
“Já už musím jít, přišla bych pozdě do školy,” vážně vysvětlovala Nikolka paní. Ta se na ni usmála.
“Samozřejmě, Nikolko, jen utíkej. Pepina se určitě zase vrátí, už se přece ztratila dvakrát – a vždycky se zase našla!”
Jenže uplynul jeden den, druhý – a kočička se ještě nevrátila. Babička neustále vycházela z domku, rozhlížela se po ulici a volala. Pepinka se neobjevila. Nikolka ji pomáhala hledat, jak jen mohla. Prolézala s kamarádkami všechna křoví v okolí, zvonila u domů a vyptávala se, jestli někdo neviděl malé šedobílé kotě. Ale po kočičce se jakoby slehla zem. Nikde nebyla, nikdo ji neviděl. Už pět dní nebyla doma, už pět dní ji babička marně volala. Nikolka si při prolézání různého křoví natrhla rukáv od bundy, ale maminka ji ani nehubovala, když viděla, jak moc je Nikolka nešťastná.
————————
“Maminko, něco se jí stalo! Možná ji zajelo auto,” stěžovala si Nikolka mamince. “A babička je moc smutná. Bydlí teď v domečku úplně sama!”
Tulila se k mamince na pohovce v obývacím pokoji. Maminka právě dočetla pohádku o Princezně Rozálce, a teď si jen tak různě povídaly, hlavně o ztracené Pepince.
“Jen se zatoulala, k nějakým jiným lidem,” snažila se maminka Nikolku uklidnit. “Má se tam dobře, a třeba tam mají taky takovou holčičku, jak jsi ty a hrají si spolu.”
Nikolka jen vrtěla hlavou. Nikdo jiný by nemohl mít Pepinku radši, než ona a babička. Maminka pozorovala smutnou holčičku, a nevěděla, jak ji utěšit.                                                 “Třeba opravdu bydlí někde jinde, a k babičce do malého domku chodí jen na návštěvu,” vysvětlovala.
Nikolka se zarazila a podívala se pohádkovou knížku, kterou maminka ještě držela v klíně.
“Možná je jenom zakletá,” zamyslela se. “A až ji někdo vysvobodí, tak zase přijde!”
Maminka nad tím zakroutila hlavou, ale mlčela.
———————
“Zítra jedeme na návštěvu k babičce Ladě, hned, jak se vrátím ze školy,” řekla Nikolka. “A v neděli půjdeme všichni do Zoologické zahrady. Nemůžu Pepinku hledat!”
“Jsi hodná holčička,” povzdechla babička a Nikolku pohladila. “Tak utíkej, ať o tebe maminka nemá starost.”
Nikolka zamířila se sklopenou hlavou domů. Měla to kousek, jen zahnula do vedlejší uličky, prošla po chodníku kolem žlutého patrového domu, potom kolem malého parčíku s houpačkami, pak už byl jejich dům. Tak moc myslela na Pepinku, že když byla u velkého domu, zdálo se jí, že slyší mňoukání. Zvedla hlavu, ale v tom ji s řevem minulo nějaké auto. Nikolka se za ním nevraživě podívala. Mňoukání už neslyšela.
——————-
Zase bylo ráno. Nikolka jde do školy a spěchá. Chce ještě nakouknout do zahrady babiččina domku. Třeba je kočička už doma! Běží po chodníku okolo velkého žlutého domu, a na moment se zarazila. Zastavila se a naslouchá. Opravdu zase slyší odněkud mňoukání?
Ne, všude je ticho. Nikolka povzdechla a jde dál. U babiččina domku se zastavila znovu a nahlédla za plot. Nikde nikdo, ani babička dnes ještě není venku a neokopává kytičky.
Odpoledne, když se vracela ze školy, babička už seděla na zahrádce na lavičce. Když viděla holčičku, jen beze slova zavrtěla hlavou. Všude bylo opět ticho, jen vrabci cvrlikali v křoví.
Za to na konci ulice byl nějaký ruch.
U velkého žlutého domu u zamřížovaného sklepního okýnka se chechtala skupina kluků.
“Postrč ji, shoď ji,” zaslechla Patrika, největšího uličníka ze školy. Nikolka kluky obezřetně obešla…., ale v tom se náhle zarazila. Něco zaslechla. Otočila se pomalu se vracela zpět. Zůstala stát kousek od rozjívených uličníků a snažila se rozpoznat, co to vyvádějí. Sklepní okýnko mělo rozbité sklo a kluk v červeném tričku do něj strkal dlouhý klacek.
“Ráno to rozbité ještě nebylo,” věděla Nikolka. “To udělali asi ti kluci, tím klackem!” Opatrně postoupila ještě o krůček blíž. Slyší nějaký nářek, ale kluci dělají takový rambajs, tak vyvádějí, že nemůže rozeznat, kdo to naříká.
Pak náhle strnula, vykulila oči – a bez rozmyslu se vrhla vpřed.
Rozrazila kluky, a protože ti to nečekali, rozlítli se do stran, a popadali jako kuželky.
Za mřížemi rozbitého okna seděla malá šedobílá kočička.
V tom momentě vyběhl z domu pan Hanák. Šel se podívat, co se děje, co je to venku za randál. Okamžitě pochopil, co se děje, a než kluci stačili vstát a utéct, už dva z nich držel za límec. Zatřepal s nimi a zjistil si, jak se darebové jmenují a kde bydlí. Pak šel do sklepa a vynesl odtud hubené kotě.       Jejda, to byla Pepinka ráda, že je zase venku na čerstvém vzduchu. Lísala se k Nikolce, a žalostně, tenounce mňoukala.
Co teprve babička, jak ta byla šťastná, že má Pepinku opět doma. Honem jí nachystala krmení, a pak objala holčičku.
“Moc ti děkuji, Nikolko, že jsi tu mou kočičku zachránila. Bylo mi tu bez ní moc smutno!”
Nikolka se taky smála, a vesele šla domů. Kočička je doma u babičky, už se jí nic zlého stát nemůže.
Jedna věc ale Nikolce chvilku stejně vrtala hlavou. Když Pepinku hladila, všimla si něčeho divného. Kočička měla na krku zvláštní nový obojek. Takový hezký, posetý blyštivými kamínky.
“Vypadal jako náhrdelník!” pomyslela si Nikolka. Ale pak už na to zapomněla. Byla tak ráda, že se Pepinka šťastně vrátila domů.

Tahle pohádka je pro Nikolku, šestiletou vnučku Babičky11. Protože mi to tak dlouho trvalo, než jsem ji napsala, nechala jsem si zde zadní vrátka. Možná (někdy) napíšu ještě pokračování

13 thoughts on “Pohádka na přání – O zatoulané kočičce

  1. Pohádka je moc hezká a to pokračování nutně potřebuje… Tady se to kočičkami hemží, ale ony jsou tak krásné a mazlivé. S pejsky bývá, možná, větší legrace a dají se snadno vycvičit. Jenže já jsem kočkomilka.

  2. Od té doby, co se nám všechna koťata zatoulala a posledního kocourka nám zřejmě někdo odnesl, jsme momentálně bez kočky. Teď na zimu kočičku pořizovat nebudeme, ale na jaře bych chtěla.

      1. Nikolka už pohádku slyšela 🙂 a líbila se moc. Původně jsem chtěla počkat na listopad, až bude mít svátek, ale nevydržela jsem :-). Narozky má až v únoru. Dnes tu byla s Terezkou, tak jsem četla obě pohádky a holky se culily a furt říkaly, kdo že je ta paní, co to napsala :-). Tak jsem řekla, že ta paní je trochu zná a je moc hodná, že pohádky napsala. Nějak jim to do těch jejich hlaviček nešlo pochopit :-).

        1. To jsem ráda, že se pohádka líbila 🙂 Mám v hlavě námět pokračování – ale po tom svém posledním výpadku nevím, kdy k tomu sednu. Jednou, ano?

  3. Moc hezká pohádka s dobrým koncem. Nejstarší vnučka přinesla domů kocourka.Říkali jsme mu Filípek.Milovala ho celá rodina.Jeho i malého čivaváčka Matýska.Filípek byl několikrát na záletech,ale vždy se s halasným mňoukáním vrátil.Jednou ale jsme všichni marně vyhlíželi a hledali po polích,ale Filípek se domů nevrátil.V tu dobu se ztratilo více kočiček.Našli se zlí lidé,kteří dávali otrávené návnady a kočičky i Filípek ,který byl důvěřivý návnadu snědl a otrávil se.Je to už více než rok,ale stále na něho s láskou všichni vzpomínáme.

    1. Taky se mi spousta koťat ztratila. Bylo mi to vždycky moc líto, zvláště když jsem si dokázala domyslet, co se s nimi stalo. jeden kocourek se jmenoval taky Filípek 🙂

  4. Nikolka určitě nezapomněla. Určítě si na náhrdelník brzy vzpomene a bude chtít vědět, kde se vzal a co ztracená kočička zažila.

  5. matyldo – pokud by někdy – možná – :-), bylo nějaké pokračování, ráda bych se dozvěděla, kdopak asi dal kočičce ten zvláštní obojek, posetý blyštivými kamínky 🙂 …..

  6. matyldo – děkuji pěkně, krásná pohádka, ta se bude Nikolce určitě líbit. To, s tou školou, že jeli do Zoo, to se Vám tedy povedlo! Oni opravdu do Zoo se školou jeli a paní učitelka se nestačila divit, kolik zvířat Nikolka zná a kam je všude lákala, aby se šli podívat. Aby ne, vždyť je v Zoo jako doma :-). Jezdí tam skoro každý týden. Teď, co chodí do školy, tak taky, odpoledne se rodiče seberou a jedou…. hezké povídání a díky za ně. A kočičku má doma taky šedobílou mourovatou Elinku :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *