Je tu první ráno.
Naše pětice sedí v jídelně u jednoho stolu, už jsme se obsloužily u snídaňového bufetu. Je z čeho vybírat, tak jsem si vzala snad od každého trochu. Jenže postupně zjišťuji, že opravdu platí, že s jídlem roste chuť. Už mám prázdný talíř, a ještě mlsně pokukuji, co zbývá ostatním. A když jsem se rozhlédla kolem, viděla jsem, že i ostatní strávníci se postupně zvedají a chodí si přidávat. Že by na nás tak měl až takový vliv ten zdravý vzduch?
Napané a spokojené čekáme před budovou na autobus.
Ano, čtete dobře. Hned první den ve vytoužených Tatrách nejdeme na výšlap, ale autobusem na výlet. Máme zde totiž možnost fakultativních výletů, no a zrovna dnes je jeden z nich. Pojedeme na pltích po řece Dunajci v Národním parku Pieniny. Všichni kolem výlet doporučují, těší se, tak jsme se přihlásily taky.
Z autobusu se rozhlížím po krajině. Ještě dnes jsou vidět následky vichřice z roku 2003. Průvodce Jano upozorňuje na ojedinělé vysoké modříny. Tyhle stromy jako jediné tenkrát dokázaly vichru odolat, poklonily se mu až k zemi. Vidíme také zasněžené vrcholy hor. Jano vysvětluje, že před lety nebyly vůbec vidět, touhle silnicí se mezi vysokými smrky projíždělo jako zeleným tunelem.
Koukám, a srdce se mi svírá. Pamatuji si, jak jsem tenkrát tu zkázu sledovala v televizních zprávách se slzami v očích.
Teď už kolem silnice rostou mladé stromky, většinou z náletu, ale Jano upřesňuje, že v celých Vysokých Tatrách už bylo vysazeno dva a půl milionu stromečků, a dalších dva a půl milionu je plánováno.
Už jsme ve Spišské Staré Vsi. Nastupujeme na jednotlivé plti. Nejsou to samozřejmě už vory, které známe z historie. Je to takový stavebnicový systém, nazvala bych to skládačka z dlouhých otevřených dřevěných bedýnek. Bedýnky jsou spojeny zástrčkami, nahoře jsou volně položeny  sedačky s opěradly. Já nastupuji mezi posledními, znamená to, že sedím v první řadě u okýnka – totiž hned na kraji. Jak se tam přesouvám, plť se zakolíbá a já se automaticky snažím něčeho zachytit.
Au. Opěradlo sedadla se sklopí, a já si přiskřípnu nehet na prstu. Zabolí to, ale bolest rychle odeznívá. Je to vůbec možné? Já si totiž právě zranila během jednoho kalendářního týdne čtvrtý prst. Celková bilance je 4 : 6 ve prospěch těch zdravých, tak co. Lžíci i krajíc chleba v ruce udržím.

Pltník se bidlem odráží ode dna. Plť proplouvá mezi balvany, vyhýbá se mělčinách, lehce se kolébá v peřejích.Kolem nás se zvedají prudké srázy, jen na české straně těsně u vody vede cyklostezka.
Pltník nám cestou poukazuje na různé skály, pojmenovává jejich vrcholky a vysvětluje i jiné zajímavosti. Víte třeba, jak vznikl samotný název Pieniny? Já to taky nevěděla.
Je to tak, že čistá horská voda postupně rozpouští okolní skály z vápence. Rozpuštěný vápník tvoří na povrchu vody pěnu, a podle té pěny ….., ano přesně tak. Pieniny.
Naše vodní cesta trvala asi hodinu a půl, je to devět kilometrů. Soutěska kolem nás se točila, Dunajec se v ní kroutí v osmi velkých zákrutách. Rozhlíželi jsme se, komentovali okolí, fotili. Ostatní se mi smáli, když na mne “okýnkem” cákla voda z bidla, či mne postříkala větší vlna v peřejích. Nevadilo mi to, kapky vody jsem oklepala a smála se s nimi. Bylo mi tam tak volně, svobodně….

Přistáli jsme v obci Lesnica. K programu výletu patřil oběd, a pak také exkurze do palírny slovenské wisky. Věděli jste, že na Slovensku vyrábějí svou vlastní slovenskou whisku? Já o tom tedy neslyšela. Nebudu vám tu vyprávět historii, jak k tomu vůbec došlo. Jenom o takovou malou informaci se s vámi podělím. Whisky jmenuje Nestville. Proč? Protože ji vyrábějí v obci Hnízdné. Nest znamená v angličtině hnízdo, a ville nějaké obydlí. Na závěr exkurze nám ji dali i ochutnat. Jenže jen tu tříletou pro pány, takovou ostřejší. Jemnou pro dámy nechali zapečetěnou. Škoda.
No, a pak jsme jeli domů. Totiž do hotelu, samozřejmě. Opět bohatá večeře bufetovým způsobem – polévka, tři jídla na výběr, zeleninový salátový pult + kompot, buchta jako zákusek.  Cpali jsme se všichni, jako bychom nejedli týden. Asi to opravdu bylo tím čistým horským vzduchem, jinak si to nedovedu vysvětlit.
Protože později, po návratu domů jsem zjistila, že nemám ani gram tělesné váhy na víc.

Ten večer jsme se šly (my dámy) aspoň projít po Tatranské Lomnici, když už jsme nebyly na výšlapu. Je velice hezká, upravená, všude je spousta zeleně a laviček.

A pak už padly do postele, a spaly, a spaly, jako broučci od Karafiáta. Tak i dnes radši dobrou noc 🙂