13. O uličnících v lese

13. O uličnících v lese

Jednoho dne se les probudil do nezvyklého hluku. Někdo křičel, pískal, falešně si zpíval a bouchal klacky do stromů. Ptáčci zmlkli a přikrčili se ve svých hnízdech, veverka Rézinka zavolala domů svá veverčátka a pečlivě za nimi zavřela vrátka z kůry. Srnečci a zajíčci prchali z lesa co mohli nejdále.
„Loupežníci, to jsou určitě loupežníci,“ šeptal si vylekaný Borýsek.
„Jen aby se víle Majdalénce nic nestalo, ani srnečkovi Tondovi, a ostatním, ať jim nikdo neublíží,“ strachoval se skřítek o své kamarády. Rámus trval skoro celý den, ticho nastalo až k večeru. Dlouho poté, co v lese nastal opět klid, Borýsek vykoukl z domečku. Chvilku stál, rozhlížel se a pak se rozběhl k domečku víly Majdalénky.
„Majdalénko, jsi v pořádku, nestalo se ti nic?“ vyptával se ustaraně.
„Co to bylo, Borýsku? Kdo to dělal v našem lese takový rámus?“ ptala se polekaná víla.
„Nevím, půjdu se podívat, co dělají zvířátka v lese, jestli se někomu něco zlého nepřihodilo.“
A honem utíkal do lesa, podívat se, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Zvířátka pomalu vycházela ze svých skrýší. Veverka Rézinka se vyběhla podívat, zda je už opravdu klid a její veverčátka se mohou zase proběhnout po větvích. Přiběhli i srneček Tonda a malý zajíček. A všichni se vyděšeně dívali kolem sebe. Jejda, to to v lese vypadalo. Polámané větve i malé stromky, všude pohozené klacky, papírky od bonbónů, oplatek, prázdné sáčky a láhve od limonád. Kdo jen mohl udělat takovou spoušť? Kdo se to takhle bezohledně choval v lese?
Borýsek doběhl až na stráň u rybníčka. Tam bylo nepořádku nejvíce. V rybníčku byla voda zkalená a bylo v ní naházeno spousta velkých kamenů. U břehu plakala malá žabka a velké mraveniště lesních mravenců bylo rozkopané. Mravenci už běhali kolem a snažili se zachránit svá vajíčka a kukly, svá děťátka.
„Mravenečkové, co to bylo? Kdo vám ublížil?“
„Darební kluci tu byli,“ stěžovali si mravenci, „nezbední, zlobiví uličníci, Borýsku. Rozkopali nám mraveniště, lesním včelám klackem ucpali vchod do hnízda a malou žabičku uhodili kamenem, když je házeli do vody. Jenom neplechu, hluk a nepořádek dělali.“
Tak si stěžovali mravenci a přitom nepřestávali pobíhat a pracovat. Někteří ukládali kukly a vajíčka na bezpečné místo uvnitř mraveniště, jiní snášeli rozkopané jehličí a skládali novou mravenčí kupku. Borýsek jen pokýval hlavičkou. Vytáhl klacek ze včelího hnízda, pak přiběhl k malé žabičce a pofoukal jí bolavou nožku.
„Neplač, poprosím Majdalénku, aby ti na bolístku poslala mastičku,“ utěšoval ji.
Večer se zvířátka sešla u Borýska a všechna si znovu stýskala. Jej, to bylo křiku a nářků.
„Dost, ticho,“ zvolal Borýsek, když stížnosti nebraly konec.
„Musíme se poradit, co budeme dělat, když ti rošťáci zase přijdou do lesa ničit.“
Rázem bylo ticho. Zvířátka se dívala jedno na druhé, nikdo nevěděl, co dělat. Borýsek usilovně přemýšlel a pak vykřikl:
„Už to mám, pojďte všichni blíž!“
Dali hlavy do hromady a poslouchali, co jim Borýsek vysvětluje. Všem zvířátkům se na tvářích objevil úsměv, to je ono, tak nezbedníkům zabrání ničit les. Nakonec se obrátil k sojce Báře.
„Báro, nezapomeň, pořádně hlídej, abys ty dareby nepropásla.“
„Budu, budu,“ slibovala Bára a celá se nadýmala pýchou, jakou důležitou práci dostala.
Její křik se ozval hned druhý den ráno.
„Pozóór, už jdou, už jsou zase tady, uličníci jdou do lesa, pozóór,“ ozývalo se celým lesem. Bára tedy umí křičet, ale tentokrát se na ni pro její hlučnost nikdo nezlobil.
Parta malých rozpustilých darebů se blížila k lesu. Na zádech měli batůžky se svačinou a v rukou drželi praky. Hlasitě se smáli a těšili se, jak budou střílet po ptácích a veverkách.
„Já se trefím první,“ vychloubal se ten největší, a pak najednou vykřikl:
„Kluci, zajíc!“
Natáhl prak, namířil a chtěl vystřelit. Zajíček nečekal, hop a byl schovaný za keřem. Kluci okamžitě za ním. Kde je ten zajíček?
„Támhle je,“ vykřikl druhý uličník. Jenže zajíček zase, hop, a byl pryč. Kluci běhali od keře ke keři, zajíčka chytit nemohli. Nakonec se celí uřícení usadili pod lískový keř.
„Au,“ vykřikl jeden a hned po něm i ostatní, „au, au!“
Kolem hlav jim létaly a bzučely rozzlobené lesní včely, do kalhot jim vlezli lesní mravenci a pěkně je poštípali. Nezbedové vyskočili a běželi pryč. Honem, honem, utečeme těm včelám, z kalhot vyklepeme mravence a pak budeme střílet z praku.
Jenže co to? Mezi stromy stojí kanec Bořivoj. Je celý nahrbený, jen jen vystartovat a prohnat uličníky po lese. Kluci nečekali a změnili směr. Utíkali, klopýtali o kořeny stromů, zastavili se až u rybníčku. Udýchaně a trochu vystrašeně se rozhlíželi po okolí. Pak ten největší popadl znovu prak a vychloubavě řekl.
„Ať sem ještě přijde, to prase. Zastřelím ho!“
Pak se naklonil nad vodu a vykřikl:
„Jé, kluci, tady je žab! Chytíme si je a dáme doma do sklenice!“
Hned si všichni klekli na břeh rybníčku, ponořili ruce do vody a pokoušeli se chytit nějakou žabku. Jenže ouha. Jakmile přestali dávat pozor, z keřů se vynořili srnky a srnečci. Potichoučku přišli až k vodě a strk, šťouchli do vystrčených zadečků. V ten ráz se darebové koupali v mělké vodě.
To už na kluky bylo moc. Celí zmáčení vylezli zpět na břeh a s brekem se vydali domů. Vůbec neviděli, že šlapou po měkkém mechu, ze kterého na ně koukají hnědé hlavičky hříbků, že v zelené travičce vedle lesní cestičky se krásně červenají lesní jahody. Neslyšeli, jak se v korunách stromů opět rozezpívali ptáčci. Mokří a vyděšení si utírali mokré oči a nos.
Z druhého konce lesa se domů vracel i dědeček s vnoučkem Honzíkem a nesli si plný košík pravých hřibů. Na křižovatce lesních pěšinek si sedli pod dub a povídali si o tom, co dnes všechno viděli a slyšeli. Pejsek Ferda si lehl do suchého listí vedle Honzíka, položil si hlavičku na přední tlapky a usnul. A jak si tak děda s Honzíkem povídají, Ferda najednou zvedl hlavu a zavrčel. To se na vedlejší cestičce objevila tlupa uplakánků.
„Copak se vám stalo, chlapci?“ tázal se jich udiveně dědeček.
„Strčili, strčili nás do vody,“ vzlykal ten největší nezbeda.
„A poštípali mravenci,“ naříkal druhý.
Jeden po druhém žalovali dědečkovi, co jim zvířátka v lese provedla. Nikdo si ani nevšiml, že Ferda najednou zmizel. Objevil se až po chvíli, v tlamičce nesl cár igelitu a pomačkanou plastovou láhev. Položil vše dědečkovi k nohám, podíval se na kluky a zavrčel.
Dědeček pokýval hlavou a zeptal se:
„A co jste provedli zvířátkům vy, že se k vám tak chovala?“
„My jsme nic nedělali,“ pokoušel se hájit ten největší, „my jsme se jen hráli na loupežníky.“
„A ničili jste při tom les, rozhazovali odpadky a plašili zvířátka, že? Pojďte, půjdeme se tam podívat.“
A celý hlouček se pomalu vracel zpět do lesa. Cestou jim dědeček vyprávěl, co všechno v lese roste a jaká zvířátka v lese žijí. Kluci poslouchali a jen kulili oči. U rybníčku je dědeček posadil za keř a přísně nařídil:
„Teď budete všichni úplně zticha, nikdo ani nešpitne.“
Hoši seděli, ani nedutali. Viděli, jak se na stráni pasou srnky a zajíčci si hrají na honěnou. Slyšeli, jak si kolem rybníčku kvákavě povídají žabky a zpívají si různí ptáčci. Největší chlapec se otočil k dědečkovi a chtěl se na něco zeptat, ale dědeček položil prst na ústa a ukázal mu do koruny stromu. Tam seděli tři malí veverčáci a koukali dolů. Dívali se přímo na chlapce, ale protože ti se ani nehnuli, přestali se po chvíli bát a začali si taky hrát na schovávanou. No to byla legrace, jak běhali, skákali z větve na větev a jukali na sebe za kmenem.
„Haf,“ zavolal na ně Ferda. Chtěl si s nimi taky hrát, ale veverčata se polekala a honem schovala. Byla ještě moc malá a nevěděla, že Ferda je se zvířátky v lese kamarád.
Dědeček se podíval na nezbedy a zeptal se:
„Už víte, proč vás zvířátka v lese nechtějí?“ a hoši horlivě kývali hlavami.
Druhý den udělali v lese brigádu. Dědeček vzal vozík, velký igelitový pytel, chlapci se domluvili s ještě dalšími kluky a holčičkami a všichni se vydali do lesa. Mravenečkům nasypali drobky chleba, a pak posbírali všechny odpadky, co našli, i po jiných nevychovancích, kteří nevěděli, jak se mají v lese chovat. A že toho bylo, děti zaplnily celý pytel.
Když šli do lesa příště, šli chlapci potichu, potichoučku, aby zvířátka zbytečně nerušili. V lese je přece tak krásně, když ptáčci zpívají a zvířátka nemají strach.

One thought on “13. O uličnících v lese

  1. Když dělají v lese nepořádek děti, dá se to ještě omluvit, ale většinou tam dělají nepořádek dospělí, a o to je to horší. Mockrát jsme v lese narazili na igelitové tašky se zbytky jídel, plastové lahve, papíry létaly po celém lese, různé plechovky, hlavně od coca-coly….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *