Zabouchla jsem za sebou dveře, zamkla a zkusila kliku. Dobrý, jsem v bezpečí. Uf, v pokoji je klídek a teploučko.
Přistupuji k oknu. Opatrně nahlížím přes záclonu, tak, aby se ani nepohnula a neupozornila na mou přítomnost. Jsou tam? Už se perou?
Samozřejmě. Ten největší dělá ramena a ohání se po druhých. Buch, a ještě jednou buch. I ty jsi ještě tady? Chceš taky?  Buch.
Nakonec na místě zůstal sám, ostatní zmizeli. Načuřený hrdina se ještě jednou rozhlédl a pak se pustil do akce.
Koukám na něj a nijak nezasahuji. Na jeho straně je prostě právo silnějšího.
Velký brhlík na krmítku zobe a zobe. Konečně už má  plný zobáček – nebo kam to skládá – a odlétá. Na krmítko se vrhají sýkorky. Přilétají po jedné. Usednou na okraj, rozhlédnou se, popadnou nejbližší slunečnicové semínko a pak s ním spořádaně odlétají. Jsou k sobě i jiným návštěvníkům krmítka přátelské, a teď zrovna jsou velmi spokojené, že jsem před chvílí krmítko znovu dosypala.
V tom náhle všechny najednou frrr….  a mizí. Přiletěli  stehlíci, celé velké hejno. Skládají se uvnitř krmítka, sedí na střeše, poskakují i pod krmítkem a sbírají semínka rozházená po trávě.  A při tom štěbetají a štěbetají. Jsou upovídaní jako vrabci. I ti se u mne na krmítku občas objeví, ale je jich málo. Když si vzpomenu na své dětství, to byli tenkrát snad nejběžnější ptáci. Nejspíš je opravdu odvezli mimozemšťané na nějakou jinou planetu.
Minulý týden přiletěl na inspekci pan strakapoud.  Usedl těsně nad zemí na suchý kmínek, na kterém je připevněné krmítko, poskakoval směrem nahoru a občas  do kmínku ťukl zobákem. Zřejmě kontrola, jestli vše odpovídá bezpečnosti krmení. Ale asi jsem prošla, dodnes mi žádné lejstro s připomínkami nedošlo.
Všichni stehlíci se najednou vznesli.
Aha, už je tu zase pan brhlík. Sedí na okraji, rozhlíží se a ohání se po opozdilcích zobákem. Vypadá důležitě a nekompromisně. Já a já, moje! Ještě že mu dobrou brhličí reputaci občas zachraňuje paní brhlíková. Je menší a sýkorky jí nevadí. Sice taky sezobe , co se jí vejde do zobáčku, ale ostatní ptáčky nevyhání.
Hemžení na krmítku patří k mým denním radostem. S potěšením sleduji, kdo dnes přiletěl na návštěvu, jsem ráda, když přiletí nějaký nový druh ptáků. Letos jsem tu ještě neviděla hýly, sýkorky modřinky a nebo třeba čížky.  Možná ale přiletí zrovna zítra. Nebo pozítří. Nebo až se nebudu dívat.