Sucho a otvírání pramenů III.

Sucho a otvírání pramenů III.

Druhý den ráno jsme opět vyráželi za slunečného dne. Na nádraží v Luhačovicích byl sraz s dalšími členkami naší skupinky.
“Až tam budeme, zavolám Majce na mobil,” říkám v autě – a v tom si uvědomuji šokující informaci. Mobil zůstal doma na nabíječce.
“Prozvoňte ji někdo,” honem zachraňuji situaci, “řekněte, že je tam budeme čekat, že nemám mobil!”
Stalo se. Po zaparkování – k mému údivu bylo volných míst ještě dost – jsme se vydali k nádražní budově. Vlak právě přijel a tak jsme se zamotali do davu vystupujících a povykujících cestujících. Kde jsou ti naši? Pátrám očima v davu a doufám, že uvidím známou tvář. Protože některé osoby znám pouze jménem, kterým se prezentují na portále i.60.
Proti mně jde starší dáma. Rovněž nejistě tápe očima, evidentně někoho hledá. Navzájem se srazíme pohledem. Úlevně přikročí ke mně a osloví mne. “Majka?”
Zavrtím hlavou a taky se zeptám. “Eliška?”
S omluvnými pohledy se rozcházíme, když v tom se po nástupišti ozve hlasité volání. Kamarádky se už potkaly s přijedší skupinkou a hlasitě se vítají. Vyrazila jsem tím směrem následována druhou dámou. Ano, patřila k nám, jen jsme zatím znaly pouze podle jména. Do vlaku přistupovala až cestou a nevěděla, kde sedí ostatní. Teď se s úlevou otočila ke mně.
“Libuše,” podávám jí ruku.
“Jana,” představila se ona. Obě nyní už dokážeme jméno přiřadit k tváři a smějeme se.
V úsměvných zmatcích pokračuje celý den. Musím sebekriticky přiznat, že hlavní roli v tom hrál můj zapomenutý mobil. Když jsme se rozpadly na několik zájmových skupinek, já musela k autu. Jedna z nás odjížděla a v kufru měla odložené věci. Jak pak najdu ostatní? Naštěstí mi jiná Maruška půjčila mobil svůj. Ukázala mi, jak se s ním pracuje, vysvětlila, která tlačítka jsou tabu a nechala mne mobil vyzkoušet. Pak odešla se svou grupou podívat se jinam.
Lehko se řekne, hůř udělá. Po obědě jsem se potkala s některými v Elektře, pak se opět rozpršelo. Jo, kdyby rozpršelo – lilo jako z konve a do toho bubnovaly kroupy. Rachot jako při ohňostroji – a to ani nehřmělo. Na kolonádě čekal zbytek děvčat, že se s nimi spojíme. No, měly smůlu, holky. Přece nepolezeme do krupobití.
“Zavolám jim,” rozhodla jsem se, když se ukázalo, že ostatní nemají v telefonech uložená jejich čísla. Vyšla jsem ven, prozváním – “Máte plnou schránku,” dostala jsem zpětnou hlášku.
Co teď? Přece v cizím telefonu nebudu něco mazat! Za prvé se to nedělá, za druhé bych mohla omylem smazat něco důležitého a za třetí – prostě s tímhle telefonem neumím zacházet. A venku pršelo a pršelo. I když teď už bez krup, ale za to intenzivně. Zkoušela jsem to po druhé, po třetí – sláva. Při čtvrtém pokusu to telefon přestalo bavit a rozhodl se spojení uskutečnit. Rychle jsme se domluvily, kde a v kolik se sejdeme a kamarádka se rozloučila.
“Helčo, ukonči ten hovor,” ječím do sluchátka, protože na displeji zmizelo červené i zelené sluchátko, místo toho se objevily nějaké zprávy. Z mikrofonu pořád slyším hovor druhé strany. “Helčo, do prkýnka, ukonči to!” opakuji zoufalý výkřik. Helena pokračuje v řečnění, za to se rozesmála vedle stojící servírka. Hned u ní je šaramantní mládenec, pusa roztažená od ucha k uchu. Podala jsem mu mobil. “Umíte to vypnout? Na mne je to až moc chytré!”
Uměl. Někde něco popotáhl, někam na něco ťukl a hlasy z dálky umlkly. I těm mrakům to zřejmě přišlo k smíchu a slitovaly se nade mnou. Na chvíli přestalo pršet a my se vydaly na kolonádu. Seděly jsme na lavičkách, povídaly si, co jsme dnes kde viděly a také pozorovaly lidská kachňata, jak v gumáčcích a deštníky nad hlavami se brodí loužemi v písku na lázeňském náměstí. My jsme jim normálně záviděly. Jenomže když na takové dovádění jsme už přece jen  všechny poněkud přerostlé.
Tak jsme nakonec veškeré povídání ukončily a rozešly se opět tam, kam nás zájmy táhly. Někdo jel se mnou domů, jiné se chystaly na taneček do Elektry. No, budiž jim přáno. Mne osobně už bolely nohy.

 

Foto Helena Červenková

6 thoughts on “Sucho a otvírání pramenů III.

  1. Já když nechám někde ležet mobil po baráku a volá mi syn, tak mi vždycky potom vysvětluje, že mobil je mobilní, tak abych ho nosila pořád u sebe.

  2. Mobil to ještě není tak nejsložitější pomocník. Zkuste si třeba koupit novou televizi, to už je pěkný oříšek. Naučit se třeba ovládat dálkový ovladač hlasem a podobné vychytávky.

    1. Rojaku, já kdysi slyšela, že kardiochirurg je i ve vyšším věku stále špičkový kardiochirurg, ale už se pravděpodobně nenaučí všechny funkce nového mobilu. Já jsem na tom jako ten kardiochirurg – jenom neumí operovat 🙂

      1. Mně stačí vidět nějakou otevřenou ránu a už omdlívám, takže tohle moje parketa určitě nebude.

  3. S mobilem jsem už dávno kamarádka, ale taky mi to trvalo, než jsem objevila různé funkce. Nejhorší
    je, když dostanu nový telefon a pletou se mi tlačítka :-).

  4. A co bychom dělali, kdyby mobily nebyly?? Já jsem mobil dlouho nechtěla, no – a teď? Nosím ho u sebe celý den… :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *