15. Dobrodružství malého lišáčka

15. Dobrodružství malého lišáčka

Uprostřed lesa je hluboký úval. A v jeho břehu, mezi kořeny velkého stromu si vyhrabala svou noru liška Sára. V bezpečí a pohodě tam žila ona i její dvě malá liščata, Eliáš a Dorinka. Dorinka byla hodná a poslušná liščí holčička. Za to Eliáš, ten dokázal maminku pozlobit, hrozně rád dělal přesně opak toho, co po něm žádalo. Večer se mu nechtělo jít spát, ráno vstávat. Nechtěl jíst, co mu maminka nachystala, prý chce tu dobrou zmrzlinu od víly Majdalénky. Nechtěl jít si jít hrát s Dorinkou ven, když ho maminka posílala, za to večer odmítal jít zpátky do pelíšku. Sám se chtěl jít podívat, co je na druhé straně lesa. Neposlouchal varování maminky, aby nechodil daleko od jejich nory.
„Nebuď přece takový neposlucha,“ říkávala mu často maminka Sára, „jsi ještě moc maličký, neznáš svět. Nevzdaluj se od našeho domečku, mohlo by se ti něco zlého stát.“
Ale Eliášek pokaždé koukal do země a mračil se:
„Stejně se tam někdy půjdu podívat. Je to určitě zajímavější a hezčí, než u nás doma. A budu si tam hrát a všechno si prohlédnu. Jenom, co maminka nebude chvilku dávat pozor. Dorinka je holka. Já chci za kamarády kluky.“
A tak to šlo den ze dne. Eliáš neposlouchal, tahal sestřičku za ocásek, všude se jí schovával a pak na ni bafal, aby se polekala.
Jednou zase tak běhal před domečkem, Dorinka si hrála s kamínky, když oba zpozorněli. Co to slyší? Odněkud se nesly neznámé zvuky, kroky, hlasy, praskání větviček. Obě liščata skokem zmizela v doupěti, ani je Sára nemusela volat. Nezbeda Eliáš najednou nebyl žádný hrdina, krčil se v pelíšku, i sestřičku odstrkoval, jen aby byl u maminky blíž. Maminka je oba hladila a uklidňovala:
„Nebojte se, děti moje. To jsou lidé. Nemají tak tiché tlapky, jako my, proto tak dupou. Ani neumí mluvit potichoučku, jako zvířátka. Tady v pelíšku se vám nemůže nic stát. Jenom si to dobře zapamatujte a až je příště uslyšíte, vždycky se raději někde schovejte.“
Eliáš se brzy uklidnil, u maminky je přece v bezpečí. A zvědavost s ním zase začala cloumat. Co je to, lidi? Dalo by se s nimi hrát? Maminka se zrovna otočila k Dorince a něco jí povídala. Eliášek se opatrně, polehoučku, aby si ho maminka nevšimla, šoural ke vchodu. Ještě jeden krok a hop, už byl venku. Sláva, maminka to nezpozorovala. Maličký liščí klouček se rozhlédl a přikrčil se za keříčkem. Zvedl čumáček do vzduchu a čichal. Kam ti lidi šli? Ale lišáček je opravdu ještě příliš maličký, neumí čichem najít to, co hledá.
„Maminka říkala, že moc dupou, sám jsem je slyšel. Tak je najdu a prohlédnu si je,“rozhodl se malý, zvědavý neposlucha.
A už rozběhl po cestičce, jen tak nazdařbůh utíkal do lesa a nevěděl kam.
Uběhl kousek a překvapeně se zarazil, co to je? Nejsou to lidi? Na pěšince před ním byl takový divný tvoreček, celý černý, lesklý a na hlavičce má nějaké kleštičky. Eliáš natáhl čumáček, tvorečka očichal, pak do něho trochu strčil a zeptal se:
„Kdo pak jsi, člověk?“
„Jaký člověk,“ urazilo se stvořeníčko, „já jsem přece brouk roháč. A jestli mi nedáš pokoj, štípnu tě!“
Jejda, to by bolelo. Lišáček honem odskočil kousek dál a řekl:
„No dobře, stejně zase tak moc nedupeš,“ už spěchal dál. Svět se mu ohromně líbil. Byl světlý, voňavý a tak veliký. Všechno ho zajímalo, ke všemu si čichal, všechno si prohlížel. Okouzlili ho bílé kopretiny, maličko si popálil nosík od kopřiv.
„Jé, ten svět je ale zábava,“ radoval se Eliáš a zastavil se. Zvedl hlavičku a zahleděl se nahoru, k obloze. Nad ním se tyčily vysoké stromy, po nebi pluly bílé mráčky.
A co je zase tohle? Ve vzduchu se něco zatřepotalo. Eliáš údivem otevřel tlamičku a pak hop, chtěl to třepotavé chytit. Jenže kde to je? Kam to zmizelo? Lišáček sedí na zadečku, rozhlíží se, nikde nic nevidí. To na kmeni stromu sedí noční můra Bekyně, na půl rozzlobená, že ji Eliášek ruší ze spaní, napůl z toho má legraci, že mu sedí přímo před nosem a přitom ji lišáček nevidí.
Eliášek se ještě chvíli rozhlížel, jestli to třepotavé ještě jednou nezahlédne, ale když už se mu to nepodařilo znovu spatřit, vydal se dále. Cestou se pokoušel ulovit motýla běláska a bzučivou včelu, ale motýl mu uletěl a včelka mu pohrozila, že ho štípne do čumáčku. Radši si utrhl červenou jahodu, co objevil v trávě a najednou ztuhl. Někdo v lese silně dupe a hlasitě mluví. Lišáček na nic nečekal a šup, ukryl se mezi keři. Jen nosík a zvědavá očka mu koukají mezi větvemi.
Po cestičce přicházeli tři chlapci. Každý si nesl košík s houbami a povídali si.
„To jsou ti lidé,“ byl nadšený lišáček a radoval se, „úplně sám jsem si je našel a poznal.“
Potichoučku šel za kluky, schovával se za křovím a ve vysoké trávě a poslouchal, co si povídají.
„Půjdeme odpoledne na hřiště, Adame?! ptal se ten nejmenší největšího.
„Jasně, nezapomeň vzít balón, Filipe,“ obrátil se ten největší na prostředního.
„Kdyby jsi zapomněl, půjčíme si tvou hlavu, máš ji taky takovou kulatou,“ smál se zase ten nejmenší. Tak kluci šli, povídali si, dělali si jeden z druhého legraci a vůbec netušili, že je sleduje malý lišáček. Až na kraji lesa je opustil, zaběhl zpět pod stromy a posadil se.
„Jejda, to mne bolí nožičky, tady si trošičku odpočinu a pak se vrátím za maminkou a Dorinkou. Ale co je to ten balón?“ dumal Eliášek. A jak tak přemýšlel, unavená očka se mu zavírala a lišáček usnul.
Spal a spal a když se konečně probudil, sluníčko už zapadlo, setmělo se a na nebi se objevili hvězdičky.
„Jejda, to je najednou tma,“ byl malý lišáček udivený, „to už musím domů, aby maminka o mne neměla strach.“
Postavil se na nožičky, zvedl hlavičku, nastražil ouška a zaposlouchal se. V lese bylo ticho, ani ptáček nepípl, jen v dálce zahoukala velká sova a odněkud se ozývalo kvákání žabiček.
„Půjdu se jich zeptat, kudy mám jít domů,“ rozhodl se Eliášek a rozběhl. Žabí rybníček nebyl daleko. Lišáček oběhl skupinku stromů, přeběhl louku a zarazil se. Co to vidí? Před ním se objevila nějaká černá plocha, na ní malá světýlka a něco velikého, žlutého, kulatého….
„Balón, to je určitě balón,“ zajásal Eliášek. A vzápětí se lesem nesl zoufalý výkřik:
„Mamí, mamí!“
No to byla rána. Lišáček vskočil přímo do rybníka, ve kterém na hladině odrážely hvězdičky a měsíček. Voda vyšplíchla a lišáčka pěkně promočila. Ještě že maminka liška hledala zatoulaného synka a nebyla daleko. Honem přiběhla, popadla nezbedu za kožíšek a už si ho nesla domů. Tam mu trošku vyhubovala a uložila do postýlky vedle sestřičky Dorinky. Eliášek, utrmácený z celodenního putování a celý šťastný, že je zase doma u maminky, za chviličku usnul. Maminka Sára ještě obě liščata pohladila, dala jim pusu na dobrou noc a pořádně je přikryla, aby se nenachladila. Ani se na lišáčka moc nezlobila, že utekl. Tak moc byla ráda, že ho našla a už je v pořádku v pelíšku. Vždyť je ještě tak maličký.

 

ilustrace Václav Nezval

One thought on “15. Dobrodružství malého lišáčka

  1. Lišáček nezbedníček chtěl prostě jen poznat svět, měl štěstí, že ho nikdo nechytil, vždyť u maminky je tak krásně :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *