16. Jak dostala Majdalénka botičky

16. Jak dostala Majdalénka botičky

Bylo parný letní den, sluníčko hřálo a nikde ani mráčku. Na velkém plochém kameni se vyhřívala užovka Agáta. Najednou se zavrtěla, protáhla a pomyslela:
„Zase je mi nějak těsno a všechno mne svědí, tahle košilka je mi už malá.“
A tak se rozhodla, že si ji svlékne. To tak hadi dělávají. Když je jim kůže těsná, prostě ji svléknou a pohodí. Už mají pod ní nachystanou novou, hezčí a lesklejší.
Agáta se začala různě kroutit a povytahovat. Snažila se z malé košilky dostat, ale nějak to nejde. Uf, to je námaha. Ale košilka prostě nejde a nejde dolů.
„Počkej, my ti pomůžeme,“ ozval se hlásek. Agáta byla tak zabraná do převlékání, že si ani nevšimla, že ji už chvilku pozorují malý skřítek a srneček.
„Tondo, tahej Agátu za ocásek, a já jí pomůžu u hlavičky,“ zavelel skřítek a už se oba dali do díla. Srneček Tonda pořádně chytil prázdnou špičku ocásku, skřítek Borýsek užovce hlavičku a Agáta sama se snažila co nejlíp uměla dostat se z malé košilky ven. Uf, konečně se to podařilo. Pořádně se protáhla a ukázala světu novou hladkou kůžičku s dvěma žlutými půlměsíčky za hlavičkou.
„Děkuji vám oběma. Kdybyste někdy potřebovali, pomůžu zase já vám!“
Zatočila do spirály a zvedla hlavičku. Spokojeně si prohlédla svoje nové šaty, pak s odplazila ze stráně dolů a zahrabala se do kupky listí. Blížil se večer, za chvíli sluníčko zapadne a ochladí se. To Agáta nemá ráda. Miluje teplo a proto se nejraději celý den opaluje na stráni, stočená do kolečka na svém oblíbeném plochém kameni.
Skřítek se srnečkem odhodili prázdnou starou košilku na zem a taky se rozloučili. Skřítek šel rovnou domů a srneček běžel ještě navštívit kamaráda netopýrka. Doběhl k rybníčku a zvědavě se podíval do vody, jestli neuvidí malé pulce. V čisté průhledné vodě byly krásně vidět písek a kameny na dně, ale po pulečcích ani stopy.
„Kam se poděli, kde jsou?“ pomyslel si udiveně. Ale pak je spatřil. Už to nebyla žádná žabí miminka. Narostli jim nožičky, ztratil se ocásek a na břehu seděly krásné malé zelené žabičky. Maminka žabka je právě učila zpívat.
„Kva, kva, kvaky kvak,“ rozléhalo se nad hladinou rybníčku, „kvaky, kvaky, kvak, kvak.“
Tonda chvilku poslouchal, ale nakonec usoudil, že žabí zpěv není pro jeho ouška. Víc se mu líbí zpěv ptáčků a písničky víly Majdalénky. Ale nechtěl žabičky urazit, tak se na ně usmál, zamával jim a honem se otočil a spěchal za netopýrkem Edou do jeskyně nad rybníčkem.
Ale co to? To přece nejsou žabičky. Něco mu u ouška zabzučelo, bzzzz, bzzzz, a pak ho to dokonce píchlo do čumáčku.
„Ouvej,“ vykřikl Tonda a zuřivě zatřepal hlavičkou. Ale bzučivé a písklavé stvořeníčko se nedalo, naopak zavolalo si kamarády na pomoc. Bzzz, ozývalo se kolem Toníka a něco ho neustále štípalo. Tonda nečekal, okamžitě si rozmyslel návštěvu netopýrka a prchal od rybníčku pryč. V tom bum, zakopl o větvičku, upadl na zem a uhodil se do nosíku. Jejda, to to zabolelo.
„Copak to tu kdo provádí?“ ozval se do tmy bručivý hlas. To se probudil jezevec Hugo. Na procházky chodí nejraději v noci, když je klid. Jenže poslední dobou u rybníčku moc ticho nebylo a proto byl Hugo pořádně nevrlý.
„To je pořád nějaký rámus,“ brumlal si pod nos, když ten večer vylézal ze svého pelíšku.
„Samé žabí kvákání, sova houká, a ještě takové bzučení, kdo to tu má vydržet?“
A teď se k tomu rámusu přidal ještě Tondův výkřik. Jezevec Hugo sice pořád na něco huboval, ale nebyl zlý. I teď, když slyšel srnečka křiknout, se raději šel podívat, jestli se někomu něco nestalo a nepotřebuje pomoc.
„To jsem já, Hugo,“ ozval se do tmy srneček.
„Co si mne pořád u rybníčku štípalo a ošklivě bzučelo. Chtěl jsem utéct a zakopl jsem. Nevíš, co to je? Takové maličké a tak moc protivné,“ stěžoval si.
„Samozřejmě, že vím,“ bručel Hugo, “komáři to jsou, takové potvůrky. Žabičky jsou ještě moc malé, neumí je pořádně chytat. Už aby je to zelená žabka naučila, místo toho věčného kvákání. Ani netopýři na ně nestačí, tolik se jich tu najednou objevilo. A co ty, jsi v pořádku?“
„Bolí mne nožička, jak jsem zakopl,“ postěžoval si Tonda, „a čumáček mne pálí, jak mne komáři poštípali.“
„Zaběhni za Majdalénkou, ať ti to něčím namaže,“ poradil starý jezevec Tondovi, „a já zajdu za netopýry. Musíme se domluvit, co s těmi mrňavými štípavými a ubzučenými protivy budeme dělat. Takhle to přece už nejde…,“ pomalu se otočil a s funěním se vydal do stráně k netopýří jeskyni.
Srneček se za ním ještě chvilku díval, ale pak ho svědící nosík přinutil, aby raději pelášil pryč
Víla Majdalénka seděla na lavičce u domečku a hrála si se světluškami. Broučci jí létaly okolo hlavičky, Majdalénka se je pokoušela chytit a vesele se u toho smála.
„Majdalénko,“ poprosil ji srneček, když doběhl až k ní, „prosím, namazej mi čumáček, poštípali mne komáři. A taky mne bolí nožička, zakopl jsem o větvičku, když jsem před nimi utíkal.“
Ale co to? Víla se na něho podívala a zesmutněla:
„Toníku, tak moc ráda bych ti pomohla, ale nemůžu. Došli mi všechny mastičky. Už tu před tebou bylo tolik zvířátek s různými bolístkami, všechny mastičky jsem vymazala. Chtěla jsem si dnes ráno zajít znovu na bylinky, ale nejde to, podívej se,“ a Majdalénka srnečkovi ukázala bosé, poškrábané nožičky.
„My víly nemáme střevíčky, běháme bosy. A na stráni rostlo tolik kopřiv, tolik pichlavého ostružiní. Kopřivy mne popálily, ostružiní poškrábalo. Ani já si nemám čím nožičky namazat. A tak moc to pálí a bolí, Toníku.“
Srneček sklonil hlavičku:
„To mne mrzí, Majdalénko, tolikrát jsi zvířátkům pomohla a teď sama pro sebe nemáš mastičku.“
Pak se otočil, sklopil ouška a pomalu odcházel.
„Jak jen bych mohl Majdalence pomoci? Když bude mít zdravé nožičky, půjde na bylinky, z bylinek udělá mastičku a ….“ bác. Srneček zapomněl koukat na cestu, zase zakopl a narazil si druhou nožičku.
„Au, au,“ rozplakal se do tmy. A naříkal, dokud nepřiběhl skřítek Borýsek.
„Proč pláčeš, Toníku?“ ptal se Borýsek starostlivě. A tak mu to všechno Tonda všechno povyprávěl, o komárech, jak ho poštípali, proč ho bolí obě nožičky a proč Majdalénka nemá žádnou mastičku na bolístky.
„Jejda, no to je nadělení,“ vrtěl skřítek hlavičkou a usilovně přemýšlel.
„Už to mám,“ vykřikl pak radostně, „Tondo, neplač a běž klidně domů, Majdalénka zase půjde na bylinky,“ a už utíkal do tmy.
Na druhý den, brzy ráno, skřítek vyběhl na stráň. Užovka Agáta se zrovna uvelebovala na svém plochém kameni, aby se zahřála na ranním sluníčku.
„Agáto, Agáto, prosím, dej mi svou starou košilku,“ vyhrkl udýchaný skřítek.
„Mou košilku?“ podivila se Agáta, „a na co ji potřebuješ?“
!Víla Majdalénka nemá žádné botičky, všude chodí bosa. Poškrábalo ji ostružiní a popálily kopřivy, nemůže jít na bylinky a udělat mastičky,“ vysvětloval Borýsek. Agáta s pochopením přikývla a vystrčila jazýček a zakmitala jím:
„No samozřejmě, že si ji můžeš vzít, já ji už nepotřebuji, támhle leží na zemi.“
Borýsek ji popadl a už s ní uhání do své chaloupky. Stříhá a měří, do večera ušil krásné střevíčky. Majdalénce se moc líbily. Byly pohodlné, měkoučké a taky, žádná jiná víla botičky z hadí kůže neměla. Ráno, sotva sluníčko vykouklo a všude ještě ležela noční rosa, vyběhla z chaloupky na stráň. Nasbírala plný košíček různých bylinek a hned se pustila do výroby mastiček. Zase mohla zvířátka v lese poprosit o pomoc, když je něco bolelo, i srneček Tonda si namazal poštípaný nosík a potlučené nožičky.
A jak to dopadlo s komáry? Netopýři se domluvili se žabkami a skoro všechny komáry polapali. I užovka Agáta jim pomohla. A u rybníčku byl opět klid a pohoda. Ani jezevec Hugo na své procházce už nebručel, když žabičky spustily svůj večerní koncert – kvak, kvak, kvaky, kvak.

4 thoughts on “16. Jak dostala Majdalénka botičky

  1. Hady, háďata, užovky a podobná zvířátka v oblibě nemám, ale vydržela jsem přečíst až do konce :-). I to svlékání kůže …, i když se mi ježily všechny chlupy na těle …Pohádka hezká, ale bez hada by byla hezčí :-).

      1. Botičky mohla mít ušité z textilu :-), když už víla…, tak něco lehkého, aby mohla tančit… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *