Týden ve Vysokých tatrách IV. aneb Krokem na Skok

Týden ve Vysokých tatrách IV. aneb Krokem na Skok

Další den jsme zůstaly v Tatranské Lomnici.
Dopoledne jsme si šly na nádraží koupit zpáteční jízdenky s tím, že možná kvůli tomu budeme muset zajet až do Popradu. Naštěstí jsme nemusely. Měly jsme už předem vytištěné lejstro z Idosu, podaly ho paní pokladní i s veškerými slevovými kartičkami, a ta se dala do práce. Napřed dělal počítač problémy, odmítal vytisknout cestovní lístek do vesnice, kde bydlím, prý neznámá položka. Jmenovala jsem stále další a další vesnice a městečka v našem okolí, neznal se k nim. Až mne jako poslední napadl Uherský Brod. Hurá, počítač souhlasně zavrčel a přichystal se k akci. Konečně svírám v ruce lístek na slovenský rychlík, místenku, a pak taky jízdenku mezinárodní, se kterou budu přestupovat do vlaku, jež se mnou přejede hranici.
I ostatní dámy už mají vyřízeno všechno, co potřebovaly, sešly jsme se před budovou a odcházíme.
V tom mi jedna z nich klepe na rameno. “Nepostrádáš něco?”
V ruce drží mou červenou peněženku. Všechny houfně se mi smějí a já zírám jako jojo. Copak už potřebuju pečovatelku? Budu se muset nad sebou vážně zamyslet!
Vracíme se k hotelu. Je tu živo, pořádají se zde soutěže a soutěžícím nevadí ani letmé poprchávání. Bohužel jedna ze soutěží na vlhké trávě skončila nešťastným pádem, RZP postiženou odváží do nemocnice k vyšetření a hospitalizaci.
Ani z naší odpolední vycházky nebylo nic, před polednem se poprchávání změnilo na bouřku s prudkým lijákem a krupobitím.
Tak co, daly jsme odpočinek, karty, povídání.
Vynahradily jsme si to následující den.

Koukej, támhle už opravdu jeden huňáč je!

Lidmila, Jitka a já jsme se rozhodly znovu vyrazit do Štrbského plesa, a odtud k vodopádu Skok. Podle doporučení opět trasa vhodná i pro starší dámy.
No, to jsme si daly. Zpočátku byla cesta opravdu pohodová. Šlapaly jsme do vršku, povídaly, pohledem rozháněly mraky, a kontrolovaly okolí, zda neuvidíme medvěda. Lidmila zjistila, že zvědavost je silnější než strach, a tak pořád bloumala očima, jestli ho někde nespatří.
Obhlížely jsme další a další vývraty a hledaly méďu. No samozřejmě jsme nenašly, kdo ví, kde jim byl konec. Osobně si myslím, že než se potkat s třemi ukecanými bábami radši ten týden emigrovali do Polska.
Polní cesta se změnila na lesní, pak na skalnatou. Stoupala stále výš, a nám postupně docházel dech. Nakonec poskakujeme jako kamzíci  z kamene na kámen, navzájem si v nejhorších úsecích pomáháme. Lidmila úplně zapomněla na medvědy. Totiž, abych jí nekřivdila, zapomněly jsme na ně všechny. Přesto máme čas na pokochání se krásným výhledem a přírodou. Z cestičky vnímáme kamenité srázy a údolí, před námi se tyčí vysoké štíty. Čím jsme výš, tím je vyhlídka hezčí.

Horská bystřina

Konečně je ten nejhorší úsek za námi. Teď už nás čeká jen mírné stoupání, na cestě se ale zase objevují blátivá místa s velkými loužemi. Opět skáčeme z kamene na kámen, Jitka se na to nakonec vykašlala a jde přímo vodu. Už jí na nějaké kapce nezáleží.
Mineme sněhový splaz, a teď už je to opravdu jen pár metrů. Před námi na druhé straně údolí hučí vodopád Skok.
Domů jsme se vrátily nadšené, ale docela uondané.
Ku podivu tentokrát sestup z kopce nedělal mým kolenům žádné problémy. Velmi členitá cesta s velkými kameny jim asi sedí víc, než hladký asfalt :-)

Za námi vodopád Skok

3 thoughts on “Týden ve Vysokých tatrách IV. aneb Krokem na Skok

  1. Já na lyžování nejsem, ale na jaře, když už sníh slezl, tak do Tater jezdíme také a je to opravdu relax.

  2. Musí to být krásné takhle “se projít” …, hlavně, že jste to zvládly v pohodě a bez medvěda :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *