Špatný den (jedna z mých nejstarších povídek)

Špatný den (jedna z mých nejstarších povídek)

„Dalo to moc práce, než jsme to dali dohromady. Jestli to nějak zkazíš, jestli půjdeš dnes večer jenom do hospody, zabiju tě,” řekl Martin a oči mu studeně zasvítily. Seděl v kuchyni obyčejného panelákového bytu, na rozvrzané židli u odřeného stolu. Chlap středního vzrůstu, se snědou pletí, pro kterou si u kamarádů vysloužil přezdívku Cikán. Jinak vypadal celkem nenápadně, solidně, pouze ledovým pohledem tmavých očí a opovrhováním života děsil své rádoby kamarády a zároveň vzbuzoval jejich obdiv.
Josef, hubený čtyřicátník s kruhy pod očima a nažloutlou pletí, polknul a uraženě odpověděl:
„Copak jsem malý kluk, abych nevěděl, o co jde? Piju, jenom když mám chuť.“
Martin nepovažoval za nutné k tomu něco dodat, bylo naprosto samozřejmé, že jeho pokynů bude uposlechnuto.
„Takže je všechno jasné? Sejdeme se ráno v pět!“
Josef horlivě přikyvoval. Zítřejší akce mu připadal jako snadná záležitost, bylo to přece tak dokonalé, nechápal, proč s tím Martin nadělá tolik řečí.
Podnikatele Antonína Horáka sledovali už několik týdnů. Znali všechny jeho denní zvyky, kdy chodí do práce, kdy se vrací, kam chodí s manželkou nakupovat, i to, co si rád objednává k jídlu, když s celou rodinou občas vyrazí na večeři. Rozhodli se pro něho právě pro tu jeho pravidelnost, neměnnost v chování, protože se daly snáze eliminovat nečekané události a komplikace.
Zítra konečně uhodí den D.

***

V bílé vilce na kraji města zazvonil budík. Ve tmě se natáhla ruka a zvonění umlklo. Horák opatrně vstával a snažil se nenadělat zbytečný hluk.
„Toníku, klidně si rozsviť, já stejně nespím,“ ozvalo se vedle něho. Horák bliknul lampičkou, otočil se za hlasem a usmál se.
„A proč, Alenko? Je ještě brzy!“
„No, třeba právě proto. Že někam jedeš a děláš s tím takové tajnosti,“ okatě se na něho mračila jeho žena, ale v očích jí blýskaly jiskřičky, které jejímu muži dávaly jasný signál, že to s tím zlobením nebude zase tak strašné. Horák se zasmál, sklonil se k ní a políbil ji.
„Kdo je zvědavý, bude brzy starý! A říkal jsem ti přece, že jedu do Brna.“
„Dobře,“ souhlasila manželka, „nechci mít vrásky a nechám se překvapit. Ale běda,” začala s úsměvem vyhrožovat, „jestli nepřijdeš večer včas k večeři. Dostaneš jenom zbytky!“
Jenom se ještě u dveří obrátil a poslal jí pusu. Manželka se ještě spokojeně zachumlala do peřin a jen z povzdálí vnímala šramot ze spodního patra. Trochu ji zlobilo, že se Tonda vypravil na cestu zrovna dnes, když se večer chystali slavit dvacet let společného života a zároveň dceřiny osmnáctiny. Přemýšlela, co to manžel chystá za překvapení, až ji znovu začal přemáhat spánek. Pak dole klaply spojovací dveře do garáže a byl opět klid. Když se u sousedů na zahradě rozštěkal pes, už opět tvrdě spala.

***

Ležící muž zasténal a otevřel oči. Kolem byla černočerná tma. Pomalu si uvědomoval své tělo, hlavu, ruce.
„Nohy, necítím nohy,“ docházelo mu postupně. Chtěl zakřičet, zavolat o pomoc. Musí tady přece někdo někde být! Než se mu ale podařilo otevřít vyschlá ústa, vydat jakýkoliv zvuk, opět ztratil vědomí.

***

ilustrační foto – Elena Valeriánová

Policista si otevřel branku a po pískové cestičce se blížil k domu. Nová bílá fasáda zářila v ranním slunci, dům obklopoval hustý, dobře ošetřovaný trávník a kolem chodníku byly zasázeny nějaké červené kytky. Policista se v květinách nevyznal, nevěděl, že jsou to salvie, a taky mu to bylo jedno. Teď zrovna měl jiné starosti. Jen si trochu závistivě prohlédl dům i udržované okolí a pak zazvonil u hlavních dveří. V sousední zahradě zvedla hlavu starší žena od pletí záhonku růží a zvědavě ho pozorovala. Horákovi sice byli bezproblémoví sousedé, ale policistu u jejich dveří brala jako nečekaně příjemné zpestření všedního rána. Ruce po paměti hbitě pohybovaly motyčkou, ale veškerou pozornost věnovala vstupním dveřím sousedů. Napínala sluch, aby jí něco neuteklo a proto velice nelibě reagovala na mužský hlas, který ji volal. Rozmrzele pohodila motyčku vedle záhonku na cestičku, ještě jednou vrhla pohled na sousedovi dveře a zašla do domu.
Policistovi otevřela usměvavá příjemná paní okolo čtyřicítky v modrém domácím úboru. Když uviděla muže v uniformě, na chvíli znehybněla. Zafixovaný úsměv se náhle nehodil ke jejímu strnulému postoji.
„Paní Horáková?“ zeptal se rozpačitě policista. „Mohl bych, prosím, jít dál?“ a za řeči ukazoval paní průkazku. Paní pokynula, zatuhlý úsměv pomalu mizel z obličeje a střídal ho výraz leknutí a hrůzy.
„To je Roman, mami?“ ozvalo se jim nad hlavami a na schodišti v prvním patře se objevila blonďatá dívka v bílých letních šatech s uzoučkými ramínky. Když uviděla policistu a jeho vážný výraz, vyjekla:
„Mami, co se stalo?“
„To je dcera Jana,“ tiše řekla paní a upírala mu oči do tváře, „čeká na kamaráda, prosím…,“ nedořekla a ustupovala zpět do haly v souladu s tím, jak policista kráčel dovnitř.
„Pojďte, prosím, dolů,“ zavolal na dívku. V hale posadil paní na jedno z křesel, počkal, až vylekaná dívka seběhne dolů, otočil se zpět k paní a pomalu řekl:
„Mám pro vás bohužel špatnou zprávu. Váš manžel měl dnes ráno autonehodu.“
Chvíli počkal, až obě ženy zprávu vstřebají a pomalu pokračoval.
„Havaroval ráno po deváté hodině na výpadovce na Prahu a byl vrtulníkem převezen na do nemocnice na oddělení pro popáleniny.“
„Pro popáleniny,“ vydechla paní a dcera jako ozvěna opakovala:
„Pro popáleniny.“
„Jak je to vážné?“
„To vám řekne jeho ošetřující lékař, bude nejlepší, když se s ním spojíte,“ odpověděl policista se soucitným pohledem, z kterého manželka oprávněně usoudila, že je to velmi zlé. Vyskočila z křesla, chtěla něco vykřiknout, ale svět okolo ní náhle zčernal a ona se v bezvědomí zhroutila zpět.

***

Na nemocničním lůžku ležela postava připomínající mumii, téměř celá přikryta bílými rouškami. V přísně sterilním prostředí pípaly přístroje sledující životní funkce a kmitaly sestry v bílých uniformách a s neúčastnou tváří.
Paní Horáková s dcerou seděly zpříma na nepohodlných židlích v pracovně primáře a nepohnutě naslouchaly.
„Jeho stav je velmi vážný,“ vysvětloval lékař. „Má spáleniny na téměř sedmdesáti procentech, nejhůře je postižena přední polovina těla a dýchací trakt. Oči jsou však jako zázrakem nezraněné, zřejmě v pudu sebezáchovy si dal ruce před obličej. Zatím se snažíme stabilizovat jeho životní funkce. Nedokážu vám říct, jak se bude jeho stav vyvíjet.“
„Bolí ho to?“ zeptala se téměř šeptem Jana.
„Ne, není při vědomí a budeme ho i nadále udržovat v umělém spánku,“ odpověděl s porozuměním primář.
„Ale pokud nemáte další otázky, rozloučím se s vámi. Musím zpátky na oddělení.“

***

Muž opět zasténal a probral se k částečnému vědomí. Tma kolem něho nemizela, ale tentokrát se mu zdálo, že slyší nějaké hlasy. Pohnul rukama a snažil se nahmatat něco kolem sebe.
„Bolí to, strašně to bolí,“ uvědomil si a opět milosrdně ztratil vědomí.

***

„Ráno nejel do podniku,“ vysvětlovala odpoledne unaveně paní Horáková švagrové Evě, sestře svého muže. Seděly v obývacím pokoji, před sebou zapomenuté, zbytečné hrnky s kávou a chleba s nějakou pomazánkou. Manželka, dcera a sestra, tři vyčerpané, uplakané ženy. Paní si protřela bolavé červené oči a naučeným pohybem si odhrnula vlasy z čela.
„Plánoval nějaké překvapení na dnešní oslavu, nechtěl říct, o co jde, proto jel kvůli tomu tak brzy ráno do Brna. Proč, proč jenom jsem ho pouštěla? Celou noc jsem skoro nespala, jako bych to tušila, proč…,“ a opět se zoufale rozplakala. Jana vyskočila z křesla a klekla si vedle ní na podlahu.
„Maminko, maminko moje, neplač,“ prosila zoufale.
„Mně táta taky nechtěl nic říct, dělal s tím takové tajnosti. Bude to dobré, uvidíš, vždyť doktoři už toho tolik umí, medicína přece tolik pokročila…“
Matka zvedla hlavu a zadívala se na ni. Chtěla něco říct, ale při pohledu do dceřiny nešťastné tváře, tolik podobné tváři jejího otce, se rozplakala ještě víc.

***

„Hele, musíme zavolat Strnada,“ řekla jedna ze sester, sledující monitory, „zhoršuje se mu srdeční akce.“
Zvedla telefon, lékaře vyvolala a pak podle jeho ordinace natáhla do stříkačky z ampulky lék a připíchla ho do infuze.

***

„Nerozumím tomu,“ řekla Jana, „mami, já tomu nerozumím. Táta přece jezdí opatrně, co se mohlo stát, že vjel do protisměru?“
„Janičko, mohlo se stát cokoliv,“ odpověděla mátožně matka. „Ten policista přece říkal, že příčinu zatím vyšetřují, nevědí, co se stalo. Dostal třeba infarkt, usnul, co já vím. Teď je hlavní, aby to přežil,“ a před očima jí vyvstala manželova ovázaná postava.
„Vypadal jako mumie,“ uvědomila si s hrůzou.
„Mami, a až se uzdraví, jak pak bude vypadat? Nebude mít velké jizvy“ zeptala se se strachem v hlase Jana.
„Neblázni, to teď přece opravdu není důležité,“ utrhla se na ni teta ve snaze, aby se rozhovor nedostal do nebezpečných rovin. Bratra i jeho rodinu měla ráda, běžně se všichni stýkali a plánovali různé akce, její muž v bratrově firmě pracoval, ale jako zdravotní sestra si dovedla představit, že naděje na přežití má celkem minimální a proto se snažila honem rozhovor převést na méně nebezpečné téma.
„Jenom nerozumím tomu, jak a kde se mu to stalo. Neříkaly jste, že měl jet do Brna?“
Úhybný manévr se jí podařil dokonale, ani sama to neočekávala. Obě ženy se k ní otočily a překvapeně na ni upřely oči.
„Jel do Brna. Vyjížděl o půl šesté,“ pronesla po chvíli matka, „tak co dělal v devět na výpadovce do Prahy?“

***

K autovraku na kraji silnice konečně po několika hodinách dorazila odtahová služba. Policisté už dávno skončili vyměřování a vyšetřování na silnici, opuštěný vrak čekal na krajnici na odtah do dílen, důkladnou prohlídku a rozhodnutí, zda byl či nebyl po technické stránce v pořádku.
„Teda, ten vypadá,“ prohodil řidič ke svému kolegovi, když opatrně couval s nakladačem, aby naložení proběhlo co možná bez komplikací.
„To bych chtěl vědět, co na tom ještě chtějí zkoumat.“
„Prej z toho vytáhli živého chlapa,“ řekl skepticky závozník, otevřel si dveře a vyskočil. Řidič jen zavrtěl hlavou a křikl za ním:
„Toho bych teda chtěl vidět!“
Počkal, až závozník venku dokončí svou práci a začal obratně manévrovat pákami. Hydraulická ruka uchopila trosky auta a začala je zvedat na plošinu. Vrak rachotil a sténal jako živý organizmus.
„Nebreč, kamaráde, hned tě zase uložíme,“ poplácal pomocník rukou v rukavici vrak po kapotě. Náhle vyvalil oči a zařval:
„Franto!!
Franta pustil páky a vyklonil se z okna:
„Co řveš, málem jsem..,“ ale když viděl závozníkovu tvář, hledící někam do prostoru kufru, raději zastavil a vystoupil.
„Tý vole,“ vydechl, když uviděl, co závozníka vyděsilo. Chvíli taky stál a pak se vrhnul do kabiny pro mobil.
„Honzo, volej policajty,“ řval do telefonu.
„V tom autu je v kufru mrtvola. Jo, slyšíš dobře, sakra, sám jsi nás sem poslal, jeli jsme pro tu nabouranou Mazdu. Ale jak jsme ji nakládali, povolil kufr a Igor tam objevil ohořelé tělo! Jo, slyšíš dobře,“ polknul, aby si zvlažil leknutím vyschlé hrdlo a řval dál: „V tom autě uhořel člověk, v kufru, co máme proboha dělat?“

***

Muž se opět na chvíli probral k částečnému vědomí. Snažil se otevřít oči, v paměti se mu začaly objevovat nějaké neúplné vzpomínky a obrazce. Nevěděl, kde je a ani ho to prozatím nezajímalo. Jen si uvědomoval svou bolest, nemohoucnost a někde v koutku vědomí bylo nějaké nejasné tušení nebezpečí. Konečně se mu oči podařilo otevřít. Zadíval se do prostoru nad sebou a v náhlé chvilce plného vědomí si uvědomil, kde je i jak se tam ocitl. Otevřel ústa a začal křičet. Aspoň si myslel, že křičí o pomoc, ve skutečnosti vydával pouze slabé, neurčité, téměř neslyšitelné zvuky.

***

Muž na lůžku se náhle pohnul a zasténal. Otevřel ústa, zalapal po dechu a pak už zůstal klidně ležet, tmavé hnědé oči upřené do stropu. Na přístroji, monitorujícím srdeční činnost se objevila rovná čára, zároveň se ozval alarmující zvuk. Sestra vyskočila a rozběhla se k lůžku pacienta. Téměř současně se rozlétly dveře a do pokoje vtrhl lékař.

***

V bílé vilce zazvonil mobil, na displeji neznámé číslo.Všechny tři ženy sebou trhly a podívaly se po sobě. Žádná neměla odvahu se zvednout a přijmout hovor.
„To bude z nemocnice,“ šeptla Alena Horáková. V očekávání špatné zprávy jí náhle  ochably všechny údy a neměla sílu se zvednout.
„Třeba to je někdo z hostí, poprosila jsem tátovu sekretářku, aby všechny pozvané odvolala,“ vyskočila náhle Jana, šťastná, že našla možný důvod volání. Obě zbylé ženy s úlevou vydechly a mírně uvolnily strnulé svaly.
„To je Irenka, určitě je to sekretářka Irenka, Janička má pravdu,“ myslela si Horáková a upřeně sledovala dceru. Pozorovala ji, jak mobil přikládá k uchu, poslouchala, jak volá své zvonivé „Haló“ a čekala bez hnutí, co dále řekne. Chvilková úleva opět zmizela. Opět cítila, jak má všechny svaly bolavé a ztuhlé, představivost jí diktovala slova, kterým Jana nyní naslouchala.
„Ano? Ano?“ Jana se zmateně otočila k matce a podávala jí telefon.
„Nechceš si to vzít? Já tomu pánovi nerozumím.“
„Horáková,“ představila se nejistě Alena.
„Tady Janák,” ozvalo se hlučně v telefonu, „prosím vás, potřebuji mluvit s panem Horákem. Měl se u nás v chovné stanici stavit dnes dopoledne pro štěně a nepřijel, mobil mi nebere. Hodně mu záleželo, aby byl pejsek i s papíry nachystaný dnes dopoledne. Je poslední z vrhu, všechna ostatní už jsou pryč,  jen toto štěně mu tu schválně pozdržujeme. Teď jsou už čtyři hodiny a já musím odjet.“
„Počkejte, počkejte,“ snažila se Alena zadržet mužovo rozčilené chrlení slov, ale ten ji k řeči nepustil, dokud sám nepověděl, co měl na srdci.
„Manžel měl dnes dopoledne autonehodu,“ dostala se konečně ke slovu, „proto nepřijel. Leží v nemocnici a je to s ním dost vážné!“
Na druhé straně sluchátka se bylo náhle rozpačité ticho. Rozzlobený muž náhle nevěděl, co říci a tak Alena pomalu pokračovala:
„My jsme nic o pejskovi nevěděli, manžel nám ho chtěl asi dát jako překvapení, ani nevím, jestli byl pro mne nebo pro dceru, přály jsme si ho obě.“
Do očí jí náhle vstoupily slzy a začal se jí třást hlas.
„Prosím, postarejte se ještě o něho, náklady vám samozřejmě zaplatíme, ale teď si ho opravdu nemůžeme odebrat.“
Chvíli ještě poslouchala mužovo rozpačité omlouvání, pak se s ním krátce rozloučila a zavěsila. Usadila se opět ve svém křesle a podívala se na tázavé výrazy své dcery a švagrové a téměř hystericky řekla:
„Tak tam jel, chtěl nám koupit štěně! To je to, co před námi tajil, proto měl tu autonehodu, kvůli jednomu pitomému štěněti!“
Natáhla třesoucí se ruku k šálku a zamíchala ve vychladlé kávě lžičkou.
„Tak dlouho jsem ho přemlouvala, abychom si pořídili psa, Toník nechtěl, říkal, že na něho nebudeme mít čas! Proboha, proč jsem ho k tomu přemlouvala, nikam by nejel a nic by se mu nestalo!“
„Neblázni, za nic nemůžeš,“ prudce ji okřikla Eva.
„A vůbec, odkud ten chlap volal? Kam pro něho Tonda jel?“
„To nevím,” překvapeně zklidnila hlas Alena, „neřekl mi to a mě ani nenapadlo se ho na to zeptat. No,“ zadoufala, „snad nám to brzy řekne sám.“
Podívala se Janu, která ji mlčky pozorovala, a zeptala se:
“Chtěla bys ještě toho pejska, Janičko?“
A když viděla jak se jí se rozzářily oči, povzdechla si:
„Dobře, až bude tatínkovi trochu líp, zajedeme pro něho.“
Když opět zazvonil telefon, Jana zase vyskočila a radostně vykřikla:
„To je asi zase kvůli pejskovi, tomu pánovi zřejmě došlo, že nevíme, odkud je.“
Popadla opět mobil a zavolala své obligátní: „Haló!“
Alena začala sbírat šálky s nedotčenou kávou, když v tom ji něco přinutilo pohlédnout na dceru. Uvědomila si, jak Janě mizí maska úlevy, která jí před chvílí dovolila zapomenout na otcovo zranění, pozorovala, jak se jí náhle vytrácí z obličeje mimika, rysy tváře se rozplývají a v očích se jí objevují slzy. Slyšela vedle sebe zavzlykat švagrovou Evu a poslouchala její pláč. Pak jako stroj vstala a přistoupila k dceři, cípem šatů při tom srazila ze stolku jeden hrneček na koberec. Ani se neotočila, protože její Janička tam teď stála, celá bledá a úpěnlivě na ni koukala. Mobil jí vypadl z ruky, Jana vrhla se matce do náruče.
„Umřel, maminko, tatínek umřel,“ naříkala, slzy jako vodopád se jí hrnuly z očí a máčely matce šaty. Alena stála, objímala dceru a přes její hlavu se dívala z okna.
„Nic necítím. Vždyť já vlastně nic necítím. Já jsem ho snad neměla ráda,“ podivovala se v duchu nad vlastní netečností. „Toníček umřel, můj Toníček prý umřel a mně je to snad jedno?“
Až pak se najednou rozplakala.

***
Sousedka Pokorná z vedlejšího domu už věděla, co se u Horáků stalo. Věděla, že těžce raněný Horák leží po autonehodě v nemocnici a bylo jí rodiny upřímně líto. Alena Horáková jí pokaždé bez řečí vypomohla, když něco zapomněla koupit a nechtěla to vrátit, malá Jana se na ni vždy mile smála a slušně zdravila a Horák, ten z nich byl vůbec nejlepší. Pan Pokorný byl těžce nemocný, špatně se pohyboval a když šel na nějaké vyšetření, Horák mu posílal z podniku řidiče s autem, prý aby nemusel dlouze čekat na sanitu.
Teď nechápala, proč u domu Horákových opět zastavilo policejní auto. Z auta vystoupili dva muži v civilu a zazvonili. Jeden vstoupil do domu, druhý se rozhlédl a zamířil k nim. Rychle seběhla ze schodů a otevřela dřív, než se zvonění stačilo rozeznít domem.
„Pst,“ oznámila překvapenému policistovi s rukou nataženou ke zvonku, „manžel právě usnul, je nemocný. A copak vůbec ode mne potřebujete?“

***

Alena Horáková seděla v křesle v obývacím pokoji a vypadala jako socha. Vedle ní seděla Jana, naproti Eva, všechny tři hleděly na policistu a mlčely. Ten se pod tlakem upřených pohledů neklidně zavrtěl a poposedl. Už u kriminálky zažil hodně, ale tohle bylo přece jenom trochu nezvyklé a navíc si připadal jako blbec.
„Hodně silné kafe, tohle kapitánovi nezapomenu, že sem poslal zrovna mě“ pomyslel si a v duchu si plánoval další řeč.
„Chcete říct, že ten, kdo umřel v nemocnici, není můj muž?“ konečně jako první promluvila Alena. Byla unavená, otupělá, před krátkou chvílí se z nemocnice dozvěděla, že manžel zemřel a teď jí policista sděloval, že ten, pro kterého se trápila, snad ani její muž nebyl.
„Ne, tak to není. My jenom nevíme, jestli je to určitě on, protože ve vašem havarovaném autě bylo nalezeno další tělo. Proto potřebujeme, abyste vy a nebo vaše švagrová s námi zajela do nemocnice a provedla identifikaci. Je mi líto, že na vás tlačíme v tak těžký den, ale pro další vyšetřování je to důležité.“
Eva se nadzvedla a nadechla, jen jen vybuchnout. Pak jí ale padl pohled na zničenou Janu a znovu dosedla. Má to vůbec cenu, teď se rozčilovat? Co se na tom změní? Bratr je tak jak tak mrtvý.
„Já tam s vámi zajedu,“ řekla hluše, „Alena už toho má dost a má na starosti taky Janu.“
„Ne,“ vykřikla Alena, „já tam musím, musím vědět, kdo to zemřel, jestli to je nebo není Toníček.“
Obrátila se zoufale k policistovi:
„Chci ho vidět, musím ho vidět!“

***

Jana zůstala na chodbě. Museli ji vzít do nemocnice sebou, odmítala počkat sama doma, v modrých očích vyděšený výraz, držela se matky jako klíště a jen si něco pro sebe tiše šeptala. V nemocnici ji svěřili na oddělení starší zkušené sestře, která jí po poradě s lékařem podala dvě bílé tabletky a pak si ji posadila vedle sebe a mlčky ji hladila po hlavě.
Alena s Evou zašly s policistou a lékařem do místnosti, kde ležel mrtvý muž. Podle zákona tělo zemřelého nesmí být odvezeno do márnice dříve, než od úmrtí uplynou dvě hodiny. A tak zemřelý ležel sám, opuštěný v chladném pokoji, zakrytý prostěradlem a čekal, až uběhne určený čas.
Aniž by si toho byly vědomi, chytily se obě ženy pevně za ruce a zahleděly se na bílé prostěradlo. Eva mlčky pohybovala rty, v duchu se modlila, ani o tom sama nevěděla.
„Můžeme?“ zeptal se policista s pohledem na obě ženy a pak nadzvedl prostěradlo. Muž ležel, ruce podle těla, obličej černě ožehnutý, prázdné oči upřené do stropu.
Eva se nadechla a vykřikla:
„Ne!..“ a za sebou zaslechla hluk pádu. To Alena už opět nevydržela napětí a omdlela dřív, než ji vedle stojící lékař stačil zachytit. Eva se vzrušeně otočila k policistovi a křičela:
„To není bratr, to není Tonda!“
„Jste si tím jistá?“ zeptal se jí policista a vyváděl ji šetrně ven.
„Jsem, stoprocentně, na  to znamená, že bratr je třeba na živu?“ a hleděla rozjásaně na policistu a pak, jak jí docházela skutečnost, začala pomalu vadnout.
„Bratrovi chybí malíček na levé ruce, ten mrtvý, to není on, to znamená, že je to ten druhý, že?”

***

Když vycházeli z nemocnice, už se stmívalo. Museli tam chvíli čekat, Alena byla tak rozrušená, že jí lékař rovněž naordinoval nějaké léky a pak Eva zatelefonovala domů, aby pro ně přijel manžel Zdeněk. Slíbila Aleně, že je vezme k sobě domů, nenechá je doma samotné. Jana se po uklidňujících tabletkách motala, Zdeněk ji podpíral, aby mohla vůbec jít.
Když vycházeli, k hlavnímu vchodu nemocnice se zrovna s houkačkou přiřítila sanita a tak se na chvíli zastavili, aby se nepletli pod nohama posádce v oranžovém oblečení, vykládající nosítka s ležící osobou.
„Těch havárií je tolik, další rodina bude nešťastná,“ řekla bolestně Eva a odvrátila se. Zdeněk podpíral Janu a snažil se odvrátit její pozornost od dění za svými zády. Jana apaticky hleděla jedním směrem, strýcovo snažení o upoutání její pozornosti vůbec nevnímala. Pak sebou ale náhle škubla, oči se jí rozšířily a vykřikla:
„Tam, tam, to je táta, to je táta, mami, to je přece náš tatínek!“

***

„Vlastně to bylo docela jednoduché,“ říkal kapitán Ronda svému kolegovy Tomášovi.
„Ti dva chlapi zatracení, Martin Hanák a Josef Patrč chtěli Horáka unést kvůli výkupnému. Jenže netušili, že Horák zrovna ten den půjde z domu o půl hodiny dřív a překvapí je v garáži, než se na něho pořádně nachystají, nestačili si dát ani kukly přes hlavu. V garáži došlo ke rvačce. Horák se jen tak nedal a Hanáka parádně seknul pákou přes ruku. Pak ho konečně přemohli, svázali a ukryli do kufru jeho vlastního auta. Za volant si sedl Patrč, měl podobnou postavu jako Horák, Hanák si lehnul ve voze na zem, aby to vypadalo, že je voze jen jedna osoba. Za městem Horáka hodili do opuštěného kamenolomu. Jenomže Hanák byl rozzuřený, že ho Horák praštil a ještě by je mohl identifikovat, chtěl ho rovnou zabít. Jenže to se nelíbilo Patrčovi, byl to sice starý ochlasta s vygumovaným mozkem, ale Horák jednou pomohl jeho mámě, když se dostala do dluhů a ještě ji zaměstnal. Vydírat pro peníze, na to přistoupil, ale zabít ho nechtěl.
Takže když to Hanák ve vzteku před ním hlasitě plánoval, sekl ho kamenem do hlavu a udělal to samé, co nachystali Horákovi. Svázal ho a vstrčil do kufru auta. Kam s ním chtěl jet, to se už nedovíme, faktem je, že měl v sobě dvě a půl promile, za volantem to nezvládl, naboural a oba vlastně uhořeli.
Horák se v lomu probral a volal o pomoc, měl štěstí, že si tam poblíž udělali malí kluci klubovnu. Povídali, že slyšeli takové kníkání, mysleli si, že tam do díry spadlo nějaké zvířátko a zavolali hasiče.
No a to je vlastně všechno.
Totiž, ještě ne. S identifikací těch dvou nám hodně pomohla sousedka Horákových, paní Pokorná. Ráno brzy byla venčit psa, zaujalo ji, proč Horák odjíždí jiným směrem, než jindy a tak si všimla, že v jejich zahradě u vrat garáže leží kus papíru. Udivilo ji, co tam dělá, Horákovi by si žádný nepořádek na zahradě nedělali, ale pustila to z hlavy. No a když tam naši kluci pak přišli, tak se jim mezi řečí o tom zmínila. A víš co to bylo? Docela obyčejný lístek od inkasa. On si ten pitomý Patrč vzal sebou složenky, že je ten den zaplatí a při rvačce s Horákem mu vypadly. Věřil bys tomu? Měli asi tehdy všichni špatný den.“

********

Toto je jedna z mých úplně prvních povídek, možná druhá či třetí, kterou jsem kdy napsala. Byla jsem přesvědčená, že i ona zmizela se všemi ostatními v éteru, když mi opakovaně klekl počítač. Objevila jsem ji čirou náhodou, když jsem se nedávno probírala starými maily. Posílala jsem ji někomu na ukázku a tak jako jedna z mála zůstala uložená.

2 thoughts on “Špatný den (jedna z mých nejstarších povídek)

  1. Teda to vůbec nebylo špatné. Dost dobrá detektivka. Tohle bych mohl číst pořád. Bylo byto dobré téma do detektivního seriálu Modrava. Mám ten seriál rád a líbí se mi hlavně ta šumavská krajina.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *