POHÁDKA NA PŘÁNÍ – PRO LUCINKU

POHÁDKA NA PŘÁNÍ – PRO LUCINKU

O zlobivém králíčkovi
“Kykyryký, kykyryký, dnes přijede Lucinka!” vyzpěvoval kohout na plotě.
“Koko dá? Koko dá?” ptaly se slepice.
Pejsek Max hlídkoval za brankou, aby spatřil Lucinku první. I v králíkárně začalo být živo. Králičí maminka napřed pořádně zadupala, a pak čumáčkem strčila do pelíšku v rohu. Tam v hebké postýlce z králičích chlupů spalo pět malých králíčků. Čtyři z nich okamžitě vyskočili, pěkně se předními tlapkami omyli a pustili se do snídaně. To bylo nějaké mlaskání, když s takovou chutí pili mlíčko.
Maminka králice je při tom spokojeně pozorovala.
“To mám ale krásné a šikovné děti,” pomyslela si. “Toník, Frantík, Bělinka, Žanda.., kde je Tomík? Chybí Tomík!”
Maminka koukla do kouta a přísným hlasem zavolala. “Tomíku! Tomíku!”
V pelíšku se něco malinko pohnulo.
“Tomíku, okamžitě vstávej! Už je ráno,” pokračovala maminka králice.
“Mně se ještě nechce!” ozvalo se z pelíšku.
“Vstávej, dnes přece přijede Lucinka!” zavolala znovu maminka na líného králíčka. Tomík s fňukáním vylezl z postýlky. Ani se neumyl a hned se vrhl k jídlu.
Maminka jen zakroutila hlavou. Tomík je ze všech králíčků největší, má hezký šedivý kožíšek – a je největší zlobidlo a lenoch. Neposlouchá, co mu maminka říká, pere se s ostatními králíčky a nechce si s nimi hrát hrát.
“Co jen z toho kluka vyroste!” povzdychla si maminka. “Jen aby na tu svou lenost a neposlušnost jednou nedoplatil!”
“Haf, haf,” ozvalo se v tom od branky. “Haf, haf, Lucinka je tady, Lucinka už přijela!” hlásil radostně pejsek Max.  Na dvoře nastal zmatek. Všechny slepičky se nahrnuly k plotu rozdělujícímu dvůr, malí králíčci okamžitě nechali jídla a přitiskli nosíky k pletivu. Půjde Lucinka za nimi? Donese jim mrkvičku? Jen Tomík se ani nehnul a spokojeně se cpal dál.
Lucinka jde vedle babičky, na zádech má batůžek, v ruce drží dva sáčky.  Napřed se zastavila u slepiček a do ohrady jim vysypala staré rohlíky. To bylo povyku.
“Koko dá, koko dá,” hlásily slepičky kohoutovi, a zobaly, až drobečky lítaly.
Pak šla Lucinka navštívit králíčky. Babička otevřela drátěná dvířka a Lucinka jim hodila červené mrkvičky a zelené listí pampelišek. Tomík okamžitě přestal pít mlíčko a vyrazil kupředu. Rozhrnoval bratříčky i sestřičky, tlačil se dopředu, aby dostal tu největší mrkev, ty nejhezčí lístky. Nejmenší Bělince šlápl na pacičku, až vypískla bolestí. Ale Tomík nedbal, tlačil se, aby byl u všeho první.
Pejsek Max už byl netrpělivý. Slepičky i králíci už dostávají dobrotky, ale co přivezla Lucinka jemu? On ještě nic nedostal!
“Haf, haf,” zaštěkal, aby na sebe upozornil.
Všichni okolo se lekli.
“Ticho, Maxi,” okřikla ho babička. “Nestraš nás!”
Pejsek se zastyděl a vrtěl ocáskem na omluvu. Nechtěl nikoho polekat, to se jen tak moc těší na dárek od Lucinky!
Babička zavřela dvířka králíkárny, vzala Lucinku za ruku a šly spolu k lavičce, s Maxem v závěsu. A vůbec nikdo si nevšiml, že jeden králíček v králíkárně chybí.
————–
Králíček Tomík byl vyděšený. Moc spěchal, aby uchvátil tu největší mrkvičku! Když Max zaštěkal, lekl se, až vypadl z králičího domečku ven. Teď se krčil ve vysokých kopřivách mezi plotem a králíkárnou a slabounce pískal.
“Bojím, bojím! Já chci domů, za maminkou!”
Ale nikdo ho neslyšel. Tomík byl sám. Měl strach, bylo mu zima a měl hlad. Vždyť pro samou lenost se nestačil nasnídat, a mrkvičku taky neměl. Zkusil si kousnout do toho zeleného okolo, ale hned to vyplivl. Kopřivy mu nechutnaly. Raději se stočil do klubíčka a tichounce plakal, až o samotě usnul.
————-
Na lavičce si Lucinka sundala batůžek. Pomalu ho otevírala a smála. Max seděl před ní, zametal ocáskem dvůr a pozorně sledoval její ruce.
“Maxi, Maxi, chytej!” vykřikla holčička. Z ruky jí vyletěl červený míček. Max vyskočil – a míček chytil ještě ve vzduchu. Lucinka házela, Max chytal a bylo u toho plno smíchu.
“Já pro tebe ještě něco mám, takové dobrotky pro pejska,” řekla nakonec rozesmátá holčička. “Ale ještě se jdu podívat na králíčky. Děda jim nese travičku!”
A rozběhla se za dědečkem. Nadšeně pozorovala, jak malí králíčci chroupají. Jejich maminka stála za nimi, nejedla, jen upřeně na Lucinku koukala. Jako by jí chtěla něco říct.
“Kolik králíčků je, dědo?” zeptala se holčička.
“Králičí maminka a má pět dětí, to je přesně tolik, kolik máš na jedné ruce prstíků,” usmál se dědeček.
“Dědo, já je spočítám!” vyhrkla Lucinka
Jeden prstík je černý králíček, druhý a třetí jsou strakatí, čtvrtý prstík je pro králíčka bílého. Ale co s palečkem?
“Dědo, já mám ještě paleček!” vykulila udiveně oči Lucinka. “Jeden králíček tu není!”
Dědeček se taky dal do počítání. Opravdu. Jeden malý králíček chybí.
“Není tu šedý králíček, ten největší,” řekl dědeček, když si pořádně prohlédl králíkárnu. Maminka králice zadupala. Dívala se přímo na dědečka a očima prosila.
“Najdi mi Tomíka, ráno tu ještě byl! Bojím se o něho, ztratil se!”
Děda se poškrabal na hlavě. “Asi vypadl, když ráno Max zaštěkal. Podíváme se tady kolem!”
Hledali v trávě okolo, ale králíčka nikde neviděli.
“Není tu,” řekl děda nakonec.  “Že by odhopkal někam dál? Takový prcek se ještě protáhne plotem! Pojď, Maxi, pomůžeš mi hledat na druhé straně!”
Max zavrčel a ani se nepohnul.
“Maxi!” zavolal znovu děda. Pejsek krátce štěkl a dál upřeně zíral pod králíkárnu. Ale vlézt tam mezi kopřivy se mu moc nechtělo. Za to Lucinka nezaváhala, klekla si a vstrčila do škvíry hlavičku. Pak natáhla ruku – a lap.
“Dědo, koukej!” křičela radostně, když ruku vytáhla zpět. Za ouška držela malého šedého králíčka.
Jejda, to byl Tomík rád, že je zpátky u maminky. Honem jí slíbil, že už bude hodný, nebude líný a nebude se nikam tlačit první.
Lucinka dostala od dědy i babičky velkou pusu. Byla moc pyšná, že neposlušného králíčka  našla a zachránila. Ani jí nevadilo, že si trochu odřela kolínko a popálila ji kopřiva.
Maxík taky dostal odměnu, ukázal přece, kde malý Tomík je. Lucinka pro něho v batůžku ještě měla celý balíček mlsků pro pejsky. Maxíkovi moc chutnaly. Olizoval se až za ušima.
A  malý Tomík byl od té doby nejhodnější králíček ze všech králíčků.
—————–
Tato pohádka je pro malou Lucinku, Jsou jí teprve dva roky a má ráda zvířátka. Jenom nevím, jak se jí bude pohádka líbit, pro tak malou holčičku jsem ještě žádnou nepsala 🙂
P.S. Kdyby někdo nevěděl, proč ty slepice tak kdákají, tak to mluví po našem. U nás říkají malé děti koko (nebo kokino) bonbónům, čokoládě a pod. Prostě mlsání  🙂
ilustrace Bětuška Slavíčková

13 thoughts on “POHÁDKA NA PŘÁNÍ – PRO LUCINKU

  1. Tak já tu pohádku té naší Lucince ještě nepustila. Oni vždycky přijedou na chvíli, Lucinka jako první jde krmit slepice, pak se jde podívat na králíky, pak třeba na písek a chvíli neposedí.
    Pustím jí tu pohádku, až bude teplo a bude tady delší dobu, aby se zklidnila.

  2. Krásná pohádka, vnoučátka to komentovala, že je to jako u nás na zahradě. Taky milují, když je děda vezme podívat se na malé králíčky, kuřátka a teď dokonce budou morčátka.

  3. jo, pohádky, těch není nikdy dost :-), už se těším na další. Na to musí být holt talent, a ten je u Vás evidentní!

  4. Já mám obyčejnou Nokii, pustím “nahrát video” a mluvím :-), a ještě ji přitom třeba natáčím…

  5. To s tím mobilem je dobrý nápad, to udělám taky :-), už se těším, jak na to bude koukat ….

    1. Co to máte za mobil, dámy? Jak se to dělá? Já mám sice chytrý mobil ale chytrá na to nejsem 🙁

  6. To je moc krásná pohádka!!! Já si ji namluvím do mobilu a pak ji Lucince pustím. Určitě se ji to bude líbit!
    Moc vám děkuji. Vy jste prostě jednička!

  7. Myslím, že tato pohádka určitě uspěje, Lucinka tato zvířátka má ráda a až bude trošku větší, tak bude králíčky i počítat… :-). Moc hezky napsané, určitě ji přečtu i těm našim holkám. Nikolka zvířátka přímo miluje a Terezka má ráda všechny pohádky.

  8. Tak to je krásná pohádka, máš to ” vymakané ” do každého detailu. Určitě jí přečtu i naší Rozálce, která má v těchto dnech neštovice. Namazaná pudrem je jako dalmatin…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *