Pohádka do kolébky – O oslíkovi a dráčkovi

Pohádka do kolébky – O oslíkovi a dráčkovi

“Jé, babi, koukej,” volala  malá holčička v parku a ukazovala na oblohu. Právě tam kroužil krásný velký čáp.
Bílý pták na modrém nebi udělal ještě jednu otočku, a pak zmizel někde za vysokým stromem.
“Uá, uá,” hlasitě se rozkřičelo miminko. Narodil se Davídek.
To bylo radosti. Pro maminku a tatínka to bylo nejkrásnější děťátko na celém světě, děda byl pyšný na vnuka, a babička? Ta štěstím uronila i pár slziček.
Davídek rostl jako z vody. Jak taky ne, když ho měli všichni tak rádi. Za chvíli už koukal kolem sebe, smál se na maminku a tatínka, plácal ručkama do hraček a hlasitě si broukal.
Ze všech hraček měl Davídek ale nejraději plyšového dráčka a oslíka. Byli tak heboučcí, měkkoučcí.
Dráček s oslíkem byli moc rádi, že Hračková komise z Pohádkové říše hraček vybrala pro Davídka zrovna je. Maminka je Davídkovi před spaním vždycky uložila v postýlce na polštářek a oslík s dráčkem mu na dobrou noc povídali miminkovské pohádky. Davídek pak pěkně spal až do rána. No, jako mimino.
Oba plyšáci ho potom pečlivě opatrovali až do rána. Odháněli ošklivé sny, hlídali, aby mu nějaká zlobivá zatoulaná moucha nesedla na tvářičku, a dávali pozor, aby se miminko neodkopalo a nebyla mu zima. To pak buď dráček malinko zarachtal nebo oslík zahýkal, maminka se šla do pokoje na děťátko podívat, a znovu ho pečlivě přikryla.
Z oslíka a dráčka se stali dobří kamarádi. V  něčem se ale nemohli shodnout. Kdo umí povídat Davídkovi hezčí pohádky? Koho má chlapeček radši? Oslík tvrdil, že to on zná nejhezčí pohádky a proto ho má klouček raději,  dráček zase, že se oslík mýlí, a nejhezčí pohádky Davídkovi povídá jedině on.
Jednoho večera maminka zase uložila chlapečka do postýlky, dala mu pusu na čelíčko a usmála se.
“Pěkně spinkej, Davídku, dráček i oslík tě budou hlídat.”
Davídek se na maminku taky usmál, jednou ručkou chytil za plyšovou tlapku dráčka, druhou zašmátral po oslíkovi. Ale než se mu ho podařilo uchopit, zavřely se mu oči. Klouček usnul.
V pokoji bylo ticho.
“Davídek už spí,” řekl po chvíli dráček a malinko se zavrtěl.
“Ani jsme mu nepověděli žádnou pohádku,” zasmál se oslík. “Pokaždé mne při usínání drží za ouško.  Dnes to ani nestihl,” řekl trošku lítostivě.
“Mne se drží za tlapku,” řekl pyšně dráček. “Vždycky se mne chytí první!”
“To není pravda,” urazil se oslík. “Když ho maminka ukládala spát po obědě, chytil se první mne!”
“To je toho,” ušklíbl se dráček. “To byla náhoda. Mne má stejně radši! Protože já mu povídám hezčí pohádky!””
“Mne má radši,” hlasitě zašeptal oslík.
Dráček mu už už chtěl odpovědět, když v tom se chlapeček zavrtěl. Zakopal nožkami, peřinka se mu shrnula a přikryla oslíka, jen kousek jednoho šedého ouška bylo vidět.
Dráček se honem odmlčel, ještě aby tak Davídka probudili. Potom trošku zarachtal, aby maminku ve vedlejším pokoji upozornil, že je chlapeček odkopaný.
Maminka opatrně, potichoučku otevřela dveře a přistoupila k postýlce. Lehounce chlapečka pohladila, natřepala mu peřinku a znovu ho přikryla. Jen co se za ní zavřely dveře, dráček šeptem zavolal.
“Oslíku, oslíku!”
Jenže oslík mu neodpověděl.
“Oslíku, tak se nezlob, já jsem tě jenom tak škádlil. Davídek nás má rád oba!”
Oslík ale pořád nic. Jen Davídek se znovu zavrtěl, rozhodil ručky a uvolnil pěstičky. Dráček se skutálel do rohu postýlky. Klouček ze spánku zatápal kolem sebe, hledal hračky. Když je nenašel, otevřel očka a rozplakal se.
——————
“Pšš, pšš,” kolébala maminka chlapečka v náručí. Jenže pokaždé, když se hošík zklidnil a maminka ho položila do postýlky, začal plakat znovu. A plakal, a plakal.
“Co mu chybí?” ptal se ustaraně tatínek. “Ještě nikdy tolik nenaříkal!”
Už byl Davídek přebalený a nakrmený, maminka ho pochovala, tatínek zazpíval písničku.
Nic nepomáhalo. Jakmile se klouček ocitnul v postýlce, plácnul ručkama kolem sebe a zase se rozplakal.
“Davídku, Davídku, neplakej, podívej, tady máš dráčka,” pokoušela se maminka chlapečka zklidnit. Chlapeček se na něho podíval, popadl ho do pěstičky a natáhl k mamince i druhou ručku.
“Kde je oslík?” staral se tatínek. “Ještě mu podej oslíka!” radil mamince. A už sám kouká kolem sebe, aby našel druhou hračku. Jenže oslík nikde není.
Maminka znovu tiší Davídka v náruči a tatínek hledá oslíka. Protože už jim oběma jasné, proč  chlapeček tolik pláče. Chybí mu oslík, chce mít u usínání obě své oblíbené hračky u sebe.
Tatínek už prohledal celou postýlku, pak vlezl pod ni. Ale oslík tam není. Davídkovi se chce spinkat, jeho pláč je unavený, kňouravý, ale usnout mu nejde. Chybí mu hračka do druhé ručičky. Marně ho maminka kolébá, marně mu tatínek slibuje, že hned zítra mu koupí oslíka druhého.
Chlapeček naříká a naříká.
“Zatrachtilý osel,” bručel si nešťastně tatínek. “Kam se jenom poděl?”a znovu prohledává postýlku. Oslík zmizel.
“Davídku, chlapečku můj, neplakej, tatínek ti toho rošťáka toulavého najde,”  utěšovala maminka děťátko.
“Najde, samozřejmě, že najde, ale kde?” a tatínek se poškrabal ve vlasech, znovu klekl a nahlédl pod postýlku. “Já už opravdu nevím, kde ho mám hledat. V postýlce není, pod postýlkou není, šel si snad někam na bodláky nebo co?” mumlal si pod nos. “Takový ro… oslík!” vykřikl najednou.
Maminka leknutím trochu poskočila.
“Roslík? Jaký Roslík?” zeptala se tatínka nechápavě.
“Rošťák oslík,” zasmál se vítězně tatínek a vynořil se z pod postýlky. V ruce držel ztraceného oslíka.
“Zapadl mezi postýlku a zeď,” vysvětloval, “proto ho nebylo vůbec vidět. Pšš, Davídku, už se bude spinkat!”
Maminka chlapečka znovu uložila do postýlky a tatínek mu podal plyšáky. Davídek chytil do každé ručky jednoho, zavřel očka a usnul.
“Uf,” řekl tatínek. Pak se podíval na maminku, maminka na tatínka a oba se usmáli. Jejich chlapeček už zase pěkně spí.
Dráček s oslíkem se už od té doby nehádali. Pochopili, že Davídek má je i jejich pohádky rád stejně.  Že se mu špatně usíná, když mu vedle hlavičky leží jen jeden z nich.
Oslík oné uplakané noci dostal své jméno. Začali mu říkat Roslík. Zvláště babičce Květě se to jméno líbilo. Dráček si na to své musí počkat, až Davídek ještě trochu povyroste. Pak mu určitě nějaké hezké jméno vymyslí..

 

Tahle pohádka je pro Davídka. Narodil se 27 .5. 2017

 

Foto Oslík Iáček

11 thoughts on “Pohádka do kolébky – O oslíkovi a dráčkovi

  1. Už se mi stýská po nějaké další pohádce s dobrým koncem. Jde na mě nějaká podzimní nálada.

  2. Já mám dodnes schovanou svoji první panenku Lízinku, “hadrovou” – jen hlava je plastová s vlásky, ve svých starých fialových šatech :-). Pořád ale vypadá na svůj věk docela dobře.

  3. Když jsem byla malá, tak jsem měla pejska Buclika. Od mala jsem prý pořád s nějakým plyšákem spala.

  4. Když já k Vám Matyldo chodím hlavně číst, někdy přečtu pohádku, a pádím na další. 😀 a koment zapomenu. Pohádky jsou opravdu krásné, to by už bylo na knížku.

  5. Pohádka jak dělaná pro naší Martinku, věčně hledá pod postelí svoje plyšáky, nejraději má tygříka a velikého krokodýla. Ale tygřík vítězí, spí s ním už od té doby, co k nám přišla a taky podle toho vypadá, hlava se mu už jen klinká a je celý umuchlaný. Ale Martinka ho nedá.

    1. Bobalko, Určitě by i Martinku potěšila vlastní pohádka. K tomuto datu a hodině máte za červen stejný počet příspěvků jako Rojak. Nenechte si pohádku opět vyfouknout! Skoro každý měsíc jste někde na špici, ale první je pokaždé někdo jiný 🙁

  6. Pohádky se mi moc líbí všechny, protože vždycky dobře skončí. Škoda, že to není vždy tak i v životě. Ale to by zas nebyly pohádky :-)…..

  7. Jé…, to je ale hezká pohádka! Kam Vy na to “chodíte”? 🙂 Bude se určitě líbit. U nás Nikolka usíná s dinosaurem a papouškem. Někdy si vybere i něco jiného, má jich spousty. Terezka má zase u sebe většinou svítící rybu Dory. Když jde v noci někdy za rodiči do ložnice, svítí si sama na cestu a pak pochopitelně – jak jinak – usne s autobusem v ruce :-).

Napsat komentář: veruska Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *