Na dvorku I.
Kočičí život – Simon
Jmenuji se Simon, a bydlím v jednom žlutém domečku se zahradou. Mám tu kamarády, kočičku Bětku a pejska Ferdu.
Ale nebylo to tak vždycky. Napřed jsem byl tady sám. Totiž, ne úplně sám, byla tu taky panička, co se o mne starala. To jsem byl ještě úplně malé koťátko.
Byl jsem opravdu ještě tak maličký, že jsem bydlel v kuchyni. Měl jsem tlusté bříško a zadeček, a panička se mi smála, že nosím pod kožíškem plenky. Náhodou, já už uměl chodit na písek. Žádné plenky jsem nepotřeboval.
Byl jsem tehdy mazel rodiny. Hrozně rád jsem sedával paničce za krkem, nechával se tam nosit a při tom jsem se tulil k její tváři. Taky jsme se spolu hráli. Já se vždycky schoval do nějakého koutu a paní mne hledala. A jakou vždycky měla radost, když mne konečně objevila!
Chodil jsem za ní jako pejsek. Pomáhal jsem jí i na zahradě. Dával jsem třeba pozor, aby nevytrhla místo plevele mrkvičku, nebo jsem hrabal hlínu na záhonu. Ale to se paničce nelíbilo, odháněla mne pryč. Tak jsem se jednou rozhodl, že jí uteču na strom. Páne jo, to byla dřina! Když se mi to konečně podařilo, začal jsem nadšením tak ječet, až panička přiběhla a z toho stromu mne sundala. No, chápete to? Tak moc mne naštvala, že jsem na ten strom okamžitě vylezl znovu. Teprve pak to panička pochopila a začala mne chválit. Prý jaký jsem šikovný kocourek. A jak umím lézt! A taky se mi omlouvala, že to prve nepochopila, myslela si, že se bojím.
Pche, já se nikdy nebojím. No, skoro vůbec nikdy. Jsem totiž chytrý kocour, a ono se zbytečně neříká, že moudřejší ustoupí. Takže když nemůžu vyhrát, tak se radši neperu.
Když jsem povyrostl, dostal jsem samostatný pokoj, říkají mu zadní předsíň. Zpočátku se mi tam nelíbilo, a schválně jsem žalostně mňoukal u dveří. Ale už mne dovnitř nepustili. Prý kočka patří na dvůr. Jaká já jsem kočka? Já jsem přece kocour!
Po čase jsem si ale na svůj pokojíček zvykl. Mám v něm svůj pelíšek, misku s granulemi a vodu. Ale největší výhodou se nakonec ukázalo to, co mi zpočátku dělalo potíže největší. Ve velkých dveřích na dvůr jsou pro mne udělaná taková malá dvířka. Napřed jsem se jich bál. Pořád klapala a měl jsem obavy, abych v nich neuvízl. Nakonec jsem se naučil jimi procházet a moc se mi to líbí. Můžu si chodit na procházku, kdy si vzpomenu a nikdo mi nemusí otvírat velké dveře. Jenom nechápu, proč se jim říká dvířka psí, když já tam bydlel první.
Tak to by bylo pro dnešek všechno. Jsem z toho povídání nějak unavený, budu si muset zdřímnout. Já totiž dnes hlídal kytičky. Paničce se to moc líbilo, tak mne i vyfotila. Prý abych měl památku.
Tak dobrou noc.
10 thoughts on “Na dvorku I.”
Naše Micina byla zvyklá být venku, i v zimě. Měla dokonale kobercem zateplenou “boudu”. Dovnitř se dostávala vchodem z polystyrenu potaženém starým kusem deky. Strčila do něj čumák a pak si tlapkou otevřela a vlezla dovnitř. Pak se za ní zavřely “dveře”. Byla tak naučená a do bytu šla pouze, když jsme si zavolaly, jinak čekala na prahu a do bytu nešla. Jen při velkých mrazech jsme ji brali do bytu a pelíšek měla v chodbě. Za svůj život měla x potomků a byla radost vidět, jak je pak učila chytat myši. 🙂
U nás doma, ještě v paneláku, žila kočička, nádherně černá s bílými punčoškami a náprsenkou, asi byla křížená s angorou, jak byla chundelatá. Už si ani nepamatuji, kde jsme k ní přišli, ale měli jsme ji moc rádi. Naučila se chodit na bedýnku na balkon, měla jedinou neřest, dělala si domácí “výprodej” koše na smetí, když se k němu dostala, dokázala vše vyndat, rozložit po podlaze a hlídat si to jako svůj majeteček. Hodně se na nás naštvala, když jsme jí všechno sebrali a ty pro ni nádherné věci zas naházeli do koše a kamsi odnesli. To s námi dokázala “nemluvit” půl dne, jak byla uražená.
tak to je krásné 🙂 Zvířata dovedou být ve své uraženosti kouzelná 🙂
Když jsme byly malé, tak jsme kočky tahaly do baráku a oni ty potvory vždycky vlezly pod schody a tam se vykadily. No a my se sestrami jsme to vždycky musely uklízet.
Kočičí hovínko strašně smrdí, tak jsme si dávaly na nos kolíček na prádlo, aby jsme to nemusely čuchat.
Moje sestra měla černou kočku a když jsem tam jednou spala, tak mi v noci kočka skočila na hlavu. To byl docela šok.
Měli jsme kočku cestovatelku a když zase někam odešla, tak jsem se dozvěděla, že navštívila jednu starou paní u řeky a už tam zůstala.
Ani jsem si pro ni nešla, kočku seženu vždycky.
Ona u nás nebyla tak dlouho.
Jo kočky a kocouři! Těch už se u nás vystřídalo…
Máme na zahradě také 2 kočky, jsou to krásné svobodomyslné bytosti. Když chtějí, příjdou se pomazlit, ale když se jim nechce, tak je k tomu nic nedonutí. Utečou do korun stromů a koukají na nás dolů. Mám ráda kočky.
Tohle povídání mi připomnělo, jak jsem asi ve 13 letech měla taky kocourka. Sice ve městě ale to “myšlení” měl hodně podobné. 🙂
Na obrázku to vypadá, jako u nás doma, včetně i toho kocoura. My měli taky tak zbarvenou kočičku, ale už není. A narcisky a modřence tam máme taky :-).