Ráno vytahuji žaluzie – nebe jako vymetené. Meteoskop svou předpověď poněkud poopravil a déšť přesunul na další den. Jenomže tak učinil i ten následující den, a ten další… Prostě i nadále bylo sluníčko, modrá obloha a sucho. Okna selhala a voda na zalévání ze sudu ubývala.
Ne jinak tomu bylo i v pátek. Ledabyle jsem do kabelky hodila deštník, pršet stejně nebude, a rozjela se do Luhačovic. Má přijet první skupina známých a kamarádek, dvě z nich pak pojedou se mnou, budou u mne nocovat.
Byl to první z báječných tří dnů. Smích, žertování, oběd, zmrzlina – prostě tak, jak to má být, když se potkají lidé, co si rozumí. Po obědě jsme se vydaly (byly jsme jen samé dámy) do Pražské čtvrti. Po nebi se začaly honit mráčky, ale nevšímaly jsme si toho. Měly jsme jiné starosti. Plánovaly jsme projížďku vláčkem, obdivovaly různé květiny, opravené domy, vzpomínaly na události z jiných výletů, prostě přemlely jsme všechno, co se dalo. Nezastavilo nás nic. Až najednou – zahřmělo a nebe se otevřelo. Doslova. Takový čákanec jsem nezažila snad roky. Pršííí!
Seděly jsme v pizzerii, pak se přestěhovaly do Elektry (znáte?) a venku pršelo a pršelo.
Nevadilo.  Objednaly jsme si zmrzlinu, víno, pivo, já jen kafe. Mám za sebou nový zážitek. poprvé v životě jsem byla v situaci, že jsem si nemohla dát také pivo nebo skleničku vína. Byla jsem řidič. A ještě pořád jsme měly o čem povídat. Víte, jak dlouho jsme se nepotkaly?
Pršet přestalo až cestou, když jsem autem odvážela dvě kamarádky k sobě domů. Ještě jsme se stavily v Tesku. Zítra se potkáme s jednou z nás, nedávno měla narozeniny. Koupily jsme jí dohromady velkou čokoládu, jednu jsem vzala i sobě domů. Do zásoby, až mne přepadne mlsná.
Doma nás za brankou vítal pes Ferda, nadšený, že mu vezu návštěvu. Sud  na vodu přetékal.
Ani doma jsme pusy nezavřely. Nakonec nás umlčela až únava. Jde se spát. Ráno se bude brzy vstávat, máme se na nádraží v Luhačkách potkat s další skupinkou. Mne jako řidičku jen straší obava – budu mít kde zaparkovat?

Foto Helena Červenková