10. Strašidelná pohádka

10. Strašidelná pohádka

Skřítek Borýsek se s vílou Majdalénkou vraceli z procházky. Borýsek měl na zádech batůžek plný různých bylinek a Majdalénka si nesla malý košíček prvních lesních jahod.
Borýsek bydlí ve staré borovici. Před ní má pěkně uklizené místečko. Jehličí zametené, vysbírané kamínky, roste tam jemňoučký mech. I dřevěnou lavičku na posezení si Borýsek vyrobil. Teď se na ní s Majdalénkou usadili a pečlivě bylinky přebírají.
„Tyhle jsou výborné na kašel,“ povídá Majdalénka, „a z těchto udělám mastičku. Bude moc dobrá, když za mnou někdo přijde s bolístkou.“
A tak spolu pracují a povídají si, až najednou Majdalénka zmlkla a zaposlouchala se:
„Borýsku, slyšíš to taky?“
„Copak, Majdalénko,“ zvedl hlavu od lístečků i Borýsek, „já nic neslyším.“
„Někdo tady funí, a něco praská, bouchá, co to je, Borýsku?“ vylekala se víla.
Borýsek chvíli naslouchal.
Opravdu, okolím se šíří divné zvuky. Jako by někdo něco ničil, ryl, házel kamením a ještě si u toho brumlal. Kdo to jenom může být? Borýsek se raději šel raději podívat. Opatrně obchází kolem borovice. Že by přišel kanec Bořivoj? A něco tady boural? Bořivoj je kamarád. V zimě sice všechny odháněl a strkal od krmelce pryč, chtěl všechno jídlo pro sebe. Ale od té doby, co mu zvířátka pomohla dostat se z rybníka na břeh, se polepšil. A Majdalénku zachránil před velkou vodou. Nebo že by tam byl nějaký veliký medvěd, že to tam tak bručí?
Kdepak, není to ani Bořivoj, ani medvěd. Za borovicí ve stráni pracuje jezevec Hugo. Ryje, odhazuje hlínu a kamínky za sebe a u toho si něco brumlá pod nos.
„Copak to tady děláš, Hugo?“ ptal se Borýsek, „rozhazuješ tady hlínu a kamínky, podívej, jak se to všechno sype po stráni dolů!“
Hugo neodpověděl. Ještě chvíli hrabal, ale pak se přece jen obrátil k Borýskovi a nevrle odpověděl:
„Copak to nevidíš? Přece nové doupě si tu dělám. Tam, kde teď bydlím, se už nedá žít. Veverka Rézinka má tři veverčata, stará zaječice dva malé ušáčky, všichni ptáci v hnízdech ptáčata a všechno to křičí, zpívá si, hraje si to na schovávanou. Kdo to má vydržet?“
Takhle si stěžoval starý mrzutý jezevec.
„Hugo, poslouchej, tady přece nemůžeš takhle řádit,“ snaží se ho zarazit Borýsek. „Podívej se, kolik hlíny a kamení jsi už vyryl a skutálel ze stráně dolů. Když budeš ještě chvíli takhle kutat, zničíš stráň, místo travičky tu bude bláto. Víš, a klid by jsi tady taky neměl. Každou chvíli přijde někdo na návštěvu, povídáme si a zpíváme. Co kdyby jsi si noru vyhrabal někde jinde?“
„Už jsem byl na tolika místech,“ řekl nešťastně jezevec. „Všude je rámus, tady se mi to zdálo nejlepší. Kam se mám jenom schovat? Kde si mám udělat nový pelíšek?“
„Hugo, už jsi se byl podívat pod skalami? Tam za rybníčkem, tam by jsi mohl mít klid,“ navrhl mu Borýsek. „Je to tam docela opuštěné a tmavé, tam by tě nikdo nerušil.“
Hugo se zamyslel a pak kývl. „Vím, kde to je, jdu se tam podívat. Děkuji ti za radu, Borýsku.“
A už si to šine po stráni dolů. Jen ta díra ve svahu po něm zůstala.
Borýsek s Majdalénkou se vrátili k přebírání bylinek, pak snědli jahody a rozloučili se. Byl večer, stmívalo se a na nebi vycházely první hvězdičky. Borýsek se ještě spokojeně rozhlédl po lese a šel spát.
Ale jenom usnul, něco ho ze spánku probudilo. Co to bylo? Něco vrže, skřípá, co to jenom je?
„Že by se vrátil Hugo? Ale kamínky nepadají, neslyším ani žádné bručení. Asi se mi něco zdálo,“ rozhodl se nakonec Borýsek a otočil se na druhý bok. Jak tak usínal, znovu se to ozvalo. Ťukání, dupání, vrzání. Borýskovi to nedalo. Vstal s postýlky a šel otevřít dveře:
„Haló, je tu někdo?“ zavolal skřítek do tmy.
Fííí, fíííí, ozval se jen vítr v korunách stromů. Borýsek zakroutil hlavou, obešel borovici do kolečka, ale nikde nikdo. Tak si šel si zase lehnout. Leží, poslouchá, je klid. Nikde nic nešramotí, nerachotí, všude je ticho, tichoučko, jen v dálce houká sova. Borýskovi se opět pomaloučku zavírají očka.
„Pčík, pčík,“ ozvalo se tmou. A ještě jednou.
„Pčík!“
Borýsek nadskočil na postýlce. „Strašidlo, to je určitě nějaké strašidlo!“
A zavrtal se pod peřinku, že mu ani čupřinka vlásků nekoukala.
Až ráno, když sluníčko vylezlo nad obzor a ozářilo krajinu, skřítek vystrčil hlavičku. Je všude klid? Nikde nic nestraší? Nevrže, nebouchá, nekýchá?
Venku je klid, jen ptáčci už zkoušejí ranní písničky a nad strání se ještě válí trochu ranní mlhy, ale i ta se už rozpouští.
Borýsek si honem rosou umyl oči a tvářičky a už utíká za Majdalénkou. Musí jí přece povědět, že ho v noci něco strašilo. Majdalénka měla otevřené okýnko a v něm vyložené peřinky. To proto, aby se pěkně vyvětraly, potom hezky voní a tak dobře se v nich spí.
„Majdalénko,“ volal Borýsek už zdálky, „Majdalénko, představ si, co se mi dnes v noci stalo!“
A už všechno víle povídá, popisuje, jak tam cosi vrzalo, dupalo a kýchalo.
„Majdalénko, a nikde nic nebylo. Byl jsem se podívat i venku, opravdu tam nikdo nebyl!“
Majdalénka nedůvěřivě zavrtěla hlavičkou. „Borýsku, opravdu? My víly přece chodíme v noci tancovat na palouček, ale žádné strašidlo jsme nikdy neviděly.“
„Já přece nebydlím na paloučku,“ namítal Borýsek. „Moje borovice roste ve stráni. Tam se nedá tancovat, všechny víly by se skulily dolů.“
„Borýsku,“ uklidňovala Majdalénka vyplašeného skřítka, „strašidla přece nejsou, to jsi jen usnul a něco ošklivého se ti zdálo. Pojď, půjdeme spolu sbírat do maliní lístečky, usuším je a pak z nich v zimě budeme vařit čaj, ten ty přece rád.“
Borýsek má čaj z malinového listí opravdu moc rád. Takže honem popadl košíček, co mu Majdalénka podávala a vyrazili spolu na cestu. Ale jen udělali pár krůčků, zavolal na ně srneček Tonda:
„Borýsku, Majdalénko, počkejte na mne!“
Celý udýchaný je doběhl a hned se přidal, že půjde s nimi. Čaj od Majdalénky mu taky moc chutná.
Šlapou a povídají si, a tak trošku si z Borýska a jeho nočního strašidla dělají legraci.
Ale co to? Odněkud se k nim nese volání a pláč. Kdo to naříká? Co se to kde děje? Tam, za těmi velkými lískovými keři někdo vzlyká.
Opravdu, pod hustým lískovím stojí celá ježčí rodinka. Ježčí maminka si utírá oči, táta ježek je celý ustaraný a malá ježčata stojí v hloučku a koukají do země.
„Copak se přihodilo, proč tak naříkáte?“
Táta ježek jim to všechno vysvětlil:
„To ta naše zlobivá ježčata. Včera jako každý večer jsem šel pro jídlo, hledal jsem žížaly a slimáky. Děti si šly hrát na schovávanou. A náš nejmladší, malý Lojzíček, se ztratil. Nikdo neví, kam se ukryl, volali jsme ho, hledali celou noc. My ježci žijeme hlavně v noci, teď bychom se měli schovat do pelíšku a spát, ale kde je náš Lojzík?“
Maminka ježčice se zase rozplakala:
„Je ještě tak maličký, co když se mu něco zlého stalo?“
„My vám ho pomůžeme najít,“ ihned se nabídli Borýsek, Majdalénka i srneček Tonda.
A už se rozběhli po okolí. Malý Josífek, nejstarší z ježčích dětí, jim ukazoval, kde všude si hráli, kde se schovávali. Volali, procházeli křoviny i vysokou trávu. Celý, celičký den hledali, ale Lojzíka nenašli.
Večer se smutně rozešli domů. Jen ježčí táta nepřestával pátral po všech koutech, aby našel svého ztraceného synka.
Srneček doprovázel domů skřítka Borýska. U staré borovice se rozloučili a Tonda vybíhal po stráni nahoru. V tom se mu nožka někam propadla.
„Au,“ vykřikl Tonda, „Borýsku, Borýsku, pomoc!“
Ještě že Borýsek jeho volání uslyšel. Honem se rozběhl za ním a už mu pomáhá dostat se z díry ven.
„Zatrápený Hugo. To on to tady včera rozryl. Nestalo se ti nic? Nebolí tě nožka?“ stará se Borýsek o kamaráda.
„Nebolí, jenom mne tam něco popíchalo,“ řekl mu udiveně srneček.
„Popíchalo? V díře od Huga?“
A už se Borýsek nad nedokončenou norou naklání a prohlíží ji. Opravdu, dole se v koutku krčí malý ježeček.
„Lojzíku, co tady děláš? Pojď, pomůžu ti nahoru!“
Popadl Lojzíka, sedl si ním srnečkovi na záda a Tonda už peláší, aby byl ježeček co nejdříve doma, u své maminky a tatínka. Ti měli radost, že se Lojzík našel a nic zlého se mu nestalo.
Malý ježeček jim všechno vyprávěl. Jak se chtěl dobře schovat a tak utíkal co nejdále od jejich pelíšku. Spadl do jámy a protože byla noc, nic tam neviděl a začal se bát. V nose ho něco šimralo a tak si párkrát kýchnul. Když pak slyšel Borýska volat, nevěděl, kdo to je a byl raději zticha. A protože bylo v díře tma a teploučko, usnul a vůbec neslyšel, jak ho všichni volají a hledají.
Tatínek ho trošku huboval, že hledal schovávačku tak daleko, maminka ho umyla a dala mu pořádně najíst a všichni dohromady byli rádi, že se ježečkovi nic zlého nestalo.

One thought on “10. Strašidelná pohádka

  1. Ježek dokáže dělat pěkný rámus, taky se tu u nás kdysi zabydlel a v noci chodil kočce na mléko.., jak jsme ale rozsvítili, tak utekl … a potom jednoho dne jsme objevili pod keřem malého ježečka… chodili jsme se na něho dívat, ale jak vyrostl, zmizely oba. Nyní se ukážou jen někdy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *