Příběh na přání za říjen – Vyhraješ, Martine!

Příběh na přání za říjen – Vyhraješ, Martine!

Vyhraješ, Martine!

 

Na kluzišti na stadionu bylo živo. Z amplionů se ozývaly veselé písničky, na ledě kroužily dvojice mladých lidí, holčičky v krátkých sukýnkách nacvičovay piruety, maminky a tátové drželi své malé děti za ruce a zkoušeli s nimi první bruslařské krůčky. Mezi nimi se proplétali a honili kluci uličníci.
Mantinely byly oblepeny reklamními plakáty. Z jednoho zhlížel malý chundelatý pes. Pozoroval kluky, jak se honí mezi ostatními, a trochu se mračil.
Za to pan správce stadionu se zlobil.
“Okamžitě toho nechte,” křičel, “nebo někoho porazíte! Jestli se nezklidníte, vyhodím vás odtud!”
Klukům uličníkům to bylo k smíchu. Ještě trochu zrychlili a zamířili přes celé kluziště do opačného rohu. Ať si je pan správce chytí! Cestou schválně vráželi do lidí a ještě se tomu chechtali. Byla to přece taková legrace, když se bruslaři potáceli, hledali ztracenou rovnováhu a občas sebou i plácnuli na led.
Tonda byl už skoro u mantinelu, když v tom mu do cesty vjel jeden kluk. Modrá bunda, červený kulich. Jel opatrně, pomalu, na očích silné brýle.
Rozjetý Tonda to ale nečekal, a tak se mu stalo přesně to, co ostatním bruslařům. Zamotal se, ztratil rovnováhu a upadl. Jau, to si ale natloukl zadek! A ještě k tomu nestačil včas vyskočit a ujet. Dohonil ho pan správce, popadl za ruku a už ho vyváděl branou stadionu ven. Ostatní uličníci nenápadně vyběhli také.
Martin Tondu vůbec neviděl. Protože Martin špatně vidí. Už od narození. No a co. Skoro mu to nevadí. Do školy už sám jezdí autobusem, chodí plavat, s malou sestřičkou hraje různé hry a dává na ni pozor. A už umí i bruslit.
Po srážce s Tondou taky upadl. Uhodil se hlavou silně o led, až se mu před očima zatmělo. Zůstal chvíli ležet, celé tělo ho brnělo a v uších šumělo. Konečně se tma kolem něj začala rozplývat a vracel se mu i sluch. Posadil se, rozhlédl kolem – a vykulil oči. Zíral přímo před sebe, na plakát s pejskem. Chlupáč ho pozoroval a pokyvoval hlavou.
“Bolí tě to moc?” zeptal se někdo. Martin se rozhlédl. Kdo to na něj mluví? Ale kolem něj nikdo nebyl. Znovu se podíval na plakát. Opravdu, nezdá se mu to. Pejsek se na něho starostlivě dívá, tlamička otevřená.
“To jsi mluvil ty?” zeptal se chlapec. Pes přikývl.
“Jo, to já. Nic si z toho nedělej, to přejde. Za chvíli o tom nebudeš ani vědět!”
“To se mi stává pořád,” postěžoval si Martin. “Každou chvilku do někoho vrazím, lidi si myslí, že to dělám schválně! Už nebudu chodit bruslit!”
“Nevzdávej to, Martine,” řekl pes a trochu se zamračil. “Můžeš dělat zrovna tak všechno, jako ostatní. Všechno se naučíš. Ty to dokážeš právě proto, že to máš těžší. Protože se nevzdáš…. brusli dál…… vyhraješ, Martine…..”

Hlas pejska se ztrácel někde v dálce. Martin znovu pevně zavřel oči a pak je prudce otevřel.
Ležel na ledě, skláněla se k němu babička.
“Martínku, bolí tě něco?” ptala se polekaně.
“Ne, nic mi není, já se jen trochu uhodil,” vysvětloval Martin.
“Tak pojď, pro dnešek už toho bylo dost, půjdeme domů,” řekla s úlevou babička. Martin přikývl, opatrně vstal a podíval se na plakát s pejskem.
“Hm, psi přece nemluví, to se mi jen zdálo,” pomyslel si a už chtěl zamířit k východu z kluziště, když v tom se najednou zarazil. Pes na obrázku zavrtěl ocáskem – a mrkl na něho!
—————————–
Na zamrzlém rybníku nedaleko silnice hráli kluci hokej. Brány ze školních batohů, místo hokejek klacky, zdupaná plechovka od konzervy jako puk.
Martin se zastavil na břehu a chvíli je pozoroval. Bylo mu trošku líto, že s nimi hrát nemůže. Jenže věděl, že kluci by ho mezi sebe nevzali. Jen by se mu posmívali.
“To se to nějakému psovi mluví, že se všechno naučím,” vzpomněl si, co se mu na kluzišti zdálo. “Ale jak se můžu naučit hrát hokej, když nevidím puk?”
Už se chtěl otočit a jít pryč, když si ho kluci na ledě všimli.
“Hele, to je ten kluk, co kvůli němu nesmíme na stadion,” vykřikl jeden.
“Zbijeme ho,” navrhl druhý, a už se všichni ti uličníci v houfu hrnou přes zamrzlý rybník. Martin se lekl. Honem pryč!
Už se chtěl rozběhnout, když v tom uslyšel silný praskot. Rup, rup, prásk. Led v jednom místě neudržel váhu darebů a začal se lámat. Kluci se okamžitě rozprchli na všechny strany. Jeden to ale nestihl. Tonda, ten největší rošťák, se probořil do studené vody. Vykřikl a začal se zoufale zachytávat okrajů díry. Už se zdálo, že se mu to podaří, už měl jednou pokrčenou nohou na ledě, když se znovu ozval praskot a pod vahou kluka se utrhl další kus.
Martin chvíli ohromeně zíral, čekal, že Tondovi kamarádi se vrátí a pomůžou mu z ledové vody ven. Jenže kluci nikde – a Tondovi ve vodě docházejí síly. Co teď?
Martin opatrně vstoupil na led. Jeden krok, druhý – led zapraskal. Třetí Martinův krok – prásk, v ledu nedaleko něho se objevila bílá čára. Kluk honem udělal krok zpět. Tonda ve vodě se drží z posledních sil, už nemůže ani křičet.
“Rozložit váhu,” zaznělo Martinovi v uších. Kde to jen slyšel? Nepátral po tom, plácnul sebou na led a začal se plazit. Jedna ruka jde dopředu, noha, ruka, noha. Ještě kousek, už bude moci Tondovi podat ruku.
Prásk, ozvalo se další hrozivé zapraskání, a současně Martin do něčeho strčil. Na ledě tam ležela pohozená a zapomenutá větev, se kterou kluci předtím hráli hokej.
“Chyť se, chyť se,” vykřikl Martin, popadl klacek a podával ho tam, kde tušil Tondu ve vodě. Sláva. Tonda uviděl záchranu a chytil se. Ale co teď? Martin je o mnoho menší než promrzlý kluk ve vodě, sám ho nevytáhne a Tonda už nemá sílu.
“Drž se,” zařval někdo poblíž. “Drž se!” opakoval výkřik. K rybníku se sbíhali lidé, přivolaní křikem a praskotem ledu.
Za chvíli už byli oba chlapci na břehu. Tondu sanitka odvezla do nemocnice, Martina všichni okolo uznale plácali po ramenou a chválili, jaký je hrdina zachránce.
—————————
Na kluzišti na stadionu je zase plno. Martin sedí na lavičce a přezouvá se do bruslí.
“Ahoj,” oslovil ho někdo. Martin musel otočit celou hlavu, aby viděl, kdo to je. Vedle něho stál Tonda. Byl celý zarudlý a koukal do země.
“Já ti přišel poděkovat. Žes mi pomohl,” zabručel pod nos a pak teprve zvedl hlavu. “Proč se pořád tak divně koukáš?” zeptal se zájmem.
“Protože vidím jenom dopředu,” pokrčil rameny Martin.
“Jenom rovně?” užasl Tonda. “A jak jezdíš do zatáčky? A to ses do té vody za mnou vůbec nebál?”
Kluci povídali a povídali. A při tom povídání Tondu něco napadlo.
Když se příště s Martinem na stadionu potkali, zavedl ho k nějaké rovné dráze. A tam už na oba kluky čekal Tondův tatínek. Kluci začali trénovat rychlejší jízdu, pak ještě rychlejší, a ještě…
Na mantinelu je stále vylepený plakát s huňatým pejskem. A pokaždé, když se na něj Martin podívá, se mu zdá, že na něj psisko jedním okem mrklo.
———————-
Jednou měl Martin v noci živý sen.
Zdálo se mu, že už je velký a dospělý. Neustálým posilováním má pevné svaly, stojí v hladké kombinéze na rychlobruslařské dráze a chystá se ke startu. Nad pódiem plným diváků svítí pět barevných kruhů. V tom už se ozval výstřel startovací pistole a Martin vyrazil vpřed.
Kolikátý budeš v cíli, Martínku? Vyhraješ?
Je to jen na tobě.
Protože ty můžeš zvládnout všechno.

 

Martinovi bude brzy jedenáct let. Tak všechno nejlepší k narozeninám, Martine 🙂

11 thoughts on “Příběh na přání za říjen – Vyhraješ, Martine!

  1. Hezký příběh z dětského světa. A je dobře, že nabádá k ohleduplnosti. Martínku přeji ti samé přímé dráhy k cíli.

  2. Milá tetičko Matyldo, dnes jsem tady poprvé, na radu jedné úžasné babičky. A musím říci, tetičko, že tu rozhodně nejsem naposled. Martínkovi fandím a přeju mu hodně sil a chuti k překonávání všech překážek, které ho v životě potkají.

  3. Citlivě napsaný krásný příběh. Martínkovi přeji jen vše krásné a ať se mu vše v životě daří. A jeho babičce , aby z něho měla jen a jen radost. Libuško, děkuji.

  4. Taky musím napsat,že je to krásný příběh.A Martínkovi přeji ať Chce a když bude chtít,tak to vyjde.

  5. Zase mám slzy v očích, krásný příběh moc. Martinovi přeji krásné narozeniny. Věřím, že příběh se mu bude líbit, i když je mu už jedenáct let.

  6. Pěkný příběh s dobrým koncem. Tak to má být. Je pravda, že když člověk opravdu něco chce dokázat, musí se hodně snažit a výsledek se pak dostaví. Přeji Martinkovi krásné narozeniny a ať se mu jeho sny splní :-).

Napsat komentář: Olga Štolbová Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *