O ztraceném čertovi – celá pohádka

O ztraceném čertovi – celá pohádka

„Tak, čertíci, dnes končíme,“ řekla paní učitelka, sklapla notes a upravila si na hlavě kudrny mezi rohy. „Nezapomeňte si zítra zabalit do batůžku svačinu, nahoře na Zemi nic nedostanete. Lidské děti se s vámi dělit nebudou.“
Všechna čírťata se radostně rozběhla do šatny. Hurá, dnes škola končí a zítra jedou na výlet! Nahoru za lidmi! To zase bude legrace!
Na poznávací zájezdy mezi lidi čerti jezdili každý rok. Na jaro, v létě, na podzim a před  Vánocemi. Byla u toho vždycky ohromná legrace.
Při tom posledním, podzimním, se čertí kluk Kamil chlubil, jak se ničeho a nikoho mezi lidmi nebude bát. Pak chtěl pohladit malého černého pudlíka, uvázaného u stromu. Jenže pejskovi se to nelíbilo. Zuřivě na Kamila zavrčel a strhl mu z hlavy červenou kšiltovku. Ještě že se Kamilovi leknutím postavily všechny vlasy na hlavě. Kudrny bezpečně skryly čertí růžky. Kdyby kšiltovku opravdu ztratil, to by byl průšvih!  Bez ní by nenašel cestu do autobusu a ještě by v něm lidé mohli poznat čerta! A to se nesmělo.
Všichni okolo se Kamilovi tenkrát smáli. Jen čertík se nesmál. Pudlík stál předními nožkami na kšiltovce, vrčel a nechtěl ji vrátit. Ještě že po chvíli přišla pejskova panička.
„Nesmíš hladit neznámé psy,“ poučila Kamila. „Hlídá mi kolo, proto na tebe vrčí.“
Pak se otočila k pejskovi a oslovila ho. „Čerte, vrať mi tu čepici!“
Pejsek kšiltovku ochotně vydal a od té doby se Kamilovi čertí děti tak trochu posmívaly, že jeden čert vzal druhému čepici.
————–
I nejmenší čertík Matýsek se radoval. Nahoře, u lidí, ještě nikdy nebyl, toto bude jeho první výlet. Zatím vždycky jen závistivě poslouchal, když se ti větší čertí kluci chlubili, co všechno mezi lidmi viděli. Troubící auta, smějící se děti, stánky na náměstí, vánoční stromy…Nejvíc se ale Mates těšil na sníh. Vůbec si nedokázal představit, co to vlastně je. Marně se mu to snažil vysvětlit táta Lucián i maminka Berta.
„Je to takové studené, bílé, a dají se z toho dělat koule, trochu jako z plastelíny,“ vysvětlovali mu oba. Matýsek ale nerozuměl. Bílou barvu si ještě jakž takž představit dokázal, i když v pekle je všechno hlavně červené a černé. Ale co je to studené? V pekle nebylo nikdy nic studeného, pořád tam mají teploučko. Maminka nakonec mávla rukou a řekla.
„Vždyť to na výletě, Matýsku, všechno uvidíš. A pak nám budeš povídat zase ty.“
Pak ho v postýlce přikryla měkoučkou peřinou až po chlupatá ouška a dala mu pusu na tvář. „Dobrou noc, ať tě ohnivé jiskřičky pálí celou noc!“
——–
Na Horním náměstí v Olomouci bylo rušno. Probíhal tu právě Vánoční trh, bylo tu plno stánků s oblečením, různými drobnostmi, cukrovím, masovými dobrotami i různými atrakcemi. Dospělí i děti se procházeli, smáli, každou chvíli se zastavili u nějakého stánku a dlouze vybírali. Pekelný zájezdový autobus se zatmavenými okny nenápadně zaparkoval opodál, v boční neosvětlené uličce. Paní učitelka se rozhlédla po  rohatých hlavičkách a usmála se.
„Tak, čertíci, a teď se všichni pěkně oblékneme!“
Mates se zarazil. Obléknou se? Do čeho? A proč? Maminka mu na cestu dala takové krásné červené tričko s obrázkem plamínku. A k nim žíhané kraťasy a nové oranžové sandálky. Do čeho se má ještě obléknout?
Paní učitelka za pomoci řidiče Janka zatím odněkud vytáhla velké vaky. Rozvázala je, vytahovala nějaké uzlíky a rozdávala kolem. Každé čírtě dostalo jeden, i řidič Janek, i pro paní učitelku jeden zbyl. Mates nechápavě koukal kolem sebe, svůj uzlík nedotčený držel v rukou.
„Ty s námi nejdeš ven?“ zeptala se ho udiveně Esterka. Zrovna si navlékla přes hlavu teplý rolák. Tlustá vlna se jí zachytila za růžky na hlavě a Esterka se marně snažila dostat ruce do rukávů. Na zimním výletě byla už loni a tak ji uzlíky s oblečením nepřekvapily. Jenom to oblékání jí moc nešlo, v pekle se roláky nenosí.
Ale paní učitelka si už všimla Matesova zaváhání i Esterčiných problémů. Napřed Esterce uvolnila svetr, pak vytáhla z Matesova uzlíku oteplováky, podala mu je a při tom vysvětlovala.
„Lidé mají tady zimu, Matýsku. Musíme se proto pořádně obléknout. Abychom tu nemrzli a taky aby nás nepoznali. Měli by strach.“
Za chvilku byl Mates navlečený jako cibule. Oteplováky, teplý svetr, bundu, na nohou vysoké botky s kožišinkou. Ještě mu paní učitelka na hlavu narazila červeného kulicha s velkou bambulí a pořádně mu ho stáhla do čela. Ani jeden kudrnatý vlásek, ani špička růžku mu z čepice nekoukala. Pak ještě honem oblékla sebe a zkontrolovala čertíky. Protože bylo všechno v pořádku, řidič Janek zmáčkl páčku, dveře zasyčely a paní učitelka zavelela.
„Jdeme, čertíci. A držte se všichni pěkně za mnou. Ať se neztratíte! Víte, jak to pak chodí. Autobus odjíždí přesně v šest hodin večer. Kdo zabloudí, musí si cestu zpět najít sám. Pomůže mu v tom jeho kouzelná bambule. Učili jste se to v hodinách kouzel. Dávejte na ni pozor a neztraťte ji.
A nezapomeňte, že v levé kapsičce bundy máte teplé rukavice!“
——-
To bylo kolem ruchu! Matýsek nestačil kulit oči. Ještě že ho kamarádka Esterka pevně držela za ruku. Asi po zůstal stát hned na kraji velkého náměstí a jen udiveně koukal kolem sebe. Ale takhle mu jen Esterka netrpělivě škubla rukou.
„Pojď, Mates, nezdržuj!“
Matýsek přidal do kroku. Ale vzápětí se opět zastavil. Co to támhle bliká? Esterka se po něm zase ohlédla, ale pak ji to už omrzelo. Pořád Matese popohánět, pořád ho tahat za ruku. A ostatní jí zatím mizí někde za rohem nejbližšího stánku. Tak raději jen křikla:
„Matesi, pospěš, ostatní nám utečou!“ a rozběhla se za třídou a paní učitelkou.
Malý čert Matýsek osaměl. Ani si toho nevšiml, jak se nadšeně a rozzářeně rozhlížel okolo sebe.
Kolem něho procházelo spoustu lidí, všude byl ruch a shon. Všichni si povídali, smáli se, někde hrála muzika. A co Matýska nejvíce upoutalo, byla taková divná bílá hmota. Byla rozsypaná všude. Šlapal po ní, pokrývala střechy stánků, místy z ní byly utvořeny velké hromady.
Čertík k jedné takové opatrně přistoupil. Napřed si ji pořádně prohlédl a pak trochu vzal do ruky. Bylo to studené, mokré…
„Sníh,“ pochopil Matýsek. „To je přece sníh!“ a malý čert se radostně rozesmál. A v tom bác. Co to bylo? Vůbec nevěděl jak, ale najednou se ocitnul na zemi, hlavu zabořenou ve sněhové kupě. Sníh mu vlezl do nosu, studil na tváři….
“Hepčí,” kýchl  Mates a posadil se. Rukama si vytíral oči, setřepával sníh z obličeje. Fuj, to bylo studené. A kde má čepici? Konečně pořádně otevřel oči a rozhlédl se. Vedle něho poskakovaly dvě postavičky a chechtaly se, až se za břicho popadaly. Dva kluci uličníci měli ohromnou radost z toho, že se jim podařilo někoho strčit do hlubokého sněhu. Pak jeden přiskočil, popadl Matýskova kulicha a utíkal pryč. Mates chtěl honem vstát, jenže na ušlapaném sněhu mu ujely nohy a zase sebou plácl jak dlouhý, tak široký.
—————-
„Vstávej,“ řekl někdo a zatahal Matýska za rukáv. „To byli kluci z naší školy. Martin a Ondra. Pořád se perou. Nemám je rád!“
Malý čert se znovu posadil. Vedle něho stál další kluk a díval se na něho.
„Sebrali ti čepici. Mně včera Ondra vysypal batoh do sněhu a vzal mi takovou krásnou tužku,“ stěžoval si trochu kluk, „dostal jsem ji od babičky. Poprali jsme se, a já za to dostal poznámku!“
Oprášil Matesovi vzadu bundu od sněhu a pak se mu zadíval na kudrnatou hlavu.
„Není ti zima? A máš na hlavě velké boule, nebolí to? A jak se jmenuješ? Já jsem Vašek!“
„Nebolí,“ zaváhal Matýsek. Paní učitelka říkala, že lidé se čertů bojí. Ale tento kluk nevypadal jako strašpytel…
„To nejsou boule, já mám rohy! A jmenuju se Matěj, ale říkají mi Matýsku. Nebo taky Matesi.“
„Rohy? Ty jsem chtěl taky, ale maminka mi je včera nekoupila. To kvůli té poznámce,“ zamračil se Vašek. „Proč ti nesvítí? Já chci takové ty blikací. Půjčíš mi je na chvíli?“
„Nepůjčím, to přece nejde,“ vylekal se Matýsek. Kluk stáhl ruku, kterou už natahoval k rohům, a vyčítavě se na čerta koukl.
„Tak si je nech, když si takový. Já bych ti je přece vrátil!“ a pak se otočil a chtěl odejít.
„Počkej,“ křikl Mates, „počkej, já…, já ti je nemůžu půjčit, víš, já jsem čert!“
„Tady je přece čertů,“ zastavil se kluk. „Bude chodit Mikuláš, a ten má sebou vždycky čerty.“
„Ale já jsem opravdový čert, jsme tu s naší třídou na výletě, a já…..,“ Mates se rozhlédl a pak polekaně vyhrkl. „Já jsem se ztratil!“
„Ztratil?“ zarazil se Vašek. „Ty jsi se ztratil?“
Mates nešťastně přikývl. „Naše škola sem přijela na výlet. A já teď nevím,kde paní učitelka a ostatní jsou. Nedával jsem pozor a …,“
Vašek ho mlčky pozoroval a mračil se. Co mu ten divný kluk říká? Čert? Ztratil se? Babička mu říkala, že čerti jsou jen v pohádkách. A maminka, že všichni čerti jsou jen převlečení lidé. Děda se zase směje, že čert je Vašík a nebo taky že s ním všichni čerti šijou.
„Mně děda taky říká, že jsem čert,“ řekl váhavě. Pak pomalu natáhl ruku.
„Můžu?“ a opatrně se dotkl Matýskových růžků. „Jů,“ vydechl pak úžasem, „ty jsi opravdu čert?“
Mates přikývnul. „Musím je najít. Nebo se vrátí domů beze mě! Protože nemám ani čepici!“ a s nadějí za zadíval na Vaška. „Pomůžeš mi?“
Kluk chvíli koukal. Pak se rozhodl. Strhl si svého kulicha z hlavy a podal ho čertovi. „Na. Nebo ti bude zima a malé děti se tě budou bát!“
Pak si sám na hlavu natáhl kapuci, popadl Matýska za ruku a zavelel. „Jdeme!“
——–
Vašík se rozběhl.
„Kam jdeme?“ zavolal Matýsek a honem utíkal za ním. To tak, aby ztratil i nového kamaráda. Co by si tu pak počal? Vždyť vůbec neví, kde je! Kam má jít! A kde je paní učitelka s ostatními čertíky.
„Poběž,“ křikl Vašek přes rameno a běžel dál. Zastavil až před velikým stanem.
„Jé,“ vykulil oči Matýsek. Na pódiu tam stál Mikuláš, za ním Anděl, a okolo poskakovali tři čerti s velkýma rohama.
Malý čert radostí poskočil. Už už chtěl na ně křiknout, zavolat, že on přece…!
V tom se zarazil a zklamaně se otočil k Vaškovi. „To přece nejsou čerti!“
„Já vím,“ řekl Vašek, „ale myslel jsem, jestli nejsou někde tady, mezi dětmi. Jestli se taky nepřišli podívat.“
Matýsek se pozorně rozhlížel kolem. Jenže kolem něho kromě rozesmátých dětí stáli také maminky a tatínkové, a čertík přes ně špatně viděl.
„Nikdo z našich tady není,“ řekl smutně a sklopil hlavu.
Oba kluci se zklamaně loudali uličkou mezi stánky pryč.
„Kdybych měl aspoň svou čepici,“ povzdechl si Matýsek.
„Já ti nechám tu moji,“ chtěl smutného čertíka utěšit Vašík. „Mám jich doma víc.“
„Když ta moje…,“ Mates se zarazil, koukl po klukovi a zaváhal. „Ona je taková jiná, než ta tvoje.“
„Co je na ní zvláštního?“ zeptal se překvapeně Vašek. „Červený kulich s bambulí, viděl jsem ji.“
„Když, no, ono v té bambuli něco je,“ vysvětloval nešťastně Mates. „Když se někdo z nás ztratí, tak, tak…, támhle jsou…,” vykřikl najednou a ukazoval někam za Vaškova záda. Vašek leknutím poposkočil a otočil se. Zrovna včas, aby stačil ještě zahlédnou mizet za jedním ze stánků velkou červenou bambuli.
————-
„Vidíš něco?“ zašeptal Mates. Krčil se i s Vaškem za kupou nahrnutého sněhu a opatrně vystrkoval hlavu. Když sem před chvílí oba doběhli, málem vrazili do Ondry s Martinem. Uličníci stáli těsně za jedním opuštěným stánkem, u kupy prázdných dřevěných bedýnek, a naštěstí si jich ani jeden nevšiml. Martin se nakláněl k Ondrovi a něco mu šeptal. Na hlavě měl ukradeného kulicha a velká bambule jen poskakovala, jak Martin při hovoru důrazně mával rukama. Vašek s čertíkem marně natahovali uši, zaslechli jen pár nesrozumitelných slov.
„O čem se to baví?“ zašeptal znovu zvědavě Matýsek.
„Počkej, vydrž,“ netrpělivě na něho mávl Vašek. „Já mu nerozumím, říkal něco o ohni? Nebo mluví o něčem červeném?“
Darebové u stánku se odmlčeli. Ondra napjatě sledoval Martina, i pusu zapomněl zavřít. Pak se Martin pootočil k bedýnkám a ozval se takový divný škrtavý zvuk.
„Co to dělá?“ vykulil najedou oči Vašek. „On škrtá zápalky, chce ti spálit tu čepici?“
Mates udělal krok dopředu a chtěl na kluky křiknout. Už to ale nestačil. Martin se rozmáchl a hodil zapálenou zápalku přímo na hromadu dřevěných bedýnek. Malý plamínek zamrkal a pak objevil kus pokrčeného mastného papíru. A už to jelo. Z malého plamínku byl větší, pak ještě větší, od něho chytily plamenem i bedýnky.
„Jé,“ vyděšeně vykřikl Vašek. Mates kluky jen s údivem pozoroval. Ohně se nebál, doma s ním byl kamarád. Ale nechápal, proč si kluci s ohněm hrají. Na oheň se přece musí dávat pozor, nesmí se jen tak volně vypustit. Může ublížit a být hodně nebezpečný.
Plameny už vysoko šlehaly, začali se sbíhat lidé. Někdo křičel a odněkud se ozývalo zoufalé štěkání psa.
„Je tam pes, mám tam psa,“ vykřikoval nějaký pán a snažil se z boku vypáčit dveře hořícího stánku. Nešlo mu to. Dveře se zkroutily a od ohně sálal velký žár.
Matýsek se rozhlédl, poodešel a otočil se třikrát kolem své osy. Nikdo si nevšiml, že náhle zmizel.
Pán zatím musel vzdát svůj boj se zkříženými dveřmi. Se slzami v očích sledoval požár. Pejsek se ještě nevzdával, přes praskání ohně byl slyšet jeho zoufalý štěkot.
V tom bác, bum, fjú a fjú. Něco silně zarachotilo, zafičelo, plameny vzplály ještě víc, pak se najednou zkroutily, byly menší a menší, až oheň zmizel úplně. Dveře se s rámusem rozletěly a z nich vyskočil malý zrzavý pejsek. Jeho pán ho popadl a radostí se málem rozplakal.
„Bene, Beníčku, tobě se to podařilo? Ty jsi ty dveře nakonec vyrazil sám?“ Honem pejska prohlížel, ale kromě trochu opálené srsti se pejskovi nic nestalo.
S houkáním přijeli hasiči, ale už nebylo co hasit.
Vašek stál vyděšeně opodál, sledoval, co se děje a vůbec si nevšiml, že se jeho nový kamarád Matýsek najednou ztratil. S úlevou vydechl, když pejsek vyběhl ze dveří, ale pak leknutím poskočil. Někdo za ním povykoval.
„To zapálil tenhle ten kluk! Já jsem ho viděl!“
Vašek se otočil a lekl se ještě víc. Stáli tam oba kluci uličníci a Martin ukazoval na něho, Vašíka.
„Ne, já to nebyl!“ chtěl vykřiknout, ale to už ho popadl jeden z hasičů za rameno.
„Tak ty jsi to tu podpálil?“ ptal se a hrozivě se mračil.
„Ne, já ne!“ bránil se Vašek a vyplašeně koukal kolem. Kolem se sběhl hlouček lidí, přísně se na něho dívali a pokyvovali hlavami.
„Já to opravdu nebyl, nebyl!“ Vašek ani pořádně mluvit nemohl, jak ho ta nespravedlnost trápila. Martin s Ondrou stáli na kraji hloučku a pošklebovali se mu. Martin mu k tomu škodolibě strouhal mrkvičku, velká bambule na červeném kulichu mu přitom opět poskakovala na hlavě.
Vašek vyděšeně koukal okolo. Nikdo mu nevěřil, nikdo se ho nezastal. I malý čert zmizel, nikde tady není.
„Chlapče, chlapče,“ kroutil nad ním hasič. „To nebudou mít vaši radost. Budou muset všechnu škodu zaplatit!“
„On to nebyl!“ Konečně se Vaška někdo zastal, konečně mu někdo přišel na pomoc.
To se objevil čertík Matýsek. Kde se vzal, tu se vzal, stojí těsně vedle Vaška a nebojácně se na hasiče dívá.
„Kde jsi se tu tak náhle objevil, kluku?“ podivil se hasič. „Kdo to tedy byl? Kdo způsobil požár?“
„Ti dva!“ ukázal Mates na uličníky.
„Cože? Ty to chceš svést na nás? A jak to chceš dokázat?“ smál se drze Martin.
„Byl to Vašek, my ho viděli,“ přidal se k Martinovi s úšklebkem i Ondra.
Hasič koukal na oba kluky, pak se podíval na Vaška a nakonec zase na čertíka.
„Svádíte to jeden na druhého. Tak kdo tu boudu podpálil?“
„Ten, kdo má v kapse zápalky!“ vykřikl Matýsek.
V hloučku diváků to zašumělo. Samozřejmě, ten, kdo má zápalky, bude žhář!
„Ukaž kapsy,“ nařídil Vaškovi přísně hasič. Vašek honem obracel kapsy. Na sníh vypadly rukavice, kapesník, dva bonbóny. Nic víc.
„A teď vy, kluci,“ obrátil se hasič k Martinovi a Ondrovi. Ale kde ti dva jsou? Jejich místo bylo prázdné. Když uličníci viděli, že jejich hra nevychází tak, jak si to představovali, chtěli nenápadně zmizet. Ale nevyšlo jim to. Malý čert dával pozor, a hned na ně ukázal.
„Schovali se, jsou za tím druhým stánkem!“
Šel tam pro ně sám velitel hasičů. Kluci také museli ukázat, co mají v kapsách. A krabička zápalek vypadla hned první. Marně se ji Martin snažil zahrabat v kapse co nejhlouběji. Vyskočila na sníh skoro sama, jako by byla živá. Martin i Ondra těkali očima kolem sebe, hledali cestičku, kudy by zase utekli. Ale všude kolem nich stáli lidé, nikde nebylo volné místečko k úprku.
„Martin ještě Matýskovi ukradl čepici,“ vykřikl Vašek. „Toho červeného kulicha!“
Uličník už neměl odvahu zapírat. Sundal kulicha a zkroušeně, se sklopenou hlavou ho Matesovi podal.
————
Je večer. Na náměstí je už tma, svítí pouliční lampy a stánky září barevnými světýlky. Kluk a čert se pomalu loudají uličkou mezi stánky. Pán zachráněného pejska jim dal nějaké kapesné, jako omluvu za to, že je podezříval ze založení požáru. Oba kluci se už svezli na kolotoči, koupili si dětský grog i vánoční perníčky.
Matýsek si povzdechl.
„Musím se vrátit,“ řekl trochu smutně. „Aby na mne nečekali, ještě by autobus mohl odjet beze mne.“
„Hm, a jak ho najdeš? “ zaváhal Vašek. „Kde parkujete? Za celé odpoledne jsme přece vaši třídu nepotkali!“
Mates udělal ještě krok a zastavil se.
„No, víš, já ti to chtěl už říct. Ale s tím požárem jsem na to potom zapomněl. Ona mi správnou cestu ukáže bambule, koukej!“
Sundal z hlavy kulicha a natáhl ruku před sebe. Červená bambule zablikala. Otočil ruku doleva, světýlko zhaslo. Natočil ji doprava, nic. Až když zase vystrčil ruku přímo před sebe, se světýlko rozblikalo.
„Vašek nadšeně vykulil oči.
„Kouzelná čepice! Ukazuje směr!“ Pak se znovu podíval na Matese. „Ten požár, ten jsi taky uhasil ty? Protože jinak by ten pejsek uhořel!“
Mates přikývl.
„Ovládat oheň umíme už v mateřské škole. Jsme přece čerti! Tak jsem ho uhasil, no!“
Na kostelní věži začaly odbíjet hodiny. Bambule v Matesově ruce začala blikat rychleji a rychleji.
„Já už musím, už je šest….! “ a Mates se rozběhl směrem, kam ukazovala bambule. Pak se ještě otočil a křikl směrem k Vaškovi.
„Jsi bezva kamarád. Na jaře zase přijedu, na jarní výlet. Já tě najdu, jo?“
Pak udělal jeden krok , druhý, třetí….. a najednou zmizel přímo Vaškovi před očima.
Hodiny na věži odbily naposledy. Nedaleko v tmavé uličce zahučel motor odjíždějícího autobusu.
Vašek osaměl. Chvilku koukal do tmy a pak se štípl do ruky. Au!
Opravdu se mu to nezdálo. Má kamaráda živého čerta!

8 thoughts on “O ztraceném čertovi – celá pohádka

  1. Mě by se líbilo nějaké další pokračování o čertíkovi a myslím, že nejsem sama, určitě bychom ji “brali” všemi deseti :-).

  2. Pohádku si podle názvu vybral náš čertík z 1. třídy Matýsek. Přečetla jsem mu ji a moc se mu líbila. Řekl mi, jaké v ní je poučení: že když někdo lže a chce na někoho něco svést, stejně se na to přijde. Kéž by to tak bylo i v opravdickém životě! Děkujeme.

    1. Ali, mám vždycky moc radost, když si přečtu, že se pohádka líbila, a dokonce ji děti pochopily 🙂 tak snad vymyslím něco hezkého a na míru i druhému vnoučkovi 🙂

  3. Moc hezký a navíc poučný příběh. Takové se čtou, jako když voda plyne. Byla by z nich pěkná knížka, nejen pro děti.

  4. Krásně napsáno, jste úplná spisovatelka. Z Vašich příběhů by se mohla stát opravdová kniha pohádek. Takové na trhu nejsou. Přeji ještě mnoho nádherných nápadů na psaní. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *