Tři bratři – příběh pro 2. B základní školy v Bojkovicích

Tři bratři – příběh pro 2. B základní školy v Bojkovicích

 

Na kládách složených vedle cesty seděli tři kluci, bratři Adam, Bruno a Honza.
Kopali nohama do do klád, mračili se na sebe navzájem a parádně se nudili.
“Tak co budeme dělat?” zeptal se otráveně Honza, “mě to tu už nebaví!”
“Mohli bychom, mohli bychom … ,” začal vymýšlet Bruno, ale pak raději zmlkl. Nic ho vlastně nenapadlo.
“To´s toho vymyslel,” ošklíbl se po něm Honza.
“Tak vymysli něco ty sám, když jsi tak chytrej,” vrátil mu to Honza.
Kluci mají problém. Dnes ráno k nim domů na hájenku přinesl táta štěně, takovou malou psí holčičku. Našel ji naříkat v příkopu u silnice. Někdo ji tam vyhodil z auta a pak ujel.
“To jsou ale někteří lidi zlí, takhle se zbavit malé psí princezny” zavrtěla maminka pohoršeně hlavou, pak dala do mističky kousek vařeného masa a do druhé čistou vodu. Štěně se okamžitě pustilo do jídla.
“Budu ti říkat Princezna. Co je to za rasu?” zeptala se pak tatínka.
“Řekl bych, že slovenský kopov. Je to ještě malé, ale možná bude i čistokrevné, rysy na to má,” odpověděl táta a zadumaně si štěně prohlížel. “Kopové jsou lovečtí psi, tak si ji vychováme, když už jsem ji našel.”
Kluci byli ze štěněte nadšení.
“Já se o ni budu starat,” prohlásil Adam.
“Proč ty? Já jsem starší,” okamžitě se vyhrkl Bruno. Ani Honza nezůstal pozadu, chtěl se o pejska starat sám a tak vypukla velká hádka a křik.
“Tak dost, kluci,” okřikl je táta. “Naučte se spolu domlouvat rozumně, jste přece bratři. A až se dohodnete, přijďte mi to říct a zatím se o psa budeme starat já a maminka!”
Tak se teď stalo, že všichni tři sedí na kládách a navzájem se na sebe škaredí.
“Já mám nápad,” vyskočil najednou Honza. “Co kdybychom spolu závodili? Každý z nás navrhne nějaký úkol, a pes bude toho, kdo bude mít nejlepší nápad!”
Bruno i Adama chvíli uvažovali, pak se na sebe podívali a přikývli.
“Já jsem nejstarší,” prohlásil pak Bruno, “a tak vymýšlím první!”
Chvíli seděl mlčky a urputně přemýšlel. Pak se mu obličej rozjasnil. Už to má! Musí vybrat něco, v čem je nejlepší. Aby ho bráchové neporazili!
“Půjdeme k řece a bude házet žabky. Kdo jich hodí nejvíc, ten vyhrává! Každý má tři pokusy.”
Podařilo se, co zamýšlel, nejvíce žabek opravdu skákalo jemu.
“Vyhrál jsem,” radoval se.
“Teď vybírám já,” vykřikl Adam. “Kdo vyleze nahoru nejvýš a nejrychleji, vyhrává!” a ukázal na vysokou štíhlou borovici.
Jako první šplhal Bruno. Dostal se ale jen do dvou metrů. Pak mu podklouzla noha a kluk se pevně přichytil kmene. Ale už ztratil odvahu a tak raději seskočil dolů. Pak byl na řadě Honza. Vyšplhal o metr výš, dál už mu to také nešlo a tak se po kmeni spustil dolů.
Adam pyšně přistoupil ke stromu. Malinko si plivl do dlaní a zručně šplhá. Už dosáhl výšky, ze které seskočil Bruno. Už je tam, odkud se spustil Adam a plynule pokračuje dál.
“Hurá,”zakřičel z pod koruny borovice a slezl dolů. Ani mu nevadily odřená kolena, tak moc byl pyšný, že vyhrál.
“Teď jsi na řadě ty,!” obrátili se kluci k bratrovi. “Co vymyslíš?”
Honza mlčel a v hlavě mu šrotovalo. V čem je nejlepší? Jak dokáže bratry porazit?
Náhle ho z přemýšlení něco vyrušilo. Takové divné pískání, šustění, šramocení. Kuk se rozhlédl. Ale nikde nic neviděl.
“Mohli bychom…” začal váhavě, ale v tom se to pískání ozvalo znovu. Znělo tak žalostně, jako by někdo volal o pomoc. I Bruno s Adamem to už zaslechli.
“Někomu se něco stalo, jdeme se tam podívat,” Honza se zvedl jako první a kluci se vydali zjistit, co se to kde děje. Nářek je vedl přes lesní cestu okolo houští a pak vyšli na lesní palouk. Tam se zarazili. Na druhé straně palouku stojí srnka. Naříká a sklání hlavu nízko k zemi. Už chlapce zahlédla, ale neprchá. Naopak otáčí k nim hlavu, jako by prosila o pomoc. Kluci se pomalu, krůček po krůčku, blíží. Co tam srnka má? Proč tolik naříká?
Pak se všichni tři najednou zastavili. Už vidí, co se stalo, proč srnka tak nešťastně píská a prosí o pomoc.
Leží tam malé srnče. Nehýbe se, jen rozhrabaná tráva kolem něho dokazuje, jak zoufale předtím bojovalo. A důvod toho boje kluci vidí okamžitě. Mládě má na hlavičce navlečený průhledný plastový sáček. Zřejmě si s ním chtělo pohrát, prozkoumat ho, a při tom si ho na hlavu nešťastnou náhodou navléklo.
Honza vyrazil vpřed. Třeba ještě není pozdě, třeba se mu srnče podaří zachránit. Máma srnka ani teď neutekla, jen uskočila o tři kroky a dál sleduje kluka prosebným pohledem.
Jeden škub, a druhý, srnče má hlavičku už volnou. Stále ale leží na zelené trávě a nehýbe se. Opravdu už přišla pomoc pozdě?
Honza do nehybného tělíčka šťouchl.
“Dýchej přece, mrňousku!”
Ještě jeden šťouchanec do srnčího hrudníčku, …. a srnče zhluboka nadechlo a otevřelo oči.
“Hurá,” vykřikli kluci všichni tři najednou. Srnče se potácivě postavilo na nožky. Chvíli nejistě stálo, pak udělalo krok. Buch, nožky se mu podlomily a mládě sebou žuchlo na zem. Ale už se znovu pokouší vstát, už zase stojí … a hop, najednou poskočilo a rozběhlo se k mámě srně. Ta se ještě jednou ohlédla na kluky, pak se otočila a pomalu s mládětem zmizela mezi stromy.
Kluci se vraceli zpět. Opět se usadili na kládách a mlčky se rozhlíželi kolem sebe. Jak je možné, že je v lese a v příkopech cest tolik nepořádku? Plastové i skleněné láhve, sáčky, papíry, … !
“Já už vím, jaký bude můj úkol!” řekl náhle Honza. “Prostě to tu všechno vysbíráme, uklidíme les!”
Dali se do toho hned druhý den. Nebyli na to sami. Když dětem ve škole řekli, proč a jak zachraňovali srnče, přišly jim skoro všechny na pomoc.
Odpadků v lese nasbíraly pět plných černých pytlů, tolik moc toho bylo.
“Tak co, kluci, už jste se dohodli, kdo se bude starat o Princeznu?” ptala se jich večer maminka.
“Já ne,” povzdechl si smutně Honza. “Já jsem vlastně v ničem nevyhrál!”
Adam s Brunem se na sebe podívali.
“Víš, brácho, nemáš pravdu. Tvůj úkol byl nejlepší!” přiznali shodně. “My dali úkol jen sami pro sebe, ty jsi zachránil mládě a ještě je uklizený les.”
Honza zrudl. Takové ocenění od bratrů tedy nečekal. Ale hned ho něco napadlo.
“Kluci, a co kdybychom se o Princeznu starali dohromady? Na střídačku.”
Táta s mámou se na sebe podívali a usmáli se. Byli rádi, že se jejich synové dokážou domluvit a ocenit navzájem.
Kluci se poctivě o Princeznu starali. Krmili ji, hráli se s ní, cvičili ji. Se cvičením jim tedy pomáhal táta hajný, ono vychovat správného loveckého psa není zase tak jednoduché.
Máma srnka a její srnče žijí dál v lese. Jim i ostatním zvířatům se moc líbí, jak je jejich okolí pěkně uklizené.
Když půjdete do lesa na houby, nebo i jen tak na procházku, chovejte se tiše. Třeba je tam zahlédnete.

……………………………………….

Tento příběh jsme napsala na námět dětí z 2. B základní školy v Bojkovicích.
Klíčová slova  – dobrodružství, tři kluci, zvířata, les, srnka, pes – a co mne příjemně udivilo, jeden z chlapců požadoval, aby se v příběhu mluvilo o nepořádcích v lese. Děj je trochu víc upravený, než jsme vymýšleli při besedě, ale doufám, že mi to děti odpustí a i ony k příběhu nakreslí obrázky.

3 thoughts on “Tři bratři – příběh pro 2. B základní školy v Bojkovicích

  1. Je jasné, proč Honza vyhrál, jen víc takových a nejen dětí, nepořádek v lese dělají hlavně sami dospělí !!! A nejen v lese, stačí se podívat u nás do parku! Nechápu ty lidi, všude odpadkové koše, ale málo platné ….. hází bordel i do kašny 🙁

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *