Rozálka na malinách

Rozálka na malinách

V lese bylo ticho, jen někde nahoře v koruně stromů si zpíval ptáček.
Po mechem pokryté pěšině šla holčička Rozálka. Občas se zastavila a rozhlížela. Pak zavolala haló, chvíli poslouchala, ale když nedostala odpověď, šla zase dál.
Ještě před malou chvílí stála na kraji lesa s ostatními dětmi ze školky. Husté maliní tam bylo přímo obsypané zralými a voňavými malinami. Paní učitelky obratně ohýbaly pružné pichlavé pruty, maliny obíraly a podávaly dětem. To byla dobrota! Jenže pak Rozálka náhodou strčila do Klárky. Klárka se škrábla o větvičku, rozbrečela se a paní učitelka Rozálku napomenula. Prý je malin dost pro všechny, ať se tak netlačí. Rozálka se urazila. Ona to přece neudělala schválně. A vůbec, už má malin dost. Raději natrhá babičce Eví hezkou kytičku. Otočila se a kousek poodešla. Tam bylo kvítí! Žluté pryskyřníky, červené kohoutky, modré chrpy! Pak
mezi stromy zahlédla malý palouček a na něm kvetly bílé

autor Soňa Prachfeldová

kopretiny. Ty má babička moc ráda. Kytičku měla natrhanou za chviličku. Jenže když potom zvedla hlavu, zjistila, že je sama. Ani si nevšimla, jak moc se od ostatních vzdálila. Honem se rozběhla se po úzké pěšince. Ale cestička ji místo na na louku s maliním zavedla ještě hlouběji do lesa.
Rozálka se opět zastavila a poslouchala. Nezaslechne odněkud křik dětí? Nebo volání paní učitelky? Ani na tu protivnou ukňouranou Klárku by se už nezlobila. Ale zaslechla jen nějaké šramocení ve větvích vysokého smrku. To si tam spolu hrají dvě veverky na schovávanou. Pobíhají po větvích a schovávají se za tlustý kmen.
“Kdybych vylezla za nimi, třeba bych z výšky děti uviděla,” pomyslela si Rozálka a hned to také zkusila. Ale ouvej. Kmen je moc tlustý, neobejme ho. A navíc se jí na ruce objevil dlouhá rudá čára. Škrábla se o zbytek suché větve trčící z boku kmene. Rozálka jen povzdychla. Prohlédla si škrábanec a ani nezafňukla. Místo toho zvedla hlavu a zavolala.
“Veverušky, pomozte mi! Já jsem se ztratila! Kde jsou ostatní děti?”
Jenže veverky šup a schovaly se. Rozálka ještě chvíli stála s hlavičkou vyvrácenou vzhůru. Pak si znovu povzdychla a sedla si do mechu pod stromem. Už je tak unavená marným pobíháním po lese. Trochu si tu odpočine. Opřela se zády o strom a pomaloučku se jí zavřely oči. Rozálka spí.
——————
Veverky Zorka a Dorka se schovávaly za větví vedlejšího stromu. Jen opatrně vystrkovaly hlavičky a nedůvěřivě pozorovaly spící holčičku.
“Kdo to je?” špitla po chvíli Zorka.
“Nějaká holka! Ale co tu dělá?” odpověděla jí rovněž šeptem Dorka.
Pak zvědavě seskočila níž a natáhla hlavičku se špičatými oušky.
“Spí,” oznámila své rezavé sestřičce.
“Nemám ráda děti v lese,” mračila se Zorka. “Pořád křičí a dělají hluk!”
V řídké lesní trávě vedle spící holčičky se najednou objevil kopeček a z něho vykoukl černý krtek. Zaslechl, co říká Zorka a hned se přidal.
“A taky pořád dupou!” Pak se ještě trochu povytáhl a s mrkáním maličkých oček se zahleděl na děvčátko. “Tuhle jsem moc neslyšel, asi šla po mechu. Ale stejně, děti nemají v lese co dělat. Ať si zůstanou doma. Nechci je tu… ,” hlas černého bručouna se pomalu ztrácel, jak opět zalézal zpět do svého tunelu.
Dorka také hupla o větev níže za sestřičkou, když v tom se

autor Eva Mužíková

náhle v křoví se ozval nějaký praskot. Obě veverky napřed ztuhly, ale hned se zase uklidnily. Na cestičku vyšla srnka se srnčetem. Malý srneček na volném prostranství poposkočil, zakopl o kamínek a nožky se mu podlomily. Upadl do mechu a tichounce bolestivě vypískl. Spadl přímo na ježka, který se také přišel podívat, co se to dnes na paloučku děje.
“No no,” zabručel ježek. “Musíš dávat pozor na cestu, prcku. Nestalo se ti nic?”
“Bolí,” zanaříkal tichounce srneček. “Bolí!”
Maminka srnka k němu sklonila hlavu. Už vidí, co jejího synka trápí. Když zakopl, popíchal se o ježkovy bodlinky a ještě k tomu mu zapadlo kopýtko do krtkova tunelu. Nožka se mu v díře zaklínila a srneček ji nemůže vytáhnout.
“Maminko, bolí,” pláče srneček.
Rozálka se pohnula ze spánku a Dorka ihned zasyčela: “Pssst, ať ji nevzbudíte!”
Zvířátka se okamžitě ztišila a zamyslela se. Jak srnečkovi pomoci? Maminka srnka ho strkala hlavou do zadečku, nepomohlo to. Krtek se snažil vytlačit nožičku zespodu tunelu, ale kopýtko v něm uvázlo o vyčnívající ostrý kamínek a taky to nešlo. Přiběhla i tetka liška. Napřed obkoukla co se děje, pak popadla srnečka za krátký ocásek a tahala ho jako řepu. Ale nožička dál vězela v krtčí díře a srneček plakal čím dál víc. Obě veverky kulily oči z větve smrku a pichlavý ježek se krčil provinile opodál. Moc ho trápilo, že to vlastně zavinil on sám. Kdyby nebyl tak zvědavý, nic by se srnečkovi nestalo.
“Možná by nám mohla pomoci ta holčička,” nevydržela to nakonec Dorka. “Kdyby zkusila tu nožičku povytáhnout…”
“Já se bojím,” namítla maminka srnka a s obavou se podívala, jestli Rozálka ještě opravdu spí. “Co když patří k těm zlobivým dětem, co ubližují zvířátkům?”
Srnka má pravdu. Některé děti nemají rády zvířátka a chovají se k nim moc nehezky. Tahají pejsky a kočky za ocásky, ouška, hází po nich kameny. Kdo ví, jaká je tahle holčička? A tak se raději znovu pokoušeli srnečkovi pomoci sami. Jenže se jim to nepovedlo a srneček dál tichounce naříká s nožkou v krtčím tunelu. Zvířátka se bezradně dívala jedno na druhé. Co teď? Vzbudit holčičku? Srnka váhavě udělala krůček vpřed a natáhla čumáček. Má do Rozálky trochu strčit? Vzbudit ji?
“Já, já..” začal ježek nejistě. “Kdyby byla zlá, tak já bych ji popíchal!”
“Bzzz, bzzzz,” ozvalo se lišce nad zrzavou hlavou. “Bzzz, tady je, tady je!”
Nad spící holčičkou se ve vzduchu vznášela zlatá včela. “Rozálka je tady, neztratila se!”
“Ty ji znáš?” zeptala se zvědavě liška. “Ty víš, kdo to je?”
“To je přece Rozálka, z domečku z Tanvaldské ulice!” bzučela včela. “Je to moc hodná holčička. Mají tam na zahradě hmyzí domeček, aby brouci měli kde bydlet. A Rozálka je chodí pozorovat. Už ji všichni známe, nikdy nikomu neublíží. A úplně nejraději ze všech hmyzáků má mravence. Jenomže teď se ztratila. Paní učitelka ze školky ji bude za chvíli hledat!”
V tom sebou všichni škubli. Nad hlavami se jim ozval skřek a křik. Veverka Zorka málem spadla ze stromu, jak se lekla. Na jedné z větví smrku se usadila hádavá straka, natahovala zvědavě krk a ječela z plna zobáku.
“Holka, nějaká holka tam je. Holka, nějaká holka!”
Křik straky Rozálku probudil. Posadila se a rozespale si protírala oči. Všechna zvířátka rázem zmizela v okolním houští. Jen malý nešťastný srneček zůstal na cestě s nožkou v díře. Holčička se rozhlédla kolem a pak se udiveně zahleděla na srnečka.
“Co tu děláš? Kde máš maminku?”
Srneček nic, jen se po ní koukal velkýma hnědýma očkama. Rozálka vstala a opatrně a pomalu, aby ho nevyděsila, šla k němu. Srneček se přikrčil a maminka srnka povystrčila hlavu z křoví. Neublíží Rozálka jejímu synkovi?  Včela sice povídala …., ale dá se jí věřit?
Rozálka poklekla vedle srnčete a začala si ho prohlížet.
“Aha, tak proto nikam neutekl, uvízla mu nožička!”
Pomaloučku natáhla ruku a uchopila srnečkovu nožku. Druhou rukou odhrabovala hlínu okolo. Pak prstíky narazila na špičatý kamínek. Musela si pomoci i druhou rukou, aby kámen uvolnila. Ale jen se jí to podařilo, srneček povyskočil a nožka byla venku. Ten měl radost! Poskočil si ještě jednou a hlavičkou trkl do holčičky. Jejda. Rozálka to nečekala a překulila se na mech. Vyprskla smíchy, také vyskočila a chtěla se se srnčetem hrát. Jenže to si jen krátce duplo – a bylo pryč. Zmizelo v křoví.
Rozálka osaměla.
“Asi šlo za maminkou,” dívala se holčička do rozkmitaných větví keřů. “Ale kam mám jít já? Ztratila jsem se.”
Najednou na ni padl pocit samoty a smutku. Srnečkovi pomohla – a kdo pomůže jí? Nevěděla, že sama není. Že ji zvířátka pozorují a přemýšlejí, jak jí pomoci. Jenomže lesní zvířátka jsou plachá, lidí se bojí.
Nakonec si maminka srnka dodala odvahy a vyšla na cestičku. Holčička pomohla jejímu mláděti, teď pomůže zase ona jí. Udělala tři kroky a zůstala stát. Ohlédla se přes rameno a pobídla Rozálku pohledem.
“Pojď za mnou!”
Rozálka pochopila. Srnka jí ukáže cestu! Vydala se k ní, když v tom za ní něco zadupalo. Co to bylo? Napřed se trochu lekla – a pak se zasmála. Na kraji pěšiny roste velký hřib a vedle něho stojí na zadních nožkách ježek. Má tlamičku dokořán a vypadá to, jako by se smál. Pak sklouzl na všechny čtyři, znovu zadupal a odkolébal se někam do houští.

autor Věra Dvořáková

“Donesu hřib babičce,” umiňovala si Rozálka. V jedné ruce houbu, do druhé popadla kytičku a už spěchá za srnkou. Za maličkou chviličku uslyšela hlasy dětí. Nebyla od nich daleko, to si jen v lese popletla směr. Paní učitelky zrovna sháněly děti do houfu a počítaly je. Klárka stála kousek opodál a trochu nešťastně pozorovala les. Kde je Rozálka? Proč tu není? A pak zazářila, když ji spatřila. Tak moc ji mrzelo, že se na ni Rozálka zlobí. Honem se k ní rozběhla a natáhla k ní dlaň. Na velkém lopuchovém listu v ní měla červené maliny, všechny, které stačila sama natrhat.
“Tak, jdeme, děti,” zavelela paní učitelka, když děti dopočítala. A štěbetající skupinka se vydala zpět ke školce. Jako poslední šla Rozálka s Klárkou. Klárka nesla hříbka, Rozálka mlsala sladké maliny a při tom si spolu povídaly.
Na kraji lesa pod mohutným dubem stála srnka a dívala se za nimi. Pak se otočila a pomalu odcházela. Za ní trochu kulhavě poskakoval malý srneček.

autor úvodního obrázku – Elena Valeriánová

 

Tahle pohádka je první ze čtyř, které si vybrali sponzoři mého projektu na HitHitu.  Má trochu zpoždění, ale jinak to nešlo. Mozek si vzal dovolenou… 🙂
Je určena vnučce paní Evy Mužíkové.

4 thoughts on “Rozálka na malinách

  1. jjo – po opětovném přečtení jsem si vzpomněla, že mám v lednici maliny, jahody a borůvky – dnes měli na trhu … :-). Být tu Rozárka s Klárkou, dostaly by taky….

    1. Mně budou za chvíli dozrávat po druhé. Ta první sklizeň malin je vždycky slabá, plodí loňské pruty. Ale ty nové, letošní, jsou přímo obsypané 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *