Pohádka pro Nikiho – O sovičce Julince

Pohádka pro Nikiho – O sovičce Julince

Za devatery horami a devatery údolími je hluboký les. Žije v něm tatínek sova a maminka sova s malou sovičkou Julinkou. Sovičky jsou noční zvířátka, večer se probouzejí a ráno chodí spát.
Malá Julinka byla moc hodná. Všechno vždycky snědla, chodila brzy ráno spát a tak rychle vyrostla. Jednoho večera si sedla na větev vedle hnízda a řekla.
“Tatínku, maminko, děkuji, že jste se o mne tak dobře starali, ale už jsem velká, poletím do světa!”
Hezky se rozloučila a vyletěla. Letěla dlouho, předlouho, až doletěla do jiného hlubokého lesa. Sedla si na větev vysokého smrku a rozhlédla se. Líbilo se jí tam, a tak se rozhodla, že v tomto lese zůstane. Ale najednou jí začalo být smutno.>
“Já jsem tu tak sama, nikoho tu neznám, nemám žádné kamarády.”
Jak si tam tak smutnila, najednou slyší dole pod stromem nějaké šustění.
“Haló, je tam někdo?” zavolala sovička.>
“Tady jsem já, liška Bětka,” ozvalo se pod stromem. “A kdo jsi ty?”
“Já jsem sovička Julinka. Vyrostla jsem v jiném lese, teď už jsem veliká a vyletěla jsem do světa. Je mi smutno, nemám tady žádné kamarády. Nechceš se se mnou kamarádit?”
Liška byla pro. Celou noc si spolu povídaly, hráli, až přišlo ráno. Julinka se s Bětkou rozloučila a slíbily si, že se zase někdy navštíví.
Julinka na stromě prospala celý den, až zase přišla noc. Chvíli si jen tak létala, ale pak si zase sedla na větev a začala si stýskat.
“Já jsem tu tak sama, je mi tady smutno!”
Jak si tak naříká, slyší pod stromem nějaké dupání a funění.
“Kdo je tam?” zeptala se Julinka.
“Tady jsem já, ježek Pichláček. Kdopak jsi ty?”
“Já jsem sovička Julinka. Žila jsem s maminkou a tatínkem v jiném lese, ale teď už jsem veliká a vyletěla jsem do světa. Chtěla bych zůstat tady v tomto lese, ale jsem tu sama! Chceš se se mnou kamarádit?”
Pichláček souhlasil, a tak si spolu hráli a povídali až do rána. Když vyšlo sluníčko, rozloučili se, slíbili si, že se zase někdy sejdou a šli spát.
Večer se Julinka probudila, proletěla se, pak si sedla na větvičku a zase jí bylo smutno. Zvířátka, která žijí přes den, už šla dávno spát. A kde bydlí liška s ježkem nevěděla. Najednou jí něco tichounce proletělo kolem nosu. Moc se lekla, až málem spadla ze stromu.
“Kdo pak jsi?” zavolala Julinka.
“Já jsem netopýr Netýrek. A kdo pak jsi ty? Neznám tě,” odpověděl tenký hlásek. Ze tmy se vynořilo zvířátko a zavěsilo se hlavou dolů na tenkou větvičku poblíž sovičky. Julinka si ho s údivem prohlížela.
“Vypadáš jako lítající myška,” zasmála se a pak hned pokračovala. “Já jsem sovička Julinka. Bydlela jsem s maminkou a tatínkem daleko, ale už jsem vyrostla a vydala se do světa. Nechceš být můj kamarád? Je mi tu smutno. Mám už nové kamarády ježka Pichláčka a lišku Bětku, ale nevím, kde bydlí!”
“Já to vím,” zaradoval se netopýr Netýrek. “Liška má svou noru ve stráni a ježek má domeček v kupě loňského listí. Poleť za mnou, můžeme kamarádit všichni dohromady!”
A tak se taky stalo.
Sovička si udělala domeček v dutině starého stromu a byla v lese spokojená. Každý den si hrála s některým z nových kamarádů.  Už nikdy jí nebylo smutno.
Jednou ale do lesa přišla velká bouřka. Po nebi lítaly blesky, hrom bil a foukal veliký vítr.
Fjú, fjú, ozývalo se lesem.  V tom bum, prásk, ozvala se ještě větší rána. To blesk uhodil do stromu, kde měla Julinka domeček. Strom začal okamžitě hořet. Julinka na poslední chvíli ze svého domečku vyletěla. Sedla si na pařez, je celá zmoklá a pláče. Uslyšel ji ježek a vyštrachal se ze svého obydlí v hromadě suchého listí.
“Proč pláčeš, Julinko?” zeptal se sovičky.
“Blesk zapálil strom, ve kterém jsem měla svůj domeček,” naříkala Julinka, “teď jsem celá promoklá a nemám kde bydlet!”
“Neplač,” utěšoval ji ježek Pichláček, “pojď ke mně, můžeš bydlet se mnou!”
Julinka byla ráda a honem se schovala do domečku k ježkovi.
Fijú, fijú,  zafičel vichr, celá kupa listí se zvedla a odletěla. Ježek i se sovičkou se rozplakali.
Uslyšela je liška Bětka a šla se podívat, kdo to tak naříká
“Proč pláčete, Pichláčku a Julinko?” ptala se udiveně.
“Blesk zapálil veliký strom, ve kterém bydlela Julinka, a pak vítr odnesl kupu listí i s ježčím domečkem,” stěžovali si Julinka s Pichláčkem. “Jsme celí mokří a je nám zima!”
“Neplačte, pojďte bydlet ke mně do nory. Můj domeček je pod zemí, tam vítr ani oheň nemůže.”
Ježek se sovičkou se zaradovali a honem se běželi schovat  do domečku k lišce. Jenže ouha. Po stráni stékala dešťová voda, zatekla i lišce do doupěte. Tak tak stačili všichni před ní utéct ven.
“Achich ouvej, co budeme dělat,” hořekovali liška, ježek i sovička. Uslyšel je netopýr Netýrek a vykoukl z jeskyně ven.
“Proč tady tak naříkáte?”
“Blesk zapálil Julince strom i s domečkem, Pichláčkovi vítr odnesl domeček s kupou listí, a Bětce zase domeček zatopila velká voda. Jsme celí mokří a je nám zima!” naříkala zvířátka.
“Tak pojďte bydlet ke mně do jeskyně,” pozval je netopýr. “Sem se vítr nedostane, oheň a velká voda taky ne. Můžeme bydlet spolu. Jsme přece kamarádi!”
Bětka, Pichláček i Julinka se honem schovali do jeskyně. Jeskyně byla veliká a tak se tam všichni hezky vešli. Jejda, to jim tam bylo dobře. Bylo tam tak teploučko a sucho. Liška se zatočila do kolečka a položila si hlavu na ocásek, ježek se smotal do klubíčka a sovička si dala hlavu pod křídlo. Netopýr Netýrek se ještě jednou prolétl po jeskyni, pak se zavěsil ke stropu hlavou dolů. Všichni spali, a vůbec jim nevadilo, že venku prší a je vítr.
Dobrou noc, Niki i zvířátka 🙂

Tahle pohádka vznikla na námět vnuka Nikiho. Je mu pět let, u mne spal teď jednu noc. Aby se mu nestýskalo po mamince, vzal si sebou plyšovou sovičku, maňáska. Nejvíc práce mu dalo přemýšlení, která zvířátka jsou taky noční, aby se sovička měla s kým kamarádit 🙂

Ilustrace Václav Nezval

8 thoughts on “Pohádka pro Nikiho – O sovičce Julince

    1. Děkuji 🙂 Mám napsaných pohádek více. Postupně je začínám vydávat ve formě e-knih. Tato pohádka bude zařazena do pohádkové knížky o zvířátkach a vydání je plánováno na jaro příštího roku. Věřím, že se vám zalíbí i ty další pohádky 🙂

  1. Opět krásná pohádka, čtu si je někdy i sama, ale většinou vnoučatům, když tady u mě spí. Moc se jim líbí.

  2. Jéé, tak to je krásná pohádka 🙂 A já si říkám, proč Niki pořád mluví o Julince 🙂 Děkujeme a těšíme se na další 🙂

  3. Zvířátka já zbožňuju, takže i pohádky o nich a tato se velmi povedla. A mě někteří říkají Julinka a mám kamarádku Bětku. 🙂

  4. To je zase krásná pohádka !!!, jste génius, mě by tohle vůbec nenapadlo…, a jméno netopýra Netýrek… 🙂 – moc pěknéééééé

Napsat komentář: MadameBijou Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *