12. Jak šla Majdalénka na jahody

12. Jak šla Majdalénka na jahody

Bylo krásné ráno. Sluníčko zrovna vstalo a ještě si protíralo oči, nad lesem se válely obláčky z ranní mlhy. Na větev staré břízy usedl kos a spustil veselou písničku.
Víla Majdalénka otevřela dokořán okýnko a pěkně ptáčka pozdravila:
„Dobré ráno, zazpíváme si spolu?“
A už se po louce nesla nová písnička, Majdalénka zpívala a kos pískal jako flétnička. Pak se sobě navzájem uklonili, ptáček odletěl, Majdalénka popadla košíček a vydala se do lesa. Šla si nasbírat lesní jahody, chce z nich uvařit dobrou zavařeninu. To je pochoutka, všichni ji mají rádi. Majdalénka, skřítek Borýsek, i srneček Tonda ji už ochutnal a olizoval se až za ušima.
Víla jde, pohupuje košíčkem a pořád jí v uších zní kosova ranní písnička. Nejsladší a největší jahody rostou na stráni až za rybníčkem, Majdalénka to má docela daleko, ale to jí nevadí. Vždyť v lese je tak krásně.
„Dobré ráno, Majdalénko,“ ozývalo se ze všech stran. Pozdravil ji tatínek ježek, který spěchal domů po nočním lovu slimáků, srneček Tonda, když okolo utíkal najíst se zelené travičky na paloučku, veverka Rézinka, která zrovna nesla šišku pro svá neposedná veverčata, i divoké prasátko Bořivoj. Všichni měli hodnou a veselou vílu rádi.
Majdalénka jim odpovídala a k pozdravu vždycky přidala i hezký úsměv. Šla a cestou si ještě pozpěvovala. Tak moc se jí v lese se všemi kamarády líbilo.
Na stráni bylo jahod až červeno. Víla pilně sbírala a sbírala, až měla košíček plný. Jejda, ten byl najednou ale těžký. Majdalénka ho opatrně položila na zem, zapřela o kamínek a zamyslela se. Co teď? Domů to má daleko, budou ji bolet ruce i nožičky, než těžký košík donese domů.
„Trošku si tu odpočinu,“ rozhodla se nakonec, „a pak se uvidí.“
Vzala košík, odnesla ho na mech pod velikým smrkem a lehla si vedle něho. Bylo teploučko, ptáčkové zpívali a unavená Majdalénka pomalu zavřela oči a usnula. Náhle ji probudil velikánský křik. Co to bylo? Majdalénka prudce vyskočila a převrhla košík. Nad její hlavou z větve na větev poskakovala sojka Bára a, jak bylo jejím zvykem, pronikavě křičela.
„Majdalénko, Majdalénko, probuď se! Majdalénko, co tu děláš?“
Vylekaná Majdalénka se do Báry pustila:
„Báro, proč tak křičíš? Tak moc jsi mne vyděsila. Podívej, i košík s jahodami jsem si převrátila!“
Sojka si z hubování Majdalénky nic nedělala. Ten její křik ji už mnoho zvířátek a ptáčků vytýkalo, ale ona to jinak neuměla. Ale zase byla ochotná každému pomoci a taky v lese vždycky všechny varovala, když si myslela, že se blíží nějaké nebezpečí. I teď jen natáhla krk a hned zase hlasitě spustila:
„Jahody? A kde máš jahody, Majdalénko?“
Majdalénka se otočila a narovnala převrácený košík. Opravdu, kde jsou jahody? Honem se dívala, jestli se neskutálely z převrhnutého košíku dolů, po svahu. Ale ne, nic tu není, jahody zmizely. Jen jedna zatoulaná ležela v trávě, zrovna se s ní pachtili tři černí mravenci a snažili se ji dovléct do svého mraveniště.
Majdalénka se na ně trošku smutně chvilku dívala a pak sojce řekla:
„Báro, mravenečkové asi měli velký hlad a jahody si všechny odnesli. Tak si musím natrhat jiné.“
Popadla košík a už se znovu sklání nad jahodištěm a sbírá a sbírá. Uf, to byla dřina. Dalo to teď trochu víc práce, protože jahod už bylo méně, ještě že jí je sojka Bára pomáhala hledat. Poletovala nad strání a křikem upozorňovala Majdalénku, kde je ještě zapomenutý keříček a kde jsou ty největší.
Konečně byl košík opět plný. Majdalénka se narovnala a otočila k sojce:
„Děkuji ti, Báro. Kdybys mi tak hezky nepomáhala, určitě by mi to trvalo mnohem déle, než bych jahody zase nasbírala. Až bude zavařenina hotová, přijď ochutnat.“
Bára se jen mlsně olízla:
„Přijdu, Majdalénko, přijdu. A až půjdeš zase na jahody, zavolej mě a opět ti pomůžu. Ale jak ten košík odneseš domů? Je tak těžký a moc plný.“
„Já jí ho pomůžu odnést,““řekl někdo, „Báro, vždyť ty tak křičíš, že jsem tě slyšel z daleka.“
To nabídl svou pomoc skřítek Borýsek. Bára si Borýskových řečí nevšímala, zamávala jim křídlem se a odletěla. Borýsek s Majdalénkou chytili košík každý z jedné strany a šlapali domů.
„Škoda, že už je tak pozdě, za chvíli bude večer a já už nestihnu zavařeninu uvařit,“ povzdychla si Majdalénka.
„A proč jsi na ně šla tak pozdě, Majdalénko?“ podivil se skřítek, „vždycky přece na ně chodíš hned po ránu.“
„To víš, Borýsku, že jsem na ně vyrazila brzy, ale první košík jahod si odnesli mravenečkové. Asi měli velký hlad. Usnula jsem pod smrkem a když jsem se probudila, už si odnášeli tu poslední.“
„Mravenci? Všechny jahody? Půjdu je zítra navštívit a zjistím, co se u nich děje, že mají takový hlad,“ mudroval skřítek, „třeba potřebují s něčím pomoci.“
Borýsek pomohl Majdalénce uložit košík pěkně do chládku do spížky, pak si popřáli dobrou noc a rozloučili se.
To bylo Majdalénce v postýlce dnes dobře. Okamžitě tvrdě usnula, tak moc byla unavená z toho velkého sbírání. Ale v noci ji náhle vzbudil nezvyklý ruch. Vyděšeně vyskočila a poslouchala. Vzpomněla si okamžitě na Borýska a nemocnou borovici. Že by se i jí dělo něco takového? Ale ne, to na ni někdo volá.
Klep, klep, zaťukal někdo venku. Majdalénka na malou škvírečku okýnko pootevřela.
„Je tam někdo?“ zeptala se opatrně.
„To jsem já, Tonda. Majdalénko, veverka Rézinka tě prosí o pomoc. Má nemocná veverčátka, bolí je bříško a pláčou, nemohou spát!“
Majdalénka na nic nečekala, otočila se, ze skříňky vzala sirup v lahvičce, zavázala ho do uzlíku a otevřela dveře. Sedla si srnečkovi na záda a Tonda hned hopky hop utíkal velkými skoky. Za chviličku byla u velkého smrku, kde měla Rézinka svůj domeček. Ale co teď? Veverka bydlí nahoře, v dutině stromu. Jak se tam má dostat malá víla? Až dolů slyší, jak veverčátka naříkají, ale jsou moc vysoko, víla se k nim nemůže dostat.
„Hů,hů, Majdalenko, sedni si mi na záda, hů,“ zahoukala jí za zády velká sova. Vynesla Majdalénku na větev u veverčího doupěte, Majdalénka skočila a hop, už byla vevnitř. Tři veverčátka se drží za bříška a pláčou. Maminka veverka celá ustaraná to nejmenší drží v náručí.
„Majdalénko, pomoz mým dětem,“ prosí, „od večera je bolí bříško, jen pláčou a pláčou.“
Majdalénka honem sáhla do uzlíčku, vytáhla sirup na bolení bříška a každému veverčátku dala lžičku do pusinky. To byla úleva. Veverčátka pomalu přestávala plakat. Jen to nejmenší, maličký Niki, si ještě umazanými pacičkami rozmazávalo poslední slzičky po tvářičkách
„Copak jste dnes jedli, děťátka?“ ptala se starostlivě Majdalénka, „že vás tak rozbolela bříška?“
Malý Niki se na ni už usmíval, ale nejstarší Tomášek sklopil hlavičku.
„Jahody,“ zašeptal provinile, „košíček jahod a já jsem snědl nejvíc.“
„Jahody?“ užasla Majdalénka, „moje jahody? Já jsem myslela, že si je odnesli hladoví mravenečkové.!
No, to tedy byla rána. Tomášek mamince a Majdalénce všechno vypověděl. Jak se s brášky honili ve větvích, až se dostali na palouček, kde spala Majdalénka. Měli chuť na jahody a nechtělo se jim je sbírat, tak si vzali ty z košíku. Snědli všechny, jen pár jich upadlo na zem a ty si odnesli mravenečkové. A že těch jahod bylo tolik, rozbolelo je bříško.
Maminka veverka jen spráskla ruce:
„Copak to se dělá, vy kluci uličníci?“
„Majdalénko, nezlob se, už to nikdy neuděláme,“ prosil Tomášek.
„My ti za to na podzim nasbíráme oříšky,“ omluvně šeptnul prostřední Sebestián.
Majdalénka jim to odpustila. Proč taky ne, když se tak pěkně omluvili a slíbili jí oříšky, ty má Majdalénka taky ráda.
Velká sova pak Majdalénku snesla ze stromu dolů a zase se neslyšně ztratila mezi stromy. Byla ráda, že veverčata už nepláčou a v celém lese je zase tichoučko a klid.

One thought on “12. Jak šla Majdalénka na jahody

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *