Vánoční povídka č.1 – inspirováno vánoční reklamou

Vánoční povídka č.1 – inspirováno vánoční reklamou

Marie dobalila poslední balíček a těžce dosedla na pohovku.

Konečně to má, konečně je to hotovo. S uspokojením si obhlédla obložený stůl.
Kromě dárků tam v krabici bylo pečlivě poskládané vánoční cukroví. Snacha jí sice řekne jako každý rok:
“Ale maminko, proč se s tím vozíte, vždyť víte, že na sladké moc nejsme, a vůbec, není to ani zdravé!”
Marie ale ví své.
Syn Petr už jako malý nedal dopustit na vanilkové rohlíčky a kokosové kuličky, ani loni a roky před tím jim neodolal. Petříček se Zuzankou zase vždycky čekají na první příležitost, kdy se k nim maminka otočí zády, a okamžitě začnou krabici plenit. Ani snacha Světlana nakonec nikdy neodolá. Miluje úlky.
Vánoce jsou prostě Vánoce, vždyť jindy moc příležitostí s rozmazlováním vnoučat Marie nemá.
Znovu pohlédla na stůl.
Zavděčí se dárky? Naposledy viděla vnoučata v létě. Petr s dětmi se za ní stavil na dva dny, když měla narozeniny. Moc se omlouval, že to není na delší dobu, má prý pořád tolik práce. I Světlana se prý moc těšila, jenže na poslední chvíli jí zavolala šéfová, prý je v práci nějaký průser, a přes víkend se to musí vyřešit.
Petříček se k ní tenkrát při loučení přitulil a s dětskou bezelstností jí řekl.
“Babi, koupíš mi mobil?”
“Mobil?” skoro se polekala Marie. “Mobil je přece moc drahý, Petříčku!”
“Maminka říkala, že ty peníze máš, že je schováváš pod matraci,” žadonil Petříček a při tom ji objal kolem krku. “Babi, kup mi ho. Táta nechce, prý jsem ještě moc malý. A já už půjdu do druhé třídy, babi, i Ondra ho už má. A je přitom menší než já, musí sedět v první lavici.”
“Já bych chtěla takovou tu panenku, co čurá a pláče,” přidala se k bratrovi malá Zuzanka. “Babi, když mi ji koupíš, tak já zase přijedu. A budu tě mít ráda,” lísala se.
Ještě že zasáhl Petr. Viděl, jak dětská přání matku zaskočila. Nahnal děti do auta, upevnil je do sedaček a pak trochu rozpačitě přistoupil k matce.
“Tak se tady měj, zase někdy přijedeme.” Ještě zaváhal, chtěl něco dodat, ale pak jen matku objal, otočil se a usedl za volant.
Od té doby se neviděli, jen po telefonu se syn občas zeptal, jak se Marie má a povyprávěl, co dělají děti.
“Mají to ti mladí tak těžké. Taková zvláštní doba je to teď. Pořád jen samá práce, a práce,” zamyslela se Marie. A znovu koukla na stůl. Tak moc se těšila na zítřek. A na radost vnoučat pod stromečkem. Mobil tedy Petříčkovi nekoupila, věděla, že ho na rodičích už vyškemral. Ale koupila mu tablet. Ten ještě nemá. Usmívala se při představě, jak ten malý bude překvapený. A Zuzanka, co teprve ta. Určitě bude výskat, až rozbalí svůj balíček. Marie jí koupila přesně takovou panenku, jakou po ní vnučka chtěla v létě. Trochu se sice zarazila nad cenou obou dárků, ale pak mávla rukou. Ale co, Vánoce jsou jednou za rok. Jenom škoda, že už jí nevybyly peníze na pořádný dárek pro syna a snachu. Petrovi vezla láhev domácí slivovice, soused každý rok pálí a pokaždé jí pak donese litr.
“Na utužení dobrých sousedských vztahů,” řekl teď naposledy a mrkl na ni.
Světlana zase dostane med a nějaký krém s včelí kašičkou a ještě k tomu tinkturu s propolisem. To je zase od druhého souseda.
Tak, ještě natočit budík, aby ráno nezaspala.  Aby ráno nemusela moc spěchat, až půjde na vlak. V televizi hlásili mráz a sněžení. Může to venku klouzat. Nesmí upadnout, ještě by si něco zlomila.
—–
Konečně Marie vystoupila na vlakovém nádraží v městečku, kde bydlí její syn s rodinou. Cestovala už několik hodin, dvakrát přesedala, byla celá polámaná. Ale unavená se necítila. Za chvíli bude v teple, u štědrovečerního stolu, mezi svými. Průvodčí jí ještě pomohl vystoupit. Poskládal Marii tašky na  rychle se vyprazdňující nástupiště, rozhlédl se a starostlivě se zeptal:
“Čeká tu na vás někdo?”
Marii jeho péče zahřála u srdce. Takový mladý kluk, ve vlaku byl samá legrace. A má starost o starou bábu. To dělají asi ty Vánoce, že jsou na sebe lidé hodnější.
Usmála se na něho.
“Ale ano, on tu někde na mne čeká syn, přijede pro mne.”
“Tak pěkné Vánoce,” popřál jí ještě usměvavý průvodčí, “hezky si to u syna užijte!”
Vzápětí zmizel ve tmě. Už mu taky skončila směna, tohle byl  poslední dnešní vlak.
Marie osaměla. Z černého nebe se pomalu začaly snášet sněhové vločky. Menší, pak větší, sněžení houstlo.
Hů, zahučel náhlý poryv větru. Vločky sněhu se roztančily ve světle lampy, po peronu se rozlétly papíry z přeplněného odpadkového koše.
Marie popošla kousek nahoru, kousek dolů. Bála se odejít někam do tepla, Petr přece říkal, ať nikam nechodí. Ať na něho čeká na nástupišti, aby se neminuli.
“Má zpoždění, určitě mu do toho něco nutného přišlo,” omlouvala syna sama před sebou. Začalo jí být zima. Brýle se jí ojínily. Uplynula  hodina……
———
Ve vile na kraji města Petr s dětmi dostrojil stromeček. Pak je zahnal do dětského pokoje, to prý aby náhodou nevyrušily Ježíška, až jim přijde nadělovat.  V kuchyni Světlana zatím dokončovala přípravu večeře. Mrzutě se obrátila k Petrovi.
“Kdy už konečně ta tvoje matka přijede? Jsou s ní jenom potíže. Už tu měla dávno být, já mám jídlo hotové!”
Petr zbledl. Matka, kde je?
“Přivezu ji, čeká na nádraží,” vyhekl a už spěchal pro klíče od auta.
Řítil se prázdnými ulicemi. Pocit viny rychle střídalo podráždění. Zase bude pod stromečkem dusno. Proč radši nepřistoupil na Světlanin nápad, že letos na Vánoce odjedou k moři, za teplem, pryč od běžného shonu. Ale to ne, on blbec chtěl, aby měly děti jednou vzpomínku na krásné zasněžené Vánoce, takové, na jaké dodnes vzpomíná on. A matky mu bylo líto. Ví, že se cítí osamělá, ale, proboha, on je dospělý, má svou rodinu, nemůže svůj život podřizovat jenom matce!
U nádraží vyskočil a rozběhl se k nástupišti. Okamžitě zahlédl osamělou postavu, a to pocit viny i podráždění jen zvýšilo.
Objal matku jen z povinnosti, popadl tašky a pak vyhrkl.
“Nemohl jsem přijet dřív, strojil jsem s dětmi stromek. Proč tu, proboha, takhle čekáš? Proč sis nezavolala taxi?”
Marie mlčela. Veškerá radost, kterou si doteď snažila uchovávat v koutku srdce, se vytratila. Náhle pochopila, že tohle jsou její poslední Vánoce u syna a jeho rodiny.

10 thoughts on “Vánoční povídka č.1 – inspirováno vánoční reklamou

  1. Znám rodinu, kde se dávají dárky dětem v tisících, a děti nekoupí NIC – rodiče jim řeknou, že nic nepotřebují, tak nic nedostanou. Prostě děs.

  2. Příběh jsem už četla, ale vrátila jsem se k němu a přečetla ho znovu. Těším se na štědrý den, o kterém budeme u stolu hezky pospolu – čtyři generace

  3. To je smutný příběh. To já bych na svoje rodiče nikdy nezapomněla. A na vánoce tuplem. Na to není omluva.

  4. Byla bych ráda a nejen já, kdybyste napsala něco třeba o těch bláznivých reklamách při předvánočním shonu a lákání nejen na “dobré” věci, ale i na blbosti, které se teď šíří nejen v televizi. (Coca-Colu si můžeme koupit kdykoliv, zlatá prasátka nám vozí dárky a odkud nám je vozí, zelený uřvaný skřet, Old spice a jiné). Sami si přece koupíme to, co chceme a reklamu na to nepotřebujeme, a ještě takovou hloupou….

  5. Mohlo by se tu objevit zas nějaké vánoční povídání, ale veselejší, než je tento příběh ….

  6. Tak jsem se dneska opět vrátila k tomuto příběhu. Asi jsem se potřebovala vybulet a tohle vždycky funguje.

  7. Bulím, jsem na takové konce hrozně moc citlivá. Co já bych za to dala, kdyby moje maminka mohla přijet na vánoce. Moji kluci babičku nepamatují a protože jim chyběl vztah ke starším lidem, tak si babičky vždycky nějaké našli a díky nim jsem já našla tu nejlepší kamarádku na světě. Bohužel už tu také není. 🙁

  8. Hm, takových je určitě víc, co “strpí” babičku na návštěvě, už jen kolik je na to vtipů…., ale tohle je realita a za chování syna může i jeho žena.

  9. Tahle je pravdivější, je to smutné, ale doba ji divná a lidé ještě víc, alespoň ty dětičky to neřeší a mají radost z dárečků a vánoc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *